Případ Drašnar: Kdo nechce nic vědět, zkazí všechno

14. 9. 2009 / Karel Dolejší

Článek Johna B. Judise Continental Divide: The Senate immigration bill will never become law před dvěma lety upozornil na to, kde se vlastně v zemi, v níž Jiří Drašnar žije - v USA - bere rasisticky podbarvená politika. Chudí bílí rasisticky smýšlející a nevzdělaní protestanti z malých měst na Jihu, neboli redneckové, tvoří už po celá desetiletí velmi podstatnou část voličské základny Republikánské strany - to mimochodem vysvětluje fakt, že do řad Republikánů vstupují osoby jako exšéf Ku Klux Klanu David Duke. Právě s pomocí zmíněného typu voličů, mezi nimiž je řada příslušníků nejrůznějších nahnědlých spolků, Republikáni od 70. let vytlačovali Demokraty z jejich tradiční jižní bašty. Původním terčem resentimentu rasistů byla desegregační politika, později se na její místo dostala imigrační politika. V Kalifornii, kde Drašnar bydlí, předchozí Republikánský guvernér Pete Wilson v roce 1994 vyhrál volby s ostře protiimigračním programem a opřel se přitom v nemalé míře právě o bílé rasistické extrémisty. A dnes jsou to právě tyto extrémní skupiny, po dekády americkým konzervativním hnutím nikoliv snad jen tolerované, ale záměrně pěstované, které Republikánům umožňují pod libovolnými nesmyslnými záminkami přeměnit veřejný prostor v jeviště hysterické štvanice na prvního černého prezidenta USA.

Z celého srdce Jiřímu Drašnarovi přeji, ať si tuto úžasnou svobodu za Velkou louží užívá. Vůbec mu neupírám právo obdivně se zhlížet v poměrech, kterým vévodí postavy jako Sarah Palinová, zamořující veřejnou debatu šílenými bludy - protože se z těchto poměrů postupně vytrácí smysl pro míru a racionální debatu, aby byl nahrazen manifestací libovolných paranoidních projekcí vyděšených bílých maloměšťáků, kteréžto projevy místní média převážně jen nekriticky přežvykují, pokud je tedy už přímo nerozněcují. Ale mám za to, že politická situace v ČR je dost vážná i bez Drašnarem vřele doporučované destigmatizace intelektuálního viru způsobujícího nemoc šílených ultrapravičáků. Nadále trvám na tom, že pokusy spojovat témata jako šíření antisemitské a ultrapravicové propagandy s abstraktní obhajobou svobody slova jsou mimořádně stupidní. Záběry a reportáže věnované současné americké politice totiž ukazují, že ještě stále platí, co kdysi napsali Horkheimer s Adornem: "S fašistou se nedá příliš hovořit. Pokud začne mluvit někdo jiný, považuje to za nemístné přerušování. Je nepřístupný rozumu, protože rozum je pro něj pouze ústupnost vůči ostatním." (Horkheimer, M. - Adorno, T. W.: Dialektika osvícenství. OIKOYMENH, Praha 2009. S. 204.)

Vytisknout