Čeští politici riskují víc, než vůbec tuší

14. 9. 2009 / Ivo Šebestík

Především je třeba si přiznat, že patové situace v české politice nemají za příčinu těsné volební výsledky generující vládní koalice bez pohodlné většiny v poslanecké sněmovně. Kámen úrazu je jinde a neodstraní jej žádné volby, ani takové, které by poslaly do vlády a parlamentu jednoznačného suverénního vítěze, jenž "bere vše".

Kdyby v české politice na rozhodujících místech působily osobnosti, které mají úroveň státníků, pak by existovala možnost, jak spravovat stát i s takovými kartami, jaké byly při posledních parlamentních volbách rozdány. Naproti tomu, pokud rozhodující postavy české politické reality už dávno redukovaly veškerou činnost na lítý a bezohledný mocenský boj, pak je každý výsledek voleb předem beznadějný.

Jinými slovy, dokud bude mít česká politika takový obsah a takovou formu, jakých v posledních několika volebních obdobích nabyla, pak volby nepředstavují východisko z ničeho. Mohou pouze recyklovat starý materiál, který bude chvíli vypadat jako čistý nepopsaný list papíru. Ale opravdu jen chvíli, než se nové karty rozloží v rukou recyklovaných zástupců lidu v herní vějíř.

Tato momentální bezvýchodnost přináší několik otázek. Dnes si tyto otázky klade už velká část veřejnosti. Není-li možné systém moci ozdravit standardními prostředky vycházejícími z jeho podstaty, bude patrně časem nezbