Jak dlouho si to Češi nechají líbit?

8. 3. 2010 / Daniel Strož

A že by to měli být především oni sami, kdo na ni začnou neprodleně hledat odpovědi...

Začněme hned tím nejaktuálnějším, a sice pro nás nečekaně odpudivými výroky rakouského prezidenta Heinze Fischera (politickou příslušností sociálního demokrata!), který se zrovna chystá opětně kandidovat. U příležitosti každoročního připomenutí tragicky končící generální stávky sudetských Němců v březnu 1919, jíž protestovali proti svému začlenění do Československa, napadl platnost tzv. Benešových dekretů. Prohlásil pak kromě jiného, že jsou „těžkým bezprávím“, které by ostatní členské státy Evropské unie neměly legalizovat. A šel ve svém projevu ještě dál, když oznamoval, že se bude zasazovat o dodržování a respektování lidských práv, a to nejen ve své zemi, ale i za hranicemi. Za kterými myslel, netřeba dodávat.

Reakce českých politických představitelů byla jako vždy velmi opatrnická a přesto i tak prý vyvolala u jejich rakouských protějšků „zvedání žaludků“, jak zněla jedna zpráva. Nejodvážněji se snad vyjádřil místopředseda komunistů Stanislav Grospič, který v oficiálním stanovisku své strany, otištěným Haló novinami, vysvětlil, čím jsou pro Českou republiku Benešem podepsané dekrety, jakož i to, v čem prezident Fischer nepřístojně zpochybnil její právní řád. Grospič nevynechal ani neutuchající „politické a majetkové“ požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu a z řad jeho protežovatelů případné pokusy o ovlivňování Lisabonské smlouvy, kterou KSČM od počátku odmítala. Poněkud kuriózní však na tom je, že se právě také v Haló novinách před nedávnem objevily články, hodnotící obě záležitosti z téměř opačného pohledu.

K otázce „Jak dlouho si to Češi nechají líbit?“ náleží i momentální jejich diskriminace v schengenském prostoru EU. Český ministr zahraničí Jan Kohout totiž prý společně s Quidem Westerwellem, svým německým kolegou v úřadu dospěl ke shodě, že „nedochází k narušení litery Schengenské dohody, ale v některých případech může dojít k narušení jejího ducha“. To se asi Rakušanům, kteří předtím s buzerací českých občanů na čas přestali, zalíbilo natolik, že před pár dny demonstrativně rozmístili ve svých příhraničních obcích gardové jednotky, jejichž úkolem má být „chránit obyvatelstvo před blíže nejmenovanými zločineckými elementy z Východu“.

Občané ČR by se měli před nadcházejícími květnovými volbami nejen nad svými politiky, ale také nad sebou samými důkladně zamyslet a vedle toho, co si napříště chtějí dát nebo nedat líbit, rozvážit také to, v jakém vlastně státě chtějí žít. Měli by si uvědomit nízkou mezinárodní prestiž své země, zapříčiněnou její úděsnou zkorumpovaností a kriminalitou, ale i tím, jak negativně je prezentována svému unijnímu okolí. To, co tam naposledy ze zdejšího prostředí viděli, byly drastické záběry z akcí kontroverzního útvaru kontrolorů (vymahačů?!) energetické společnosti ČEZ. Sám jsem to zhlédl hned na několika německých televizních stanicích, jedné francouzské a také ve vysílání Euronews.

Když jsem se ještě jako europoslanec, působící ve Výboru pro právní záležitosti, účastnil zbavování imunity Vladimíra Železného, byli všichni tehdejší zahraniční kolegové šokováni tím, že se člověk s tolika soudními procesy, které měl na krku, mohl vůbec dostat do Evropského parlamentu. Mezitím se proslýchá (není to ještě definitivně potvrzeno), že mají údajně existovat čeští poslanci EP, zaměstnávající v asistentském poměru osoby, které – vedle tohoto svého, řekl bych bezúhonnost vyžadujícího úvazku – vlastní anebo donedávna vlastnily firmy, v nichž podobná komanda, jako ta z ČEZu, taktéž působila. A kde se i doopravdy střílelo a byli mrtví! Pakliže se tato, prozatím jenom podezření, potvrdí, nedivme se, že na žebříku důvěryhodnosti klesneme jako stát o dalších pár příček k zemi.

Co by si Češi také třeba neměli už dál nechat líbit, jsou donekonečna omílané diskuse o takzvané kolaboraci s komunistickým režimem. Přispěly během doby k roztříštěnosti celé společnosti. Zkoncentrujeme-li to celé do nynějších rozmíšek kolem jmenování nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, nevyhneme se závěru, že by jím nutně musel být nějaký až po převratu narozený mladíček anebo člověk, který vůbec nepochází z této země. Neboť přece dobře víme, kolik bylo těch, kteří studovali VUML (jako Jiří Pernes), anebo byli zase činovníky SSM (Pavel Žáček) a přesto dnes pracují ve vysokých i nejvyšších postech. Jak se na toto téma zmínil Pernes v pořadu Václava Moravce: jemu je vyčítáno, že měl být StB evidován v kategorii kandidát tajné spolupráce, zatímco stejně evidovaný Václav Havel mohl být prezidentem.

Dvacet let po převratu by se měli občané České republiky konečně vzpamatovat a nedat se dál oblbovat lidmi, kteří význam slova „politik“ zcela zdiskreditovali a mnohdy i degradovali na koryto, v němž si je možné přijít na pěkné peníze. Vzpomínám si na počátek roku devětaosmdesátého, kdy mi našinci s obavami říkali: „Jestliže to tu praskne, nenajde se nikdo, kdo se toho ujme!“ Našli se, ujali, ale neosvědčili. Musí tedy přijít jiní, tak funguje demokracie. Hlavní je, aby šlo o tentokrát odborníky v rezortech, s netolik praktikovaným důrazem na jejich případné politické „škraloupy“ z předpřevratové minulosti. Pohleďme do Řecka dnešních dnů. Tam lidé říkají, co v ČT neuslyšíte: „Ať si to odnesou ti, kteří nám tu katastrofu spískali. Politici musejí nést odpovědnost!“

Vytisknout