Kocovina

24. 3. 2010 / Přemysl Janýr

Vědomí končící historické éry při absenci nové vize není českým specifikem, v různých podobách se s ním vyrovnává celý současný svět. Specifická je česká zkušenost s pravidelně se obměňujícími stále novými radikálními vizemi, z nichž každá se nakonec ukáže jako omyl, v mnoha směrech horší, než ten předchozí. Můžeme-li z naší historické zkušenosti vyvodit nějaké poučení, pak to, že uspokojivě fungující společenství není výsledkem radikální aplikace líbivě znějící vize, nýbrž výsledkem průběžné aktivity jeho členů. Z perspektivy české zkušenosti je právě absence mobilizující vize historickou šancí. Nutí posuzovat předkládané alternativy nikoli podle jejich ideologické konformnosti, ale pragmaticky podle jejich reálných důsledků.

V článku o příštích dvaceti letech jsem dovozoval, že principy demokracie, plurality, rovnosti, zodpovědnosti, solidarity či spravedlnosti nejsou náhodně zvolenými ideologickými vzorci, nýbrž pragmatickými předpoklady stabilního fungování společenského systému v podmínkách narůstající komplexnosti. Pomiňme nyní, že právě jejich deficity jsou zdrojem momentální krize západního světa a zamysleme se nad specifickou zkušeností českou, ve které se projevují dlouhodobě. Začněme přitom jedním z nevýraznějších českých deficitů, vztahem k cizímu majetku.

Kdo nekrade, okrádá rodinu , zní odpovídající normotvorný princip. Povšimněme si jej blíže. Vedle obecně asociálního sdělení také říká, že získávání prospěchu na úkor druhých není absolutní normou per se, ale teprve v závislosti na identitě poškozených. Na rozdíl od Kdo nekrade, okrádá sám sebe obsahuje i zřetelně altruistický prvek: nejenže nepřipouští získávání prospěchu na úkor rodinných příslušníků, ale naopak dotyčného zavazuje k osobním obětem (například riziku přistižení) v jejich prospěch.

Je ovšem zřejmé, že vymezení našich, které nejen, že nemohu poškozovat, ale vůči kterým jsem naopak vázán povinnostmi, se nemusí omezovat pouze na úzkou rodinu. Podle okolností, kontextu a individuálních preferencí mohou zahrnovat rovněž okruh přátel, sousedů, kolegů či obecně příslušníky stejných zájmových, názorových, sociálních, náboženských, etnických či státních společenství. Připomeňme nepříliš vzdálené historické zkušenosti z let 1968 či 1989, kdy se identifikace s národem a připravenost k osobním obětem v jeho prospěch staly alespoň na čas dominantní normou a každé jednání v jeho neprospěch se setkávalo se spontánním odporem.

Lze tedy dovodit, že statistický výskyt krádeží a korupce v daném společenství úzce souvisí s mírou pocitu sounáležitosti jeho členů. Vyšší míra identifikace s druhými působí jako zábrana jejich okrádání, nízká identifikace ji uvolňuje. Tím se naše pozornost přesouvá od morálního rozhořčení nad charakterovými vadami obyvatel české kotliny k obecnějším otázkám identity a loajality.

Představa, že by míra české identifikace s národním společenstvím měla být jiná či dokonce nižší, než ve srovnatelných zemích zní na první dojem překvapivě, zejména v kontextu vzestupu nacionalistických bojůvek. Historicky je k ní ovšem důvodů víc než dost. Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy, kterou rozpoutali dva schopní exulanti , popsal vznik republiky tehdejší britský ministr vzdělání Herbert Fisher. Říká se, že se státy udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikly , konstatoval Masaryk a historie mu dává za pravdu.

Žádná z našich dvacetiletek nevznikla z autentického domácího vývoje. Všechny -- včetně té doznívající -- vznikly či nabyly podoby na základě svévolného rozhodnutí několika jedinců a jejich zahraničních spojenců. Občané je tu s větším, tu s menším nadšením vzali na vědomí, ale doposud to nikdy nebyly jejich rozhodnutí, jejich zájmy, jejich věc, jejich stát.

