Netrpělivých korunních princů je v Evropě víc

26. 3. 2010 / Ivo Šebestík

Charles však není jediný následník věkem již notně vzdálený tradiční představě pohádkového prince nazouvajícího střevíček Popelce. Na evropském kontinentu má kolegu, který se pomalu dostává do podobné situace jako on. Také belgický princ Filip (Philippe) začíná mít pomalu dost čekání na okamžik, až se jeho hodný usměvavý a v politice neangažovaný tatínek Albert II. rozhodne uvolnit trůn. Korunnímu princi Filipovi je letos padesát a tedy ani jej už asi nebaví tahat kačera na provázku po nekonečných komnatách královských paláců a zámků v okolí Bruselu.

Právě naopak, zatímco princ Charles se už poněkud rezignovaně věnuje ochraně přírody a památek, Filip začíná kolem sebe soustřeďovat okruh odborných poradců kopírující podobný poradní sbor samotného krále. V podstatě již teď vytváří sice neformální, ale paralelní centrum královské působnosti připravující se na okamžik, kdy se princ Filip stane králem Filipem I.

Ta chvíle ale děsí představitele belgické politiky. Podle mínění některých lidí z okruhu královského paláce, princ Filip připomíná krále Leopolda III. a možná i Leopolda II., zato vůbec ne svého otce Alberta II. Pětasedmdesátiletý panovník chápe svou roli v podstatě jako reprezentativní a vlivným politickým veličinám v Belgii, ať už federálním, vlámským či valonským, se do práce nemíchá. Tahle laskavost se od Filipa, jak to tak vypadá, očekávat nedá. Okamžik, kdy nejstarší ze tří dětí krále Alberta a královny Paoly nastoupí na trůn, může být tedy pro Belgii a její nesmírně komplikovaný politický systém docela zajímavý.

Dlouhá čekání na trůn, která jsou, zdá se, osudem současných princů, vybízejí k úvahám, z nichž některé můžeme brát spíš s humorem. Monarchie je sice velice reprezentativní formou státního uspořádání, ale některé její aspekty mají přece jenom anachronický charakter. Především je to právě doživotní výkon funkce panovníka.

Pro feudalismus, ve kterém se evropský typ monarchie zrodil a utvářel, nepředstavovala "doživotnost" panovníků nepřekonatelný problém. Králové se velmi často osobně odebírali na bitevní pole, na nichž mnohdy ráčili slavně padnout. Zatímco jejich jména putovala do rytířských eposů, trůn se uprázdnil a po krátké šarvátce mezi princi jeden z nich, ten nejvytrvalejší, na něj pak i usedl. Tehdejší princové mívali často opačný problém, než jaký dnes trápí Charlese nebo Filipa. Královské povolání bývalo tak nebezpečné, že princátka usedala na trůn mnohdy jako batolata a úplně běžné bylo, že král byl sotva dospělým chlapcem. Vždyť jen z českých dějin známe mladičké krále Václava III., Vladislava Pohrobka, Ludvíka Jagelonského i další. Ani jednomu z nich ostatně nebylo souzeno z chlapeckého věku vyrůst.

Jenže to byl ponurý středověk. Dnešní monarchie existují v naprosto odlišných podmínkách, takže následníkům nezbývá než chodit denně ke králi či královně a vést takové ty řeči o zdraví, náročných pracovních povinnostech, potřebě si odpočinout, krásných parcích, dlouhých procházkách s pejskem a podobně, a věřit, že se starý pán či paní konečně dovtípí.

Vytisknout