Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti:

Dobře utajená nezaměstnanost

16. 4. 2010 / Věra Říhová

Odškodnění nebylo schváleno, protože by došlo ke zvýšení rozpočtových výdajů v době ekonomické krize. Tedy důvod hodný ODS, která sice spolu s ČSSD návrh předložila, ale jejíž členové pro něj nehlasovali. Já s tímto návrhem nesouhlasím z úplně jiných důvodů.  

Za prvé nesouhlasím s tím, aby byli odškodnění pouze lidé nezaměstnaní v době socialismu z politických důvodů, tedy z vnitrostranických čistek a to především bývalí členové KSČ. Tito lidé měli ke svému propuštění alespoň politické důvody. Mnoho dalších lidí bylo nezaměstnaných z důvodů nepolitických, přesto z rozhodnutí stranických orgánů nebo z rozhodnutí svých nadřízených.  

Za druhé nevím, v čem se liší socialistická nezaměstnanost od té dnešní kapitalistické. Toto posouzení si mohu dovolit, protože já jsem byla nezaměstnaná v letech 1981-3. Mám na to písemné důkazy. Hledají-li dnes nezaměstnaní cestu, jak svou nezaměstnanost přežít, hledali jsme ji v socialismu stejně těžko.  

Komunisté se s nezaměstnanými nijak nemazlili, většinou je ani nezajímali. Tvářili se, že nezaměstnanost neexistuje a tváří se tak dodnes, právo na práci měl přeci každý občan zaručené ústavou. V ní ale nebylo ani slovo o povinnosti státu toto právo na práci občanovi poskytovat. Lidé si v době socialismu hledali práci stejně jako dnes, nejvíce přes známé a příbuzné.  

Zvýšenou potřebu zaměstnanců například pro doly, stavby a nové výrobní provozy zajišťovali náboráři na školách, mezi vojáky a přímo na pracovištích státních podniků přes podnikové kádrováky. Zaměstnanci, kteří se přihlásili, dostávali náborové příspěvky, byty, vysoké mzdy a podobně. O absolventy škol se starali jak náboráři tak kádrováci, kteří objížděli střední a vysoké školy a sjednávali budoucí pracovní poměry ještě před ukončením studia.  

Nezaměstnaných  bylo v době socialismu mnohem více, nežli jsou politici ochotní přiznat.  

1.) Lidé nezaměstnaní v době znárodňování, a to :  

•  lidé, kteří přišli o své živnostenské povolání nebo soukromé firmy a nenastoupili ( z jakýchkoliv důvodů ) do socialistické formy práce tedy do družstva nebo státního podniku. Většina těchto lidí byla uvězněná nebo nasazená do socialistických pracovních táborů podle vzoru nacismu. Lidé, kterým se podařilo vyhnout represím, přišli o veškerý majetek, často i o domov a nikdo se víc o ně nezajímal.
• lidé, kteří byli vyhození z práce jenom proto, že někdo potřeboval pěkné pracovní místo pro příbuzné či známé  ( to je v Čechách praxe, která se od války ještě nezměnila a používá se dodnes ). Komunisté neradi mluví o tom, kolik lidí nechali absolutně bez prostředků, někdy i bez střechy nad hlavou, a to včetně malých dětí. Tito lidé přežívali z toho, co dům a zahrada daly, přežívali u příbuzných nebo hodných lidí, kteří se nad nimi smilovali a nebyli zbabělí vůči novým diktátorům.  

 

2.) Ženy v domácnosti, které nikdy nepobíraly žádné podpůrné sociální dávky a dokonce nedostaly ani žádný důchod nebo dostaly důchod tak nízký, že se z něho nedalo žít. Byly a dodnes jsou to ženy :  