To je ovšem pro očekávatelnou míru identifikace a loajality rozhodné. Ani v době Waldheimovy aféry jsem se v Rakousku nesetkal s výroky typu můj prezident to není , které opakovaně slýchám v Česku. Anonymní kategorie oni , v předchozí dvacetiletce jednoznačně spojovaná s komunisty, dodnes směrodatně určuje vztah občana ke společnosti, státu a jeho reprezentantům. Oni si rozhodují tu o vytvoření, tu o rozbití státu, o odstoupení jeho částí, o ústavě, zákonech, ekonomice, atomových elektrárnách, o přítomnosti zahraničních armád. Slušný občan do toho odborníkům nemá co mluvit a má se starat o blaho vlastní rodiny. Což také dělá. Stejně jako jeho reprezentanti. I oni jsou slušnými občany a nemohou své rodiny okrádat.

Zajímavější je úvaha, zda je tento stav odcizení neměnný, trvalý a konečný. K tomu je třeba připomenout, že nikdy nebyl a není tak přímočarý a schematický, jak jsem právě popsal. Vždy se našli občané i politici, kteří vedle loajality k vlastním rodinám pociťovali také loajalitu a zodpovědnost k celku. Podobně, jako třeba ve Švýcarsku. I zde se někteří občané věnují pouze vlastním záležitostem a jiní participují na věcech společných. Rozdíl je v četnosti. Švýcarská samosprávná tradice vede k relativně většímu zastoupení druhých, česká vrchnostenská tradice spíše prvních. Je to pouhý kvantitativní rozdíl, ale ve výsledku dvě kvalitativně odlišné politické kultury.

Ani tento stav však není v čase neměnný. V 2. pol. 19. století byla úroveň národní -- či bohužel spíše národnostní - identifikace a občanské participace vysoká a přetrvávala i přes rozsáhlou korupci, nedemokratické praktiky a národnostní a sociální konflikty až do konce první republiky. Alespoň u Čechů, Moravanů, možná Rusínů. Ne již u Němců, Slováků a Maďarů. Lidová historiografie dodnes přičítá milionům spoluobčanů jiného etnika nedostatek loajality ke společnému státu za morální provinění. Je to sice příjemnější a pohodlnější, než se zabývat skutečnými příčinami, ovšem prakticky využitelná zkušenost je nulová.

Mnohonásobně tragické období od odstoupení Sudet a druhé republiky, protektorátu, Košické vlády, vyhnání Němců až po komunistický převrat a teror padesátých let identifikací s chronicky se rozpadajícím státem řádně otřáslo a zahájilo éru útěků z něho, přetrvávající dodnes. Nicméně je oběma socialistickým dvacetiletkám společné, že se v jejich průběhu aktivita občanské společnosti, po uchopení moci marginalizovaná a potlačovaná, postupně znovu probouzela, prosazovala a nabývala na významu, až si nakonec vynutila zásadní systémovou změnu. Existuje dostatek indicií, že i dvacetiletka trhu bez přívlastků prochází obdobným vývojem.

Především to jsou změny vnějších podmínek. K nim patří změny geopolitické situace oproti výchozímu stavu, na kterém dosavadní elita svou moc vybudovala. V šedesátých letech to byl ústup od konfrontační blokové politiky k politice mírového soužití, v osmdesátých kolaps východního bloku, dnes fiasko unipolárního světa. Jinou je krize ideologického systému, kterým dosavadní elita svou moc legitimovala. V šedesátých to byla krize militantně autoritativních ideologií typu diktatury proletariátu, v osmdesátých krize ideologie bezduché konzumní společnosti, dnes rozpad ideologie neoliberálního kapitalismu.

Nejdůležitější je ovšem pohyb vnitřní. Jeho základní rysy se pro všechna tři dvacetiletky dají popsat několika společnými znaky. Prvním je zklamání, že politická elita nejen nenaplnila vize, se kterými se kdysi k moci prodrala, ale v mnoha ohledech devalvovala kvalitu života dokonce i v porovnání s předchozím stavem. Dalším je zjištění, že se za vzletnými frázemi, kterými svou hegemonii zdůvodňuje zpravidla neskrývá víc, než cynický pragmatismus vlivu, moci a vlastního prospěchu. A konečně poznání, že zda se tu dá žít je příliš důležité, než aby to bylo možné přenechat politikům.

K pohybům ve vědomí a hodnotách společnosti nedochází naráz či shora, alespoň pokud nejsou diktátem elit. Vznikají zpravidla nejprve na okrajích, pomezních a zlomových liniích společnosti, izolovaně a na více místech zároveň, postupně zanikají anebo se naopak setkávají a spojují, plošně šíří, teprve daleko později zasahují i centra. Tak probíhají všechny významné i méně významné společenské změny, tak probíhala šedesátá a osmdesátá léta minulého století a stejný pohyb lze zaznamenat i dnes.

