Češství, česká státnost a Masaryk -- jako diskutabilní problémy? (6)

Achilleova pata ČSR ---především její Němci?

8. 3. 2010 / Miloš Dokulil

Málokdo s tím dlouhým odstupem času od vzniku republiky si ještě teď uvědomuje, že Masaryk hned druhého dne po svém příjezdu do Prahy (22. 12. 1918) oslovil "naše německé krajany" a třetího dne (23. 12.) navštívil německé divadlo s artikulací naší "společné vlasti".

2. Bylo těch prvních dvacet let ČSR jen "mezidobím"?

Je třeba zde zopakovat, že se podařilo poměrně brzy získat 70 % německých voličů pro aktivní vztah vůči zprvu jen s ostentativní averzí vnímanému (a ještě nestabilnímu!) státu. (Byla o tom zmínka v předcházejícím textu. Na podzim 1925 bylo zvoleno do čs. parlamentu 54 německých poslanců. Když se objevili dva němečtí ministři ve vládě, zůstalo to tradicí až do kritického roku 1938.) --- Prof. Franz Spina jako ministr čs. vlády, v září 1937 ještě -- jako sudetský Němec - prohlásil: "Tento muž poskytl však také svému státu, v němž žije největší německá menšina Evropy, onu státní ideu, která zůstává pro přítomnost i budoucnost nejdůležitějším pilířem republiky: toleranci a rovnoprávnost občanů a národů tohoto státu. ...To je výkon, který činí T. G. Masaryka nám sudetským Němcům nesmrtelným. Masarykův odkaz, to je jeho život. Masarykův život zůstává naší závětí..."

Stěží bude dnes nějak blíže známo, s jakou vehemencí ČSR, a osobně sám Masaryk, vnímali dříve "tradiční" vazby na Rakousko. Hned v lednu 1919 rakouský kancléř, Karl Renner, za svou zemi děkoval Československu za zaslané uhlí a mléko. Jen nemálo později, rakouský prezident Michael Hainisch (1920-28) už roku 1921 prohlásil o TGM, že je nejlepším Evropanem, jakého kdy poznal. Na podzim roku 1927 přímo Masaryk vyjádřil vůči vyslanci Vavrečkovi ve Vídni prosbu, aby hledal lidi, "kteří živě cítí rakouskou Eigenart" (snad "svéráznost"). Chtěl, aby v Rakousku vyšla reprezentativní kniha o Rakousku. Ta pak vyšla roku 1928, s Masarykovým financováním, pod názvem Ewiges Österreich (tedy "Věčné Rakousko"). Krátce nato se na adresu Rakouska sám Masaryk vyjádřil následovně (bylo to v létě 1929): "Rakousko je kulturní klenot..." (Viz Cesta demokracie, IV., Praha 1997, str. 88.)

Nelze přehlédnout, jací lidé se jako Rakušané nebo říšští či naši Němci nejednou s uznáním vyjadřovali o TGM a o ČSR. (Situaci po Hitlerově převzetí moci v Německu teď hned analyzovat nebudeme.) Kromě již uvedených zmínek v předchozím odstavci nebyl to jen Emil Ludwig se svým "Duchem a činem" (1935). Třeba mezinárodně významný teoretik sociálního demokratismu Karl Kautsky v něm od roku 1933 viděl "svého prezidenta"; dokonce s takovým oceněním, že i F. D. Roosevelt podle jeho mínění zůstával v jeho stínu! Ještě krátce před zprvu nečekaným koncem ČSR se vyjádřil Wenzel Jaksch o TGM jako o "naději všech slušně smýšlejících lidí" (roku 1937). (Je jinou, a už nikoli snadno pozitivně vysvětlitelnou skutečností, že Jaksch ve svém londýnském exilu zůstal oficiálními činiteli čs. exilu už zcela ignorován.)

