"My nejsme potomci oné husitské šlechty..."

4. 12. 2009 / Ivo Šebestík

Zdánlivá maličkost. Jeden památník, na který nejsou peníze. Takových památníků jsou po celé republice rozesety možná desítky. Jenže toto je památník Jana Žižky z Trocnova. Historické osobnosti, která počínaje národním obrozením představovala jeden z nejstabilnějších pilířů českého národního povědomí. Nebude možná panovat shoda v tom, kdo všechno ještě podpíral pomyslnou národní klenbu spolu s trocnovským zemanem, ale zřejmě se příliš nezmýlím, když řeknu, že to byli oba soluňští bratři, císař a král Karel IV., Jan Hus, Jan Amos Komenský, později Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, možná František Palacký, a nakonec T. G. Masaryk.

Chtělo by to teď napsat: "A dál nemáme jasno." Nicméně, zdá se, že nemáme jasno ani směrem do hloubi české historie. A to není vůbec dobré.

Vládnou rozpaky nad hodnocením právě těch kapitol českých a moravských dějin, které minulým generacím sloužily za fundament národního vnímání. I když se ještě ze setrvačnosti při některých státních příležitostech hraje husitský chorál a Smetanova Libuše - čerpající námět z obrozenecky pojaté národní historie - svými fanfárami oznamuje příchod prezidenta republiky, ocitají se velké historické okamžiky na okraji pozornosti. Respektive, jak by je nikdo nevnímal.

Proti kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi asi nikdo nic nemá. Jsou to legendární obrazy vynořující se z oparu mýtů a jejich autoři byli ovlivněni ještě předslovanskými příběhy keltskými a římskými. Jiné to je u postav už prokazatelně historických, které mají na svědomí konkrétní činy. Patří sice do historie, ale dějiny jsou minulostí jen zdánlivě. Podle některých názorů představují přímou cestu k přítomnosti, u které jsou zákruty nevítané.

Zdá se, že právě Konstantin, Metoděj, Hus a Žižka vůbec nezapadají do obrazu české historie, která se měla odvíjet jako integrální součást středoevropského prostoru, postupně pod vlivem východofranské říše, říše římské národa německého a habsburské monarchie. A zároveň se měla nacházet ve věrném svazku s katolickou církví. Skutečnost ale byla jiná a "anomálií" až příliš. Co s tím? Pracně vyložit příčiny a souvislosti, nebo raději nepřipomínat?

Dokonce celé období Velkomoravské říše je z toho pohledu závadné. Kníže Rostislav žádá Byzanci o vyslání hlasatelů víry. A na Moravu přicházejí dva Řekové znalí slovanské řeči, aby zde položili základy spisovného jazyka a kultury, která se pak z Moravy bude šířit všemi směry, hlavně ale na slovanský východ a na slovanský jih. Z dnešního pohledu velmi nevhodné to kontakty s východem.

Proti tomuto "ex oriente lux" (z Byzance) novodobá historiografie šermuje důkazy o christianizaci Moravy i Čech ze západu (mimo jiné i D. Třeštík). Hlavně z Bavorska a Irska. A snaží se dokázat, že soluňská mise byla jen bezvýznamnou epizodou. Čechy i Morava byly v podstatě přivedeny ke kříži už dříve a byzantští věrozvěsti položili jen třešničku na dort. Tedy, raději o nich nemluvme. Nestojí za zmínku.

Mistr Jan Hus svým učením nechtě rozpoutal husitskou revoluci, jejíž následky byly z hlediska integrace Čech do německé říše katastrofální. Zapomíná se na to, že husitství předběhlo o sto let německou reformaci. Pokud se o husitství vůbec mluví, pak se více zdůrazňuje jeho ničivý charakter. Obrazoborectví, vypalování klášterů, popravy duchovních. Zločiny křižáků se neuvádějí. Naopak se zdůrazňuje (pokud se vůbec o husitství mluví) negativní důsledek bouří, tedy vyobcování Čech ze svazku "křesťanských" zemí a jejich izolace. Jen pro zajímavost, obrazoborectví řádilo s obrovskou prudkostí na západě ještě v polovině 16. století. Zvláště silně postihlo Flandry a Brabantsko.

Jak by v souvislosti s husity znovu zaznívala slova, která pronesl 25. listopadu 1889 na českém sněmu mluvčí české šlechty kníže Karel Schwarzenberg: "My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickém. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila Tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům." (Citováno podle monografie: Josef Dolejší, Leonid Křížek: Husité. Vrchol válečného umění v Čechách, Praha 2009, text na záložce.)