Popsat ho blíže, než jako všeobecné znechucení politikou egoistického kořistnictví a znovuobjevování sociálních, etických a obecně lidských hodnot zatím nelze a bylo by to i předčasné. Uvedu-li pár příkladů, jsou náhodné a bez nároku na reprezentativnost.

V první řadě jsou to ovšem Britské listy samotné, asi nejúctyhodnější instituce občanské společnosti, jakou kdy Češi měli. Lidové noviny ve třicátých, Literární noviny v šedesátých i Svobodná Evropa v osmdesátých letech závisely na placeném aparátu. Nezávislý internetový deník se třemi tisícovkami autorů a desítkami tisíc čtenářů denně v úrovni o řády převyšující celou profesionální deníkovou produkci vychází patnáct let čistě občanskou svépomocí, bez honorářů, placené redakce, administrativy a inzerce, na výsměch Klausovým penězům až na prvním místě . Neslyšel jsem o srovnatelném fenoménu v jiné zemi.

Zůstaňme u duchovních témat. Česká oficiální historiografie nebyla za dvacet let svobody schopna zpracovat novodobé dějiny vlastního národa. Chce-li čtenář porozumět kořenům vlastní kultury a pochopit její postavení ve středoevropském prostoru, neobejde se bez kritických děl vznikajících mimo oficiální struktury, svépomocně, často v zahraničí či v bezmála samizdatové tradici Jána Mlynárika. Uveďme za mnohé alespoň Bohumila Doležala, Paula Polanskeho, Tomáše Krystlíka, Franze Chocholatého-Grögera či nověji Lukáše Beera a jeho úctyhodný portál Náš směr.

Nezpracovaná minulost je ovšem mimořádnou zátěží české identity a politická reprezentace země nedokáže, než napáchané zločiny donekonečna zbaběle zatloukat a krýt. Dávno po brněnské Mládeži pro interkulturní porozumění a jejich výstavě k Brněnskému pochodu smrti, po Antikomplexu a jejich výstavě a knize o Zmizelých Sudetách, po výstavě o zločinech komunismu v severočeském pohraničí, po Kříži smíření v Teplicích nad Metují a dlouhé řadě iniciativ obcí, měst, kulturních i občanských aktivit se odhodlala k jedinému alibistickému počinu, k projektu Zapomenutí hrdinové, po kterém se po několika okázalých prezentacích v zahraničí opět slehla zem.

Jedním z klíčových institutů společnosti, na kterém v rozhodující míře závisí míra identifikace členů je právní jistota. Současný právní stav překonává i ty nejotrlejší představy rozkladu. Jestliže se zpočátku mohlo zdát, že skandály policie, státních zastupitelství a soudů jsou důsledkem individuálních pochybení, nenechávají případy jako Dreithaler, Čunek, katarský princ, válka státních zástupců či plzeňská právnická fakulta na pochybách o jejich systémové podstatě. Proti justiční zvůli se ovšem neangažují parlamentní strany, ale občanská seskupení jako Spolek Šalamoun, Jiné právo, iniciativy na podporu konkrétních postižených jako Jiřího Kájínka, Yekta Uzunoglu, Vladimíra Hučína, Rostislava Roztočila a dalších.

Že se aktivity občanské společnosti neomezují státní hranicí a vnitropolitickými problémy svědčí například iniciativa Fora pro česko rakouský dialog, při které se v r. 2002 občané České republiky a Rakouska společně postavili proti konfrontační politice svých vlád a znatelně přispěli k normalizaci vztahů obou zemí. Podobně přispívá řada přeshraničních občanských a regionálních iniciativ ke zlepšení vztahů mezi ČR, Německem a Polskem.

Před rokem jsem obdržel pozvánku na dvoudenní Českou konferenci o nápravě věcí lidských do Poděbrad. Obecná, poněkud nesourodá témata, nezřetelná propagace i převážně méně známí referenti svědčili o izolovanosti od politických a intelektuálních center. Usoudil jsem, že si místní pořadatelé obstarali nějaký grant a že za něj teď musí vykázat aktivitu. Řada témat se ovšem překrývala s těmi, o kterých si přemýšlím i já a tak jsem se zúčastnil, spolu s dalšími asi dvěma stovkami lidí, převážně z nejrůznějších občanských iniciativ z celé země.

