Jsou ty případy pedofilie kryté "sutanou" jen aférou duchovních?

24. 3. 2010 / Miloš Dokulil

Přitom v původních křesťanských komunitách náboženské funkce nebyly nutně obsazovány jen svobodnými muži ("bez závazků"). V řecky mluvících oblastech prvních století se nakonec prosadila a do dneška udržela tradice možné ženitby pro kněze. V oblastech latinského vlivu také nebyl po řadu staletí žádný striktní zákaz ženitby kněží. Zcela specifická situace byla od počátku v těch komunitách, které byly ještě přesvědčeny, že se možná dožijí konce časů, takže leccos se mohlo v té vznícené naději zdát zbytečné; nejen majetek, ale také zakládání rodin. Zase naprosto odlišné byly poměry v mocensky, materiálně, ale i kulturně pronikavě sílící křesťanské církvi, když začal v "západní" Evropě ožívat raný feudalismus. Církev začala bohatnout nemalými odkazy panovníků nebo šlechty. Celibát se mohl samozřejmě stát výraznou brzdou úniku takových darů mimo církev, do soukromí. (Pokud se nakonec některé menší církve východního ritu rozhodly uznat nad sebou papežskou jurisdikci, ženitba kněží v nich nebyla tomu nikterak na překážku a zůstala Římem respektována. Pokud konvertovali anglikánští ženatí kněží na katolicismus, nebyli nuceni k rozvodu.) Hodí se asi hned připomenout, že raně novověké protestantské hnutí nenašlo důvod, aby mezi kněžími praxi celibátu uchovalo. Oženili se jak třeba Luther, tak také Kalvín.

Je asi vhodné si připomenout, že rozhodnout se ke kněžské kariéře jako katolík nese s sebou nemalou výzvu. (Sice tatáž obtíž provází rozhodnutí vstoupit do kláštera, ale tam je větší společenství podobně rozhodnutých lidí pohromadě. Přitom mají denně kolotoč řádových povinností, které moc vhodné k výčitkám na účet možných svodů k "pohlavní nečistotě" nejsou. Pojistkou je také -- zkušební, a ne zrovna snadný -- noviciát.) Jinak se může rozhodovat zralejší neženatý muž, a zase jinak bude vypadat předsíň pro tu závažnou volbu u mladého muže, plného také sexuální síly, která by měla zůstat napříště neukojena a neukájena.

Pokud chceme počítat s často přijímaným a deklarovaným dualismem těla a duše, pak bychom měli podle křesťanského odkazu (nejen v kněžském stavu) "tělo, svět, ďábla" přemáhat. V zájmu té -- nesmrtelné -- "duše". Tuto tradici výrazně hlásal i apoštol Pavel. Pokud se k této tradici hlásí také většina původních evangelických církví, nebylo by vyhlášení "homosexuální orientace" u uchazeče o kněžství ve stínu právě těch výchozích křesťanských tradic a zvyklostí zrovna doporučením. (Mám na mysli odkaz náboženských textů; ne občanský status homosexuála.)

Může se z takových výše naznačených omezení vymknout katolický kněz? Dnes víme, že v řadě zemí v uplynulých desetiletích došlo dokonce k případům sexuálního zneužití dětí, tedy k pedofilii. Té se nesmí dopustit ani laik. Takže tu nejde jen o nějaký morální poklesek nebo dokonce "pouze hřích". Jde o trestný čin. --- V laické společnosti platí laická jurisdikce. V Římskokatolické církvi se po většinu její historie uplatňovalo také "církevní právo". Mezi možnými kritickými připomínkami na adresu církevních kruhů za jednu z nejzávažnějších je nutno považovat informaci (viz The Economist, 20. 3. 2010, str. 57), že nynější papež, ještě jako kardinál Ratzinger, podepsal roku 2001 text, který vymezil, aby k projednávání případů zneužívání děti docházelo utajeně. Katolické kruhy měly možnou kritiku odreagovávat tak, že se ta zřejmě diskutabilní listina měla týkat jen oblasti kanonického práva. (Obávám se, že zde se objevil nemálo tenký led. Chápu, že nemůže být chuť vystavovat světské žalobě příslušníky vlastního "aparátu" a takto veřejně -- z vlastní iniciativy -- prát "špinavé prádlo". Není to ale pak horší, pokud se uměle takové případy opakovaně jen tutlají, a pak po jednom navenek provaleném případu je jich najednou nemálo v různých státech, přičemž je z toho nakonec "přirozeně" aféra vážných rozměrů?)

Zjištěný a soudně řešený případ je osobním šrámem "hříšníka". Pokud se tutlají trestní případy samotnou úctyhodnou institucí, nejde pak už jen o pochybení jednotlivce. Zde bohužel selhala kontrolní tykadla Římskokatolické církve, a to jako "duchovní organizace".

Nejde jen o věrohodnost této významné církve. Kdo si dovede představit trauma, jakému byly vystaveny zneužívané děti? Že to má vliv na jejich psychiku obecně? Copak se takto nestává samotná křesťanská víra bezprostředně ohroženou právě v myslích dětí, které by měly mít svou bezpředsudečnou myslí ke Kristu -- podle evangelijních slov -- nejblíže? Těm dětem se nelze adekvátně omluvit. Zvláště pokud v důsledku té úděs působící zkušenosti s nějakým ne dost zodpovědným "duchovním Otcem" takový jedinec posléze svou víru ztratil. Nebylo v zájmu samotné Římskokatolické církve (už také vzhledem k neustávající laicizaci Západu), aby se s případy dokázaných nežádoucích (a trestně-právně postižitelných) zločinů rychle, rozhodně a bez okolků vyrovnala? Dokonce také interně svými církevními prostředky (např. zbavením kněžské svátosti těch, kdo se takto provinili)? Pouhé peníze jako "odškodné" ty osobní šoky postižených stěží ovšem zahladí. Navíc některým těm "dětem" je dnes třeba již padesát nebo šedesát let, takže ta neblahá zkušenost byla dávno právně promlčena...

Nemá smysl teď citovat nějakých těch sedm zemí, kde už byly poslední dobou hlášeny případy kněžské pedofilie. Jeví se víc než pravděpodobné, že Římskokatolická církev podcenila jak potenciál své možné obrody, tak svou prestiž ve světě, aby se rozhodně a z vlastní vůle postavila zjištěným zlořádům na odpor. Ten poslední papežův pastýřský list neklid jak mezi věřícími, tak zvýšenou skepsi mezi nevěřícími bohužel moc neutlumil. Jako kdyby bylo možné v 21. století pohybovat se jen za vraty papežského paláce a církevního práva...

Vytisknout