A to je ta krásná země? (1)

Které zájmy jsou -- dokonce "zelenou" -- prioritou?

11. 2. 2010 / Miloš Dokulil

Kupodivu málem všechno je někdy "politikum". Nebo se jím může stát. Zájmy polis (tedy už počínaje "obcí") zpravidla nesměřují jen ke dnešku nebo k něčemu, nač vzápětí zapomeneme. Ovšem: pokud se něco zrovna dnes chystá k realizaci, nelze vyloučit, že takové uskutečňované opatření pronikavě ovlivní život nejedné příští generace. Někdy se tak dokonce stane v rozporu s výchozími očekáváními. Ne nadarmo se už nejedno století připomíná, že ta příznačná cesta do pekel bývá dlážděna dobrými předsevzetími. Také zrovna tak poměrně často citovaná hůl mívá dva konce. Také pak bývá zpravidla pozdě "bycha honiti".

Jeden zrovna teď přemílaný případ: Před časem bylo rozhodnuto, že je třeba konečně stanovit závazné limity, kam ještě smí dorazit povrchové dolování hnědého uhlí. Aby také lidé, kteří na území ohroženém dolováním žijí, mohli mít přijatelnou jistotu, že jim třeba zítra nebude někdo usilovat o střechu nad hlavou. Možný odkup vlastního domu ovšem může být provázen pro vlastníka zajímavou cenou, kterou velkoryse nabídne důlní společnost. Jenže: Copak člověk si někde staví dům proto, aby najednou "balil kufry" a pak nevěděl, kde jinde zapustit další kořeny?

Samozřejmě že lze říci, že změna je život. Pod takovými domky přitom může být nemálo tun kýženého uhlí k vytěžení. Ještě na počátku 21. století se stále hnědé uhlí v nemalém množství pouze spaluje v elektrárnách. Pak ovšem jen s omezeným možnostmi přijatelně filtrovat spaliny do ovzduší. Nesrovnatelně čistší provoz mají atomové elektrárny. Pochopitelně že jejich odpůrci poukazují na ne zcela stoprocentní jejich bezpečnost a myslitelná rizika s tím spojená. Nehledě už na detaily kolem skladování vyhořelého paliva. Jako kdyby se vůbec nemohlo spoléhat na stále preciznější techniku a stále překvapivější výsledky vědy.

Nezapomínejme, odkud jsme tuto úvahu začali. Že je nemálo uhlí k vytěžení na místech, kam se zatím jeho těžba dostat neměla. Byly tu ty "závazné limity". Jenže najednou tu také byl navíc nemalý argument, že likvidací dalších lidských obydlí vzniknou pracovní místa! Nikdo raději komplexně nevypočítal, zda vůbec takto optimálně vznikají pracovní příležitosti. A zda je cena za přechodnou práci úměrná další -- na řadu desetiletí trvalé a jen obtížně vyčíslitelné -- devastaci krajiny.

Můžeme se přít o tom, na co ještě máme; a na co už nikoliv. V Rakousku si kdysi "zeleně" motivovaným lidovým hlasováním odepsali atomovou elektrárnu Zwentendorf, což učinili až po její výstavbě, když měla být uvedena do provozu! Nejednou pak dokupovali svou elektrickou energii z ČR (že by zrovna z nenáviděného Temelína?). Např. ve Francii zajišťují svou potřebu elektřiny především atomovými elektrárnami. V ČR musí naši "Zelení" bít na všech frontách současně? Tedy jak proti třeba Prunéřovu, tak zároveň proti Temelínu? Nebylo by v zájmu ozdravění našeho ovzduší, kdyby byl aspoň tolerován Temelín a hledala se cesta k omezení provozu Prunéřova? Pak by také nutně nevznikal tlak na další devastaci severočeské krajiny kvůli těžbě uhlí. A byla by tu přece jen perspektiva. Že by hodnota krajiny převážila nad krátkodobými zisky těžařů?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 11.2. 2010