• v padesátých letech některé manželky již bývalých živnostníků,
• vdovy na venkově, které s manželem patřily mezi "odpírače združstevňování" a odmítly pracovat v jednotném zemědělském družstvu, pokud nebyly rovnou uvězněné jako jejich manželé. Ženy tehdy byly ještě zvyklé na poslušnost a podřízení se manželovu rozhodnutí a za jeho rozhodnutí často trpěly spolu s ním. Za mužské rozhodnutí trpěly i děti, za jejich kvalitu života byli muži plně zodpovědní své rodině a příbuzným. Proto také byli muži postihem rodiny vydíráni a zodpovědnost za rodinu z nich dělala občanské "zbabělce". To si dnes mladí lidé neumí ani představit, tyto středověké křesťanské zvyklosti bourala až naše generace v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy ženy už začínaly mít plné zuby zničeného života kvůli rozhodnutí manžela. Trpět nebo netrpět -- to byl tvrdý boj mezi socialistickými ženami.   
• manželky vzdorujících manželů: Nikdy jsme si nedokázali společensky vyjasnit, co je hrdinštější a zbabělejší. Je větší hrdinství trpět za rodinu, vzdát se všech svých životních snů a přenést na svá bedra tíhu nástrojů totality, aby netrpěla rodina, nebo hrdinsky vzdorovat a strhnout sebou do propasti  celou rodinu, aby trpěli nevinní, kteří neměli možnost se ke svému způsobu života svobodně rozhodnout ? Například já odsuzuji "ekonomické emigranty", kteří odešli za lepším životem a svým rozhodnutím přivodili trest pro své příbuzné. Kdo se s příbuznými předem dohodl a příbuzní se svobodně rozhodli totalitní tresty přijmout za své emigrující příbuzné, pak je to jejich věc. Kdo a jak by mohl odškodnit ty, kteří mají dnes nízké důchody, protože si jejich příbuzní splnili svůj sen ?     
• matky invalidních dětí, které odmítly dát své dítě do ústavu a musely o dítě celodenně pečovat,  
• těhotné ženy, které nebyly přijaty do žádného zaměstnání na základě povinné gynekologické vstupní prohlídky a které byly z rozhodnutí KSČ ponechány naprosto bez prostředků, ať se o ně stará, kdo chce. Byla to skrytá nezaměstnanost vyplývající z diskriminace žen v pracovním procesu. Těhotné ženy nedostávaly v socialistickém "blahobytu" žádné sociální dávky. Kolik žen bylo nuceně v domácnosti, to už dnes nikdo nezjistí. Odtud také pramenila povinnost uzavřít manželství z důvodů těhotenství. Pokud to nebylo možné, museli se o svobodnou matku postarat rodiče nebo příbuzní. "Rodina je základ státu", hlásali komunisté, proto se nuceně uzavíralo velké množství manželství, která se stala peklem pro partnery i jejich děti. Být svobodnou matkou bylo horší společenské postavení nežli prostituce. Matky, které si nebyly jisté otcovstvím dítěte, neměly právo na mateřské dávky ani na dětské přídavky. Naši bývalí svazáci a soudruzi -- dnes horliví pravičáci -- si toto bezpráví pamatují, aniž by ho považovali za bezpráví, a naopak považují za nespravedlivé dnešní právo na mateřské dávky. Často to od mužů slýchám, proč musí ze svých daní platit na cizí "parchanty". Tak dodnes starší generace označuje nemanželské děti. Stoupající počet svobodných matek je trnem v oku kdejakému občanovi ze všech politických směrů přesně ve smyslu, že žena, která si nezajistí svého živitele, se musí starat sama, jinak nemá právo mít dítě. Kdo pozorně poslouchá předvolební rétoriku kandidátů a umí si jejich slova promítnout do praxe, pochopí, o čem to ti politici vlastně mluví. Kdyby to lidé před volbami dělali, nemuseli by se po každých volbách divit. Doufám, že letos poslouchají voliči obzvlášť pozorně, protože rétorika některých kandidátů je pěkně vypečená.  
• ženy, které odmítly poskytnout sexuální služby nadřízeným či jiným funkcionářům. Připadalo mi absurdní, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech nadávalo slovem "děvka" a jeho hrubšími synonymy nejvíce ženám, které sexuální služby odmítaly, namísto žen, které je poskytovaly. O tomto problému se vůbec nemluví, sprostými nadávkami a vyhazovem ze zaměstnání nebo přeložením na horší pracovní místo se funkcionáři mstili ženám za sexuální odmítnutí. Diskriminace žen na pracovištích byla v době socialismu velmi vysoká a nikdy nikdo tyto ženy neodškodní. Manželská nevěra dokonce nebyla dlouho považována za důvod k rozvodu, řešila se v manželských poradnách, všeobecně se vědělo, že nevěra s funkcionářem či s jiným vlivným mužem může být cestou k dosažení soukromých cílů.   

3.) Občané, kteří přišli o zaměstnání z nepolitických důvodů jenom proto, že se někomu znelíbili nebo jinak nesplňovali parametry socialistického člověka. Každý občan měl své osobní hodnocení již od mateřské školky. Děti hyperaktivní a děti s vyšší inteligencí byly často trnem v oku soudružkám učitelkám, protože nebyly dostatečně tvárné pro výchovu na socialistického člověka, byly to děti "problémové" a táhlo se to s nimi od mateřské školky až k zaměstnání.  Děti "třídních nepřátel", děti diskriminovaných nebo jinak poškozených rodičů měly nebo neměly problémy se studiem, to záleželo na štěstí a na morálním charakteru učitelů. Zařazení do zaměstnání zase záleželo na rozhodnutí kádrováků a náborářů, kteří se často chovali jako římský césar v aréně. Věta "Není schopen-schopna pochopit principy socialistického zřízení" zapsaná do osobního spisu zabouchla dveře zaměstnání mnoha občanům. Byla i důvodem pro moji socialistickou nezaměstnanost. Kolik lidí nikdy nemohlo vykonávat zaměstnání, které si přáli nebo ke kterému měli nadání, kvůli špatnému posudku ? Odškodnit důsledky diskriminací není vůbec možné.  