Až dodatečně jsem zjistil, že můj odhad byl chybný. Organizátoři pocházejí z několika menších měst, k uspořádání konference je vedl pocit, že jí je zapotřebí, Poděbrady si vybrali po zralém uvážení a financovali ji včetně stravování a noclehů pro účastníky z vlastní kapsy v naději, že se náklady na vstupném vrátí. Nesplnila se, ale konečná ztráta byla zřejmě ještě stravitelná a neodradila je od pořádání dalšího ročníku 23.-25. dubna.

Last but not least je třeba zmínit nesčetné solidární a sociální občanské aktivity na pomoc chudým, bezdomovcům, Romům, tělesně a zdravotně postiženým, uprchlíkům, cizincům a dalším handicapovaným skupinám, které současná moc sama vytvořila či jejichž postavení se v důsledku bezohledné asociálnosti mnohdy dramaticky zhoršilo.

Na straně občanské společnosti tedy roste uvědomění nezbytnosti sdílených sociálních a solidárních hodnot, zatímco mocenské struktury postupně regradují na management svých stále hustších skandálů. Naděje, že očekávanou společenskou změnu konečně přinese některá z nových politických stran jsou podle mého názoru marné. Pragmatická realita konkurenčního prostředí, finančních tlaků a parlamentního trhu podpor a blokací odčerpá rozhodující část energie bez ohledu na krásné úmysly, jak se naposledy přesvědčili Zelení.

Jestliže si tedy občané svépomocně vytvářejí své sdělovací prostředky, vypořádávají se s vlastní historií a jejími následky, snaží se napravit právní řád a sociální nespravedlnost, korigují zahraniční politiku svého státu a pořádají si konference o jeho budoucnosti, nabízí se přirozeně otázka, na co si vlastně ještě potřebují platit politiky. Nebyli by schopni si řídit svůj stát lépe bez nich?

Přesně tahle otázka vystihuje podstatu problému. Protože politici jsou veřejní zaměstnanci, které si občané na řízením svého státu najali a které si za to platí. Ne naopak, ač by se tak z české politické reality mohlo zdát. Jestliže občané dopustí, aby politici se společným státem zacházeli jako se svým soukromým vlastnictvím, nemá smysl to vyčítat politikům. Když si někdo nechá firmu rozkrást těmi, které si najal aby mu ji řídili, není problém u managementu, jiný by se za podobných okolností nejspíše zachoval podobně, ale u vlastníka.

Tím jsme se oklikou vrátili k původnímu tématu. Problémy s kradením, korupcí, skandály, nefungující justicí a státní správou či arogantní politikou lze z podstatné části odvodit od míry identifikace občanů se společností, zemí, státem. A to je začarovaný kruh. Svévolná politická rozhodnutí snižují chuť k identifikaci a jedince se společností navzájem odcizují. Tím se nezávislost politických představitelů na občanech dále zvyšuje, což vede k dalšímu nárůstu odcizení a poklesu identifikace. Výsledkem je stav označovaný v devadesátých letech jako balkanizace, kdy si politická elita i občané žijí ve zcela rozdílných, na sobě nezávislých světech, každý pro sebe.

Existuje i opačný proces, kdy si občané nějaké kroky na politické reprezentaci vynutí, což vede ke zvýšení jejich sebevědomí a omezení prostoru politické svévole, tím ke zvýšení míry identifikace, aktivní participaci a k dalšímu tlaku na politiku, aby zájmy a názory občanů respektovala atd. Vzniká občanská společnost, jak jsme ji v několika krátkých světlých chvilkách naší historie zažili. Není myslím třeba mnoho fantazie k poznání, že jakoukoli změnu k lepšímu lze očekávat výhradně z této strany a nikoli od sebeslibnějších politických reprezentací.

Uvědomíme-li si tuto úzkou vazbu mezi kvalitou života v dané společnosti, mírou identifikace jejích členů s celkem a poměrem mezi občany a jejich politickou reprezentací, pomůže nám to nejen k pochopení chronické neúspěšnost našich dvacetiletek, ale také v orientaci budoucích priorit. Z uvedených úvah by mělo být zřejmé, že cesta ven ze začarovaného kruhu rozhodně nevede přes represivní opatření, vládu silné ruky, vylučování nepřizpůsobivých, podporu úspěšných a denunciaci neúspěšných, ale naopak směrem k tomu, aby se tu dalo žít, aby občané -- bez rozdílu -- měli chuť a potřebu se se zemí identifikovat a ne z ní utíkat, aby měli pocit účasti, důstojnosti, smyslu, solidarity.

A aby tímto směrem vedli své politiky.

Vytisknout