Topolánek a hladcí úhoři

24. 3. 2010 / Ivo Šebestík

Na pouhém způsobu, jímž tito dva lidé vstupovali do dveří, se odrážel celý propastný rozdíl mezi nimi. Rasmussen s vážnou tváří, plně soustředěný na brífink, který měl následovat, vůbec nevnímal Topolánka, který kolem něho obíhal, gestikuloval a bez přestání mluvil nedbaje, že jej pozorují média. Skandinávský politik svým pouhým vstupem do místnosti vysílal signál respektu k novinářům, a tím k veřejnosti. Topolánek přicházel jako by v předpokoji čekal jen houf skopového.

Přitom je docela možné, že si kultivovaný západní politik myslí o novinářích i o veřejnosti ještě horší věci než Mirek Topolánek. Naučil se však hrát hru, kterou vyspělá politika v demokratických zemích hraje s veřejností. Schopnost naučit se tomuto pokrytectví nebo se s ním už narodit se, bohužel, stala conditio sine qua non naší doby. Topolánkova snaha zůstat za všech okolností raději kmenovým náčelníkem nebo frontovým velitelem roty, může působit sympaticky, ale nedá se s ní uspět na mezinárodním fóru, a dlouhodobě ani doma.

Vysoká politika je extrémně pokrytecké prostředí a vrcholným uměním každého člověka, který v ní chce uspět, je naučit se zastírat své názory. Mluvit co nejméně, být opatrný, ale přitom pohotový, vtipný, za všech okolností zdvořilý. Pokrytectví není hezkou vlastností, a tak vůbec není pěkný pohled ani na Topolánkovy teatrálně rozhořčené kritiky. Jaksi paradoxně, a hlavně nespravedlivě, na politickém kolbišti vítězí dokonce i mazaní kluzcí úhoři, kteří soukromě pohrdají občany možná stokrát více než prostořeký Topolánek, ale na veřejnosti se rozhořčeně hlásí k mravnosti a jejich ochraně.

Zde je, bohužel, třeba odlišit vlastnosti člověka, které mohou zvyšovat jeho lidskou hodnotu, od vlastností potřebných pro vrcholového politika. Není vůbec řečeno, že kultivovaný, vzdělaný a distingovaný státník s diplomem z Oxfordu je lepším člověkem než neomalený samorost. Je lepším pouze v oblasti, kterou dělá a ve které se pohybuje. Tedy, dá se říci, že je lépe přizpůsoben pro svou profesi, vysokou politiku. Když vezmeme naprosto extrémní příklad rozporu mezi zdáním a skutečností, tak mnozí nacističtí pohlaváři byli na pohled vzdělaní a kultivovaní lidé. Četli Homéra v originále a na klavír hráli Beethovena, a přesto se dopouštěli zločinů, které by obyčejný nevzdělaný člověk mnohdy udělat nedokázal.

Současný uhlazený a dobře se chovající politik moderního střihu sice není zločinec v tom smyslu, jak si takového člověka představujeme, je ale schopen bez mrknutí, jediným škrtem pera, podepsat třeba embargo zakazující dovoz léků do některé země, a tím odsoudit k smrti tisíce dětí, nebo odmítnout materiální pomoc chudým a trpícím. Charakter bude takovému člověku na škodu. Vysoká politika je tedy prostředí nejenom extrémně pokrytecké, ale také krajně nebezpečné z hlediska důsledků politických rozhodnutí. Proto z ní všude ve světě vypadávají dobrovolníci, nadšenci, filozofové a amatéři, a stále více se profesionalizuje.

Sympatizujeme s člověkem jako takovým, ale víme, že vysoká politika je hra, pro kterou se každý nehodí. Topolánkovo veřejné vystupování, plné nepromyšlených plácnutí a prozrazující i problémy s formulováním myšlenek, jej diskvalifikuje pro výkon vysoké stranické a státní funkce. Stejně tak jeho nezvládání emocí, furiantství a malý rozhled. Nevypovídá to však nic o tom, jaký je to v hloubi člověk. Naproti tomu jiný politik, falešný, neupřímný, dokonce zlý a krutý, může mít ve svém konání úspěch. Pokud se nezmění společnost jako celek, tak blízká budoucnost politiky bude patřit uhlazeným pokryteckým profesionálům v tichosti schopným každého zla.

Vytisknout