3. Když životní rizika stoupají, klesá občanská loajalita

Neměli bychom ovšem zaretušovávat, že po propuknutí světové hospodářské krize z roku 1929 se ČSR z ní vzpamatovávala jako výrazně už tehdy exportní stát velmi pomalu. Paradoxně teprve možné ohrožení republiky severním sousedem zlepšilo situaci na trhu práce. Byla ovšem pochopitelně dávána přednost českým pracovníkům před Němci (hlavně při výstavbě opevnění), takže k averzi vůči republice byly další, nejen čistě sociální důvody. I když v kulturní politice státu německá menšina viditelnou újmou netrpěla. Školy s německým vyučovacím jazykem, včetně vysokého školství univerzitního i technického, se mohly rozvíjet zcela normálně.

Již v parlamentních volbách z roku 1935 bylo možné zaznamenat nemalý posun německého obyvatelstva v ČSR směrem k nacismu. Sudetoněmecká strana ("SdP") získala o 73 tisíce hlasů víc než v pořadí druzí čeští agrárníci ("Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu"), takže teoreticky měla také obdržet nejvíc mandátů. Díky čarování s vyhodnocením jednotlivých volebních obvodů získala SdP nakonec o jeden mandát méně než agrárníci. (Kdyby tehdy existovalo zemské zřízení, pak v přepočtu jen na území historických Čech získala henleinovská SdP celých 21,5 % hlasů. Na druhém místě se umístila daleko za ní Československá sociálně demokratická strana dělnická, s pouhými necelými 13 % hlasů. Takže v Čechách o rozložení politických sil ve prospěch SdP nejsou pochybnosti. Na Moravě byla na čtyřech prvních místech větší tlačenice a menší vzájemné odstupy. Zde byli vítězi lidovci; ovšem už na druhém místě byla SdP! --- V té době (už počínaje rokem 1934) na tom nebyl prezident Masaryk zdravotně dobře. Z jakýchsi "strategických" důvodů se to před veřejností tutlalo. Protože v té tehdejší konstelaci politických sil (květen 1935) nebylo nikterak jisté, že by se mohl v prezidentském úřadě stát nástupcem Masarykovým dr. Beneš, stále se na "cosi" čekalo.

Dr. Beneš se stal prezidentem ČSR v prosinci 1935. Radikalizace německého obyvatelstva v ČSR se nesmírně zvýšila během roku 1937. (V září 1937 skonal TGM.) Když došlo k připojení Rakouska k Říši (12. 3. 1938), bylo mezi sudetskými Němci stále halasněji slyšet volání "Heim ins Reich!" (tedy "Domů do Říše!"). Nacisté ostentativně zakládali na čs. území organizace, které bychom dnes nazývali "teroristickými". (Bylo by určitě instruktivní podívat se na to, v jakém sevření ze všech stran se po "anšlusu" Rakouska ocitla českomoravská část ČSR. Chyběl pouhý půlrok do zářijové krize a rok do celkového rozbití státu.)

4. Předznamenala smrt TGM také konec jím budovaného státu?

Už bylo konstatováno výše, že ČSR nepřestala existovat kvůli neživotnosti nějakých "Masarykových idejí", nýbrž s ohledem na celkové klima ve světě, neschopné už řadu let předtím zbrzdit vojensky agresivní politiku nejen v Evropě (občanská válka ve Španělsku, útok Itálie na Habeš, vojenské obsazení demilitarizovaného Porýní Hitlerem, napadení Číny Japonskem). Říkalo se té politice "appeasement" (snad "uklidňování" agresora, s faktickým ustupováním jeho nárokům). Jen mimochodem tu budiž navíc řečeno, že Masaryk už během první světové války ve své Nové Evropě (psané pro legionáře, aby věděli, zač bojují) neztrácel ze zřetele možný další postupný cíl, viděný ve vzájemné integraci rovnoprávných národů. Tu myšlenku ostatně vyjádřil už o půl druhé desítky let dříve (v Ideálech humanitních, z roku 1901): že cílem politického usilování by měla být "mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů".