4.) Občané nezaměstnaní z vlastní vůle

 

• veksláci, profesionální hazardní hráči
• manželky vysokých funkcionářů, které nejenom, že nepracovaly, ale také měly v době socialismu "pomocnice v domácnosti"  a byly předmětem závisti mnohých jiných žen (manželek středních funkcionářů, dcer bývalých živnostníků nebo bývalých továrníků, kteří neemigrovali)
• někteří členové romské komunity
•  prostě jenom lenoši, kteří si to "uměli zařídit" , například falešným razítkem v občanském průkaze  

Třetí stránkou problému je fakt, že nezaměstnanost byla součástí celé socialistické doby a nic na tom nezmění skutečnost, že se socialistická nezaměstnanost dodnes urputně popírá. A to je důvod, proč mám s odškodněním politické nezaměstnanosti problém já.  

Za pár let by chtěli odškodnění i jiní občané poškození současnou ideologií a nezodpovědným vládnutím. "Krize jsou (odvěkou) součástí tržního systému; mají očistný charakter" , píše se ve zprávě ČNB ze dne 9.4.2010 nazvané Česká ekonomika a krize. Zpráva je přístupná na internetových stránkách ČNB.  

Politické čistky byly přirozenou součástí studené války, také měly očistný charakter. Ať se to někomu líbí nebo ne (a mně ne), ať už je to sebevíce nespravedlivé. Zda si to tehdy někdo zasloužil či byl vyhozen nevinně, protože se někomu znelíbil nebo někomu překážel, nebo byl postižen diskriminací, to se nedá dodatečně prokazovat. Kdo dnes může prokázat, zda právě jeho politické důvody byly nebo nebyly politické a nespravedlivé ?  

A kdo dnes může tvrdit, že je nezaměstnaný spravedlivě nebo nespravedlivě ? To je důvod dnešních návrhů ODS a TOP O9, aby občané, kteří si podají výpověď z vlastní vůle, nedostávali podporu v nezaměstnanosti. Za "komunistů" taky nikdo podporu nebral, kromě politicky nezaměstnaných.  

Ti byli jediní, kdo pobírali "Sociální dávky na dobu čekání na zaměstnání". Tak se podpora oficiálně nazývala, lidově se jí říkalo čekačenky. Na ty ale my nepolitičtí nezaměstnaní jsme nárok neměli a ženy už vůbec ne. Sama jsem byla evidovaná na "Odboru práce" , které byly zřízeny při Okresních národních výborech. Odtud posílali občany do dolů, na stavby a do technických služeb.  

To je zdrojem rétoriky ODS a TOP O9, když mluví o nucených pracích pro nezaměstnané po volbách.  Mluví o veřejně prospěšné práci v technických službách a na stavbách, především pro americké firmy, které se k nám chystají převzít státní a obecní zakázky -- tedy veřejné zakázky. Práce na veřejných zakázkách je prospěšná veřejnosti.  

České stavební firmy se budou divit, až zjistí, že jsou najednou příliš drahé pro naše radnice a ministerstva. V televizním pořadu "Máte slovo" prohlásil pan Kalousek, že nikoho nutit nebudou, ale kdo se nepodřídí dobrovolně, žádné dávky nedostane. Zatímco pan Kalousek mluví o použití brutálního a nekompromisního fiskálního tlaku (kdo nevěří, může si pořad pustit na internetu), pan Nečas mluví o černých pasažérech.  

Dvacet let po "revoluci" se udržuje rétorika o zákonné socialistické povinnosti pracovat. Kdo nepracoval, byl potrestán za příživnictví. To ale neplatilo pro všechny. Dodnes většina občanů nevěří, že v socialismu nezaměstnanost byla - a to z vůle komunistické strany. Dokonce existují odhady, že socialistická nezaměstnanost činila 3--5 %. Odtud také pramení odhady, že 3-5% občanů nikdy pracovat nebude, je to důsledek existence socialistické nezaměstnanosti přes veškeré zákonné represe proti ní.  

Patřím mezi občany, kteří byli v socialismu nezaměstnaní. Ale nepatřím do politické čistky na vysokých školách a politických funkcích. Proč se zase někdo dožaduje odškodnění úzké skupiny občanů bez ohledu na celistvost problematiky ?  Kdo odškodní ostatní nezaměstnané ? Nikdo, protože se to nedá ničím prokázat. Je spravedlivé odškodňovat minulost, která je stejná jako současnost ?  

Kdo jednou odškodní dnešní zaměstnance, kteří nuceně  pracují nad rámec své pracovní doby bez nároku na mzdu ? Kdo odškodní občany, kteří pracují za minimální mzdu a část mzdy pobírají na černo, takže se jim nezapočítává do důchodového pojištění ? Kdo občany odškodní za dobu, kdy jim není umožněno pracovat pro dnešní diskriminaci na trhu práce ? Tito občané si svou situaci také nezavinili.  

Kolik lidí nikdy nepobíralo žádný důchod a přežívali, jak se dalo. Ještě dnes někteří z této socialistické nezaměstnanosti žijí a pobírají nízké důchody nebo žijí ze sociálních dávek nebo je snížený důchod teprve čeká. Proč by politické důvody měly být výjimkou ?

Vytisknout