Rekreace ve smradu a hluku

22. 3. 2010 / Boris Cvek

Na procházce (mezi 14:00 a 16:00) jsem si vychutnával po týdenním pobytu v Olomouci zahlcené zvuky a jedy z automobilů lahodnou čistotu vzduchu lesa, jehož se můžete nadechnout až na dno svých plic, a také ticho, hluboké lesní ticho podbarvené šuměním korun, hučením vody v rozvodněném potoku a zpěvem ptáků. Co jsou všechny peníze proti tomuto bohatství? Zač stojí život bez této krásy? Kam už utéci před pustinou rakoviny měst, kterou lidé sebevražedně šíří jen kvůli své hlouposti a pohodlnosti, zavírajíce oči před tragédiemi onkologických pacientů a hlubokou nekvalitou života v jedech, smradech a hlucích? Jenže lidská tupost chce zničit i ty zbytky zdraví a krásy, jež ještě máme zachovány. Typická česká neúcta a lhostejnost ke krajině, k něčemu, co patří všem.

Na víkendové procházce mne přímo v lese, mimo lesní cesty, předjel hlučný, smradlavý stroj, který přivedl vniveč ticho i lahodu vzduchu. Řidič se pak rozhodl vymočit a na můj dotaz, zda má povolení jezdit v lese, řekl: nemám, ale buďte rád, že jezdím slušně a něco jsem vám neudělal. Rozhořčeně jsem mu vysvětloval, že v lese nemá co dělat, načež reagoval tím, že mladí jezdí mnohem méně slušně (on byl asi mého věku) a že když do lesa smějí na motorkách boháči, tak může taky on. Uvědomil jsem si znovu, že žiji v Česku. Je pravda, že mladíky na motorkách, jezdící děsně rychle a nebezpečně pro sebe a okolí běžně potkávám, typicky na lesních cestách, kde by za každým rohem mohla být rodinka s pobíhajícími malými dětmi a kočárkem. Nevím, jestli to jsou synové místních zbohatlíků, ale vím, že ani bohaté, ani chudé tady u nás nenapadá, jak hluboká to je neúcta a hloupost ničit si tyto vzácné, krásné lesy.

Kromě motorek jezdí po lese stále více aut, často terénní džíp samotné lesní správy profrčí člověku kolem nosu, že se těžko pěší vyhýbá do stráně mezi malé smrčky, často jsou to auta s vozíkem, na nichž si lidé dovážejí do lesa benzínové pily a odvážejí si zpět nařezané dřevo (nakradené?), často jsou to lidé, kteří si "jen" zkracují cestu. A pak vidíte mrtvé slepýše a žáby, oka oleje a benzínu v kalužích, cítíte smrad, slyšíte hluk a ptáte se, co za lidi to žije v tomhle státě. Veřejné prostory jsou v tomto smyslu nikoli ochranou přírody a přírodní oázou, nýbrž místem, kde každý může dělat beztrestně, co se mu zlíbí, a držet zoufalé občany v šachu. Přesně tak to přece bylo i za socialismu. A nebýt myček, jistě bych potkával i takové automobilisty, kteří by umývali svá auta v bystřinách jako před rokem 1989.

Vytisknout