Tento militantně protihusitský názor nezůstal v hlubině 19. století, ale převlečen v hluboké mlčení o husitech či v kritiku jejich počínání (bezuzdného bez příčin?) usadil se i ve století našem.

Lepší situace není ani ve vztahu k oběma stavovským povstáním v Čechách a na Moravě (polovina 16. a začátek 17. století), jež se v německé a rakouské historiografii tradičně označovaly coby "ohavné rebelie". Druhé z povstání skončilo na Bílé hoře 1620, respektive popravou českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621. Pak je zde národní obrození, při kterém Češi i Slováci udělali razantní krok k tomu, aby unikli osudu například Lužických Srbů. A nakonec i panslavismus, ke kterému se hlásila řada významných Čechů. Mimo jiné i Karel Kramář nebo Leoš Janáček.

Jak je vidět nic, nic z toho se dnes nehodí. Když se ale vše škrtne, nebo se vůči tomu zaujme stydlivý sebemrskačský postoj, pak v českých dějinách nezůstane nikdo jiný než "dodavatel volů" do Němec, kníže Václav, svatý Jan Nepomucký, nešťastný zpovědník nešťastného krále Václava IV. a Anežka Přemyslovna. Zkrátka všichni svatí...

Jistěže, obrozenecké pojetí dějin, státotvorně prvorepublikové, a nakonec i to marxistické si vybíraly jen, co se hodilo pro česko-německé konfrontace nebo konfrontace třídní. Tato období přistupovala k dějinám účelově. Obraz byl selektovaný, nepřesný, vypreparovaný. Snaha o nápravu by byla nanejvýš žádoucí. Ale, zdá se, že jí nejsme schopni, a že tentokrát aktuální politická objednávka může mít katastrofální důsledky. Odvrat od vlastní historie, její zpochybňování, rozpaky, zapomínání, stud, zřeknutí se a přijetí cizího pohledu.

Takhle se žádný národ nechová! Před několika lety vyšla ve Velké Británii (a byla také přeložena do češtiny) kniha významného anglického novináře Jeremy Paxmana, nazvaná Angličané (The English). Kromě toho, že je vynikající, nabízí ideální způsob, jak vnímat vlastní historii. Tedy jako historii. Jako něco, co mělo své dobové souřadnice, a je to možné tedy vysvětlit, a zároveň se u toho i pobavit na vlastní účet. Ale bavit se na vlastní účet neznamená zesměšňovat se a znevažovat. Paxman se výborně baví na adresu svých krajanů, a tím i na adresu svou, ale nikoho se nedotkne, nic nezpochybní, nikoho neurazí. Všechna velikost zůstane zachována, nedotčena. Je to myšleno i napsáno v dobrém, s pochopením, sebeironií, láskou. Je to historie, která přes všechny peripetie vede k cíli. A tím je existence národa, státu, kultury, jazyka, svébytnosti, zvyků, tradic i humoru.

Britská historie rozhodně neposkytuje idylický obrázek. Od stoleté války po koloniální panství. Důvodů k flagelantství by bylo mnoho, stejně jako důvodů k hrdosti. Ale národy se chápou svých dějin tak, aby na nich mohly vystavět přítomnost, a ne domeček z karet. Každý bojuje o existenci, jak umí. Neexistuje národ, který by se nechal dobrovolně vyhladit asimilací a ještě za to poděkoval. Případně se omluvil, že při své popravě šlápl katovi na nohu, jak to prý udělala Marie Antoinetta, když vystupovala na popraviště.

A tak má, myslím, trocnovský památník Jana Žižky, o který se nikdo nechce starat, zajímavou politickou souvislost. Neví se, kdo to vlastně Žižka byl. Hrdina a vynikající vojevůdce? Národní klenot jako Alexandr Něvský a Dmitrij Donský? Jako Vlámové Jan Breydel a Pieter de Coninc? Jako Jana z Arcu? Nebo to byl žoldnéř, dobrodruh, co se účastnil (řečeno současným jazykem pokrytců) vojenských misí? A později velký pustošitel kulturních statků církve a muž, kvůli kterému císař Zikmund mnoho nocí nespal? Asi obojí. Ale tak to v dějinách chodí a na Žižkově významu pro české země to nic nemění.

Vytisknout