Poválečná situace z května 1945 byla pochopitelně složitá. Válečný teror okupantů, provázený zvláště během heydrichiády a po ní popravami celých rodin odbojářů, nezůstal v hlavách některých radikálů bez myšlenky na ráznou odplatu. Nemělo to sice vést k živelnému vyřizování účtů, ale nejednou vedlo. A způsobem, který je stěží omluvitelný. Stěží je možné spojovat poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z ČSR po druhé světové válce s okolnostmi, za jakých ten stát po první světové válce vznikl. (Dnes se snadno teoretizuje o neomluvitelné nemorálnosti zásady o "kolektivní vině". Že se v těch poválečných dnech nejeden "český revolucionář" třásl na majetek, který zůstal po uprchlém, zastřeleném nebo později odsunutém Němci, je bohužel také pravda.) Už to, že se nepodařil obdobný odsun maďarského obyvatelstva z jižního Slovenska, dokládá, že teprve specifické mezinárodně-politické podmínky (diferencované zájmy SSSR ve Střední Evropě) umožňovaly drastické řešení jen tzv. německé otázky v ČSR (pochopitelně že na účet té tehdy tak vehementně hlásané "kolektivní viny"). --- Málokdo si dnes připouští, že poté, co Stalinův SSSR po válce zabral předtím mezi válkami v rámci Polska existující nemalé území na jeho východní straně, kompenzovalo se to tím, že Polsku bylo náhradou na základě sovětské iniciativy nakonec přiřčeno předtím německé Slezsko, se 4,5 miliony Němců, kteří zčásti po válce uprchli nebo byli vysídleni. (Wróclaw předtím nikdy nebyla vnímána jako tradiční polské město; to jen pro příklad.) O vysídlení Němců ze Slezska se příliš nemluví a nepíše; vysídlení Němců z tzv. Sudet se teď stane dokonce lákavým předvolebním tématem v Rakousku. Mluví se opakovaně pořád o tzv. "Benešových" dekretech, o těch polských "Bierutových" pes neštěká.

Hned během prvních dní května 1945 aktéři pražského povstání si neuvědomili, že jejich kontakt s vlasovci způsobí, že ještě než začne poválečné Československo politicky žít, přestane mít paralelní orgány pro obě nestejné poloviny státu. Musela na moskevský nátlak zmizet Česká národní rada. Zůstala asymetricky jen Slovenská národní rada. Na české straně dočasně vznikly jepičí iluze o možnosti získat některé úseky německého příhraničí (např. na lužické straně). O Podkarpatské Rusi se diskrétně mlčelo. Veřejnost byla vzrušená možností vzniku jen dvoujazyčného státu. Ne všichni Němci na našem území byli do vzniku Protektorátu nacisty; pak se automaticky stali "říšskými občany", s případnou nutností rukovat do německé armády. Jiní Němci mohli -- docela přirozeně -- nejméně do roku 1942 věřit, že mají to štěstí být i pokrevně na straně tehdejších vítězících hitlerovských vojsk. (Osa Berlín-Řím-Tókjó vypadala v té době zcela vojenskými triumfy nepřekonatelná.) Těžko lze mluvit o spravedlivé odplatě, pokud míru té spravedlnosti v jednotlivých případech nikdo adekvátně nevážil a paušálně se spolehly i politické orgány obnovené ČSR na schválení odsunu Němců z ČSR postupimskou konferencí. Československo tedy ani takto od května nenavazovalo na nějaké tradice z doby před rokem 1938. V tomto ohledu by se mělo také připomenout, že tzv. Košický vládní program předem eliminoval nemalý počet dříve ve státě působících stran a omezil jejich počet na privilegovaných pouze šest, z nichž dvě byly přímo komunistické a třetí tehdy tradicí byla také marxistická. Takže po květnu 1945 hned od počátku -- řízená "demokracie"? To po roce 1918 bylo přece jen jinak... (i když s jinými výstřelky, samozřejmě nesrovnatelnými s tím, co pak přišlo po únoru 1948).

Poznámka: Předchozích pět statí na dané téma zájemce snadno najde, pokud si klikne na "Články autora" (počínaje 1. únorem).

Vytisknout