Budoucnost se nestará, aneb O víře v rutinu

9. 2. 2010 / Karel Dolejší

Odpovídat na otázku, zda je vůbec ještě nějaká budoucnost, může být poněkud ošidné. Samozřejmě, že pro ty, kdo se dožijí dalšího rána, nakonec vždycky nějaká budoucnost existuje. Zde lze pak bezbolestně nasadit sociální rutinu a obyčejnému člověku argumentovat, že jistě ano, za chvíli začne přestávka, pak skončí směna, přijdu domů, pustím si v televizi fotbal, otevřu pivo, vyndám ze špajzu balík popcornu atd. Myslím ale, že otázky směrované na pana Žáka se netýkaly ani tak mechanického pokračování každodennosti, jako spíše jistého dosti návykového sebeklamu moderní západní společnosti - a tím bývala "budoucnost, která se o nás stará".

Budoucnost, která se o nás stará, slibovala, že když budeme usilovně pracovat, posloužíme coby anonymní kolečko ve stroji dějin, který (tedy až na občasné malé zádrhele, jako třeba dvě světové války) automaticky a nezadržitelně směřuje stále výše a dále - tudíž můžeme doufat v lepší příští pro sebe i pro potomstvo. Pokud se v Ostravě dělá líp, než se dělalo včera, brzy již vybudujeme lihovarní demogracii, reálný senilismus a konečně komunismus, kde bude každý pracovat podle svých schopností a připadne mu odměna podle jeho potřeb (takže je zde Gottwald od práce zcela osvobozen a smí trávit večery pod lampou se Stalinovým pojednáním o jazykovědě). Alternativně: Až se privatizační předpírkou a lustračním vizírem dočista do čista zbavíme zbytků "komunismu", dobudujeme liberální demokracii (v níž se trh stane volnějším a ještě volnějším, až bude nejvolnějším na celém světě), nastane ráj a Klaus se bude moci v náručí letušáka plně věnovati globálnímu oteplování.

Jenomže budoucnost se o nás nestará. Příští dekáda nebo dvě přinesou nejspíše přesun centra světového hospodářství do Asie a souběžně s tím zchudnutí Západu. Čínská a indická ekonomika rapidně porostou, dokud nenarazí na hranice dané únosností prostředí a dostupnými surovinami. Co bude pak, to ať si už modeluje někdo jiný...

Jistě nemá cenu propadat apokalyptickým zvěstem o roce 2012 připisovaným (neprávem) periodizaci mayského kalendáře. Na druhé straně však každodenní rutina ani prolongace námi pečlivě vybraných vývojových trendů nejsou žádnou vytouženou budoucností - jde o pouhé uklidňující rituály. Budoucnosti je přece úplně jedno, jestli žijeme nebo jak se nám daří; jedno by to ale nemělo být nám samotným. Vesmír kašle na to, zda po třetí planetě jedné průměrné hvězdy Mléčné dráhy lezou podivně namyšlení pidimužíci a vyrážejí ze sebe tolik komické "ř". Úvahami nad tím, že věřit v budoucnost je přesně to co potřebujeme, by se pak už (kromě psychologa) neměl zabývat asi vůbec nikdo. Klasické civilizace Starého i Nového světa fungovaly po tisíce let s pojetím dějin coby cyklicky se navracejícího úpadku. Obecněji řečeno: To, že něco potřebuji, vůbec nedokazuje, že to také musí existovat; leda bychom rozšířili myšlenku všemocného volného trhu ještě i na oblast duchovních potřeb (co by zde asi znamenal pojem "koupěschopná poptávka" údajně schopná vytvořit odpovídající nabídku?). A mimochodem: Strukturálně vzato přesně týmž "antropologickým" argumentem, jaký pan Žák nyní položil na stůl v případě budoucnosti, se po Kantově rozvrácení dogmatické theologie už více jak dvě stě let marně dokazuje existence Boha.

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost | Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.2. 2010