Xenofobie je přirozená, ale ...

2. 10. 2009 / Vladimír Blažek

Jeden mechanismus vyplývá z principu učení jako prostředku pro „správné“, tedy pro nás potřebné či výhodné chování. Druhý souvisí s naší potřebou spolupracovat, kooperovat, ale ne s kde kým. První sází na prověřené zkušenosti, druhý vyžaduje rozpoznání toho, komu spíše důvěřovat a u koho je to méně jisté.

Pro člověka je charakteristické to, že má mimořádně nezralá novorozeňata. Jsou závislá na péči především matky, ale nejen matky. Potřeba této péče je možná právě tou příčinou, proč vcelku neobvykle na savce vytváříme pevné partnerské vztahy. Ale přesto je hlavní zodpovědnost na matce. Dítě si potřebuje matku připoutat, aby mu věnovala péči. Ta je dokonce hormonálně naladěna na signály od svého drobečka, silně vztah emocionálně prožívá a oddaně se o něj stará. Hlavním signálem ze strany potomka je úsměv. Dítě potřebuje úsměv a svou snahu k sobě připoutat pozornost správně směřovat, k čemuž mu slouží rozpoznání obličeje. Obličej je zárukou jídla, ochrany a lásky. Ale nestačí rozpoznat jen obličej jako takový, je potřeba poznat ten „nejbližší“, ten, který je zdrojem všeho – obličej matky (tedy v drtivé většině případů). To je ovšem jen začátek. Později se dítě učí (a to velmi rychle) rozlišovat obličeje podobnější matce – tedy obličeje ženské – od těch druhých, ne-ženských – tedy mužských. Pokračování má podobu v odlišení známých tváří od neznámých, obličejů podobných těm známým a „ověřeným“ od obličejů jim méně podobným až po rozpoznání těch, kteří se liší fyziognomicky velmi (jsou příslušníci jiných populací, v běžné řeči „ras“), od těch, kteří se liší celkem málo (patří do stejné populace, „rasy“). Pro dítě je pocit bezpečí a jistoty natolik důležitý, že od půl roku reaguje strachem na všechny osoby „cizí“, málo známé, méně podobné a očekává od osob blízkých, známých a podobných útěchu a uklidnění. Na tomto základě pak rozvíjí dále, komu důvěřovat a s kým si vytvářet sociální vztahy.

Některé výzkumy ukazují, že máme silnou tendenci vybírat si pro spolupráci takové jedince, kteří nám jsou podobní. Například ve hře (konkrétní experiment vycházel ze hry „vězňovo dilema) volili pokusné osoby kooperativní strategie, pokud obraz jejich protihráče obsahoval vkomponované rysy jejich vlastní tváře. Možné vysvětlení není úplně samozřejmé, ale důvodně se dát vyložit tzv. příbuzenským altruismem. Z vývojového (evolučního) hlediska je někdy výhodné raději podporovat příbuzné a tím zvyšovat jejich reprodukci než mít vlastní potomky. V obou případech se šíří naše vlohy (geny). Důkazů o uplatňování této evoluční strategie u zvířat i u lidí je mnoho. Má tudíž význam rozpoznávat blízkost, resp. příbuznost (čímž nejsou míněni pouze rodinní příslušníci) od odlišnosti, nepříbuznosti. Pro toto odhraničení využíváme velmi významně obličej (samozřejmě vedle celkové tělesné stavby, jazyka, způsobu zdobení a oblékání, potažmo dalších kulturních zvyklostí, náboženství apod.). K tomu využíváme zkušenosti z „výuky“ vnímání obličeje z raného i pozdějšího dětství v určité kulturním a sociálním prostředí. Uvedený princip hledání hranic mezi těmi, k nimž patřím, a těmi, mezi které už nepatřím, je možná i jedním z mechanismů utváření etnicity. Rozhodně je východiskem pro obavy z „cizinců“ – xenofobii.

Xenofobii tak lze chápat jako vcelku přirozený postoj. Jenomže my nežijeme ve světě nevelkých skupin lidí, kteří se potřebují vymezit a „uvnitř“ skupiny intenzivně spolupracovat a bránit se proti těm „vně“. Žijeme v daleko komplexnějším a propojeném, jak se rádo říká – globálním, světě, kde se jako výhodný uplatňuje jiný základ spolupráce – reciprocita („něco za něco“). I tento model byl již evolučně prověřen a vědecky popsán. Xenofobie (a jako rub téže mince uzavírání se do „spikleneckých“ sdružení, sekt a komunit) pak ztrácí smysl. Pocit jistoty a bezpečí, který neustále od kojeneckého věku hledáme a požadujeme, spíše v současné době nalezneme v sociální síti, která nás spojuje napříč všem rozdílnostem.

Každý z nás si s sebou nese nějakou tu xenofóbii. Jde však o to, abychom z ní na základě předsudků nevytvářeli bariéry. Nedej bože, abychom dali do jejích služeb vlastní frustrace a agresivní sklony či návyky. Tím bychom sklouzávali do nedospělosti a primitivismu.

Není třeba se stydět za to, že nám někteří jedinci připadají neobvyklí a že z nich máme divný pocit. Měli bychom však umět to v sobě překonat, a to nejlépe porozuměním oné odlišnosti. Zastiňovat uvedený pocit nošením červenočerných vlajek a hlasitým provokováním veřejnosti je nedůstojné pro člověka rozumného.

Vytisknout