Žijeme v tom nejpřirozenějším ze všech možných světů

22. 3. 2010 / Ivo Šebestík

Mnozí z nás jsme nespokojeni s tím, jak je svět zařízen a jak funguje. Někteří sníme o přirozeném životě v souladu s tím, co se domníváme znát pod pojmem příroda. Ti nejodvážnější a nejrozhodnější dokonce tu a tam sbalí kufry a vyrazí hledat ztracené ráje do nitra Afriky, do Amazonských pralesů nebo na některý z posledních neobydlených ostrůvků v Tichomoří, jež jsou ve skutečnosti jen pustými skalisky vyčnívajícími z oceánu.

Ovšem zatímco si uprchlík od civilizace užívá života divochů a ozbrojen klackem, zcela bez oděvu, se ve svém dočasném útočišti prochází po pláži, doma, v jeho poštovní schránce, se hromadí účtenky, upomínky, výhružky, soudní obsílky a další atraktivní civilizační četba mající za následek více sebevražd než svého času Utrpení mladého Werthera.

Únik od civilizace je tedy nejenom čirou iluzí, ale dokonce, jak se pokusím ukázat, je zcela zbytečný. A to z toho pohledu, že uprchlík hledá přírodu v dalekých končinách, zatímco příroda mezitím přišla k němu domů. Je to poznatek, ke kterému dospěli svého času slavný zoolog Alfred Brehm, a též i moravský spisovatel Jaromír Tomeček. Druhému jmenovanému dokonce stačilo sednout v Brně na šalinu a za půl hodiny se už procházel okouzlen lesy, vodami a stráněmi v okolí města.

Musím se ale otevřeně přiznat, že s tou přírodou, jež nás dostihuje uprostřed civilizace, to myslím trochu jinak. Méně poeticky než Alfred Brehm studující život ještěrky na břehu potoka. Nás dostihla příroda právě v tom svém nejméně poetickém smyslu.

Člověk si stěžuje, že jeho život je plný nejistoty. Pracuje deset i dvanáct hodin denně, aniž by měl smluvně zajištěnu dlouhodobou perspektivu. Je plný úzkosti a tenhle existenciální pocit si nosí s sebou i domů. Je toho názoru, že se civilizace člověku odcizuje, že se zrychluje životní tempo, že člověk ztrácí možnost na chvíli se zastavit, setřít pot z čela a zahledět se do krajiny, jako to dělával jeho předek. A za tohle odcizení může -- v jeho očích -- civilizace.

Přitom právě opak je pravdou. Civilizace člověka neodcizuje přírodě, ale naopak jej velkým obloukem vrací do jejího lůna. To však vypadá jinak, než jak je popsali romantičtí básníci. Teprve dnes žije moderní civilizovaný kulturní a vzdělaný člověk opět ve skutečně přirozeném přírodním prostředí. Civilizace s ním opsala kruh, což je vynikající vtip, nad kterým se všichni bohové olympští smějí, až se za břicho popadají. Ani křesťanský Bůh nezůstává tohoto vtipkování stranou, neboť byl to koneckonců on, kdo vyhnal lelkující, bloumající a neposlušný lidský pár z Ráje a určil mu za trest věčnou dřinu, strach a existenční nejistotu. Vlastně teprve teď došlo plně na jeho slova. Asi právě proto dávají mocní tohoto světa tak na odiv svou víru v Boha.

Po celé dějiny se lidstvo snaží na starozákonní kletbu nějak vyzrát. Až teprve dnes dospělo ke skutečné pokoře, s níž úděl věčné strasti a nejistoty přijímá jako nezměnitelný zákon.

Člověk toužil po přirozeném bytí v souladu s přírodou, a tak dostal, co si přál. Cožpak se zaměstnanec strachující se od rána do večera o existenci nepodobá lani na palouku u lesa? Vždyť život toho nádherného zvířete je ve skutečnosti učiněné peklo. Někteří predátoři přicházejí ve dne, jiní si počkají na soumrak. Tak lehkonohá bytost, jejíž jedinou zbraní je útěk, si nedovolí za celých dvacet čtyři hodin zavřít obě oči, natož si lehnout do trávy a kochat se krásou života.

Moderní (či postmoderní) člověk se také nemá co kochat krásou života. Copak je svět tady pro něj?! Jeho údělem jsou permanentní nejistota a strach stejně, jako je tomu u každého živého tvora, který není právě na vrcholu potravního řetězce ve svém prostředí. Takový byl osud i nejbližších předchůdců člověka. Homo habilis nebyl zdaleka tak zručný (jak se holedbá jeho název), aby se ubránil velkým šelmám. Když se přišel do jeho teritoria nasnídat šavlozubý tygr, během minuty byl budoucí pán tvorstva připraven ke konzumaci.

Celé dějiny si lidstvo vyrábí iluze o šťastném životě a utvrzuje se v přesvědčení, že díky své inteligenci má právo unikat bídnému osudu ostatních tvorů. A přitom právě svou inteligencí lidé nakonec vyzráli sami na sebe. Uvnitř přírody si vytvořili umělý a zdánlivě osvobozený systém, který je pro ně ve skutečnosti stejně nebezpečný, jako kdyby lidstvo nikdy žádnou cestu za osvobozením z přírodní nutnosti nepodniklo. Opravdu, bohové se smějí.

Vytisknout