Jak je tomu s matematikou?

26. 3. 2010 / Leopold Kyslinger

Pochybuji již o prvním příkladu úspěšné středoškolské studentky, která měla naučeny veškeré příklady z učebnic a sbírky maturitních příkladů nazpaměť, aniž by sebeméně rozuměla tomu, co a proč se v těch postupech vlastně dělá. Pochybuji, ne proto, že bych nepovažoval takovou paměťovou kapacitu za možnou (i když by to byla fenomenální paměť), ale proto, že neznám a za celou svou životní praxi jsem se nesetkal s učitelem matematiky, který by používal k výuce a ověřování znalostí jenom shodnou sadu učebnic a sbírek s žákem.

Zmínka o množinové matematice naráží spíše na odpor, se kterým se setkal tento pedagogický pokus mezi kantorskou veřejností, než na odpor mezi žáky. Učitelé nejenže musí přeslabikovat vývojovou psychologii, jak dehonestuje p. Šimůnek, ale oni (mimo vysokoškolskou zkoušku) se s ní setkávají celou svoji praxi. Je známou skutečností, že škola zatím nedokáže využít rozvoj procesu vnímání mezi šestým a desátým rokem života. Čili opak toho, co tvrdí autor.

Dnes se období vyučování množinové matematice od 1. stupně ZŠ hodnotí spíše záporně, ale to je jednak reakce na končící totalitní režim a na to, že toto vyučování oficiálně ukončil revmatolog prof. MUDr. Milan Adam - toho času ministr školství. Tento pedagogický počin nebyl nikdy seriozně vyhodnocen. U mladších žáků mohl v některých případech stresovat přílišný kantorský tlak na paměťové vyučování - neučila se násobilka. Žák si měl tyto hodnoty upevňovat mnohonásobným opakováním v kontextu příkladů. To bylo něco diametrálně rozdílného od požadavku umět násobilku, jako když bičem mrská. A tady to opravdu naráželo na nepochopení učitelů. Že by však vyrůstala generace, která kvůli množinám získala k matematice odpor, je zbytečně silácké a nepodložené tvrzení.

Tlak na školu ze strany občanské společnosti je skutečně v současnosti účinnější než v dobách totality - pokud ovšem není příliš odvážné mluvit o občanské společnosti. Nejlepším příkladem tohoto tvrzení je článek, na který reaguji. Autor žádá, aby se matematika přeměnila na jakýsi soubor "kuchařských" předpisů, které by v jednom případě přesně popsaly výstavbu 320 m vysokého stožáru s ohledem na pevnost materiálu, v jiném případu závislost opotřebení kluzných ložisek motoru na projetých kilometrech tak, aby bylo nutné motor po deseti letech vyměnit atd. Pro celou bohatost našeho života a v každém jednotlivém případu tak, aby nebylo nutné pochopit, jak se k té závislosti došlo. Přiznám se, že jsem ještě nikdy předtím něco tak naivního neslyšel.

K terminologii. Matematická terminologie nesmí připouštět dvojí výklad - musí být jednoznačná. Existence více termínů zdánlivě označujících totéž zdůrazňuje různé aspekty. Například: Zlomek je uspořádaná dvojice čísel -- zdůrazňuje způsob zápisu zlomku. Zlomek je naznačené dělení -- zdůrazňuje, že desetinný zápis zlomku získáme vydělením čitatele jmenovatelem. Terminologie v planimetrii je poněkud širší, ale na rozdíl od množinového vyučování je na základním stupni výrazně redukovaná. Středního stupně a vysokých škol se tato poznámka nedotýká, protože tam se toto značení používá ve stejné míře již téměř sto let.

Problém současné školské matematiky netkví v ani jednom pseudojevu popisovaném zjevně frustrovaným autorem, ale v morálce současné společnosti, která pohrdá hodnotami manuální práce a tím téměř zlikvidovala učňovské školství. Při nezměněné, nebo spíše mírně klesající vědomostní úrovni jednotlivých ročníků má téměř každá střední škola maturitní program. Je to přirozený důsledek zásady, že peníze jdou za žákem. Škola, má-li přežít, musí slibovat nereálné cíle. Výsledek -- praktická nemožnost zavést validní státní maturity, šokující nedostatek kvalifikovaných řemeslníků, soustružníků atd. jistě znáte sami.

Vytisknout