Junioři -- senioři. A kde jsme my?

25. 3. 2010 / Věra Říhová

Už od doby, kdy jsem napsala článek "Od babičky z Ratibořic ke gravidním hopsandám", o tomto problému přemýšlím. Máme ty generace nějaké pomíchané. Každopádně nám chybí nová slova pro označení jednotlivých generací a nejen pro ně.

Řekneme si, máme děti, rodiče, prarodiče a další pra-. Pokud se ale bavíme o generačních problémech, hovoříme o juniorech (období puberty a studií -- už to nejsou děti), seniorech (důchodcích) a střední generaci. Jenomže ta střední generace jsou generace 2-3. Vyvolává to zmatek.

Naši generaci padesátiletých někdo řadí k seniorům, protože jsme babičky a dědové, leckdy už prababičky a pradědové. Přesto máme do důchodu daleko, a tedy i k seniorům. Naše děti už junioři nejsou, jsou většinou již rodiči, tedy už střední generace jako my. Jsme střední generace-junioři a střední generace-senioři, ale už nikoliv junioři a ještě ne senioři.

S trochou humoru a recese se podívejme na příbuzenské vztahy dnešní schopnosti plodit a rodit. Naše generace si v osmdesátých letech začala zvykat na to, že naše tety a strýcové jsou mladší nežli my. Také mám tetu o 5 let mladší, nežli jsem já.

V devadesátých letech si naše děti začaly zvykat na to, že jsou starší nežli jejich babičky a dědové. Takovou rodinu znám, kluk v pubertě vodil za ruku svou batolící se tetu-babičku -- tedy sestru jeho babičky. Nebo snad pratetu ? Moc jsme se tomu nasmáli.

Mladým by se mělo zakázat rodit a plodit, aby v tom nebyl takový zmatek. Hypoteticky si představme rodinu plodně aktivní v období kolem patnáctého roku. Dítě 1 rok, matka 16, babička 31, prababička 46, prapradědeček 60 let. Pokud prababička porodí dceru a prapradědeček zplodí syna, čím vlastně jsou pro dítě ?

Není náhodou zplozený syn už seniorem, když je vlastně pradědečkem ročního dítěte ? Je ještě prababička juniorkou, když je mladá na rozdíl od prapradědečka ? Mám v tom nějaký zmatek. A to je náš hypotetický prapradědeček ještě mladý jura, který má otce ve věku 75 let a devadesátiletou babičku. Jak tomu devadesátníkovi mají děti říkat, když ještě neumí r a z těch předpon začnou nejspíš koktat ?

Možná o tom více přemýšlím pro to, že se mně lidé, kteří vědí, že mám vnučku, stále ptají, jestli už jsem v důchodu, nebo si dokonce myslí, že jsem, protože babička je přeci seniorka. Na druhou stranu mě kamarádky mé maminky přesvědčují o tom, že jsem ještě mládě. Naší generaci se naplnilo pořekadlo, že mládí už je pryč a do důchodu hodně daleko. Každopádně naše generace nemá žádné pojmenování.

Nebo jsme senioři právě my -- předdůchodci ? To bude asi hlavní důvod k tomu, že nás všichni opomíjejí. Pro zaměstnavatele jsme už staří jako senioři, junioři jsou absolventi a jenom střední generace je práceschopná, pokud si zrovna neplní rodičovské povinnosti a není zrovna krize.

Plně si to uvědomuji při četbě dnešních odpovědí panu Kotrbovi. Já mám s důchodci úplně stejný problém jako junioři a mám k důchodcům střídavý vztah podle jejich chování -- některých si vážím, někteří jsou pro mě postrachem. K juniorům mám ale stejný vztah jako ti důchodci, s některými si bezvadně rozumím, k jiným se po zásluze chovám jako stará semetrika.

Vyzývám tedy všechny k tomu, abychom si ujasnili pojmy, protože evidentně nevíme, o kom vlastně mluvíme, když přemýšlíme v rovině junioři kontra senioři. Žijeme v době bohaté na počet generací, ale pořád nám to nějak nedochází. Já bych chtěla vědět, kdo vlastně jsem. Ale nechtěla bych se dožít chvíle, kdy si nás nejmladší členové rodiny začnou číslovat, protože to bude jednodušší, nežli si pamatovat křestní jména a příjmení všech babiček a dědečků bez i s předponami, vlastních a ještě nevlastních při dnešním promiskuitním životě.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 25.3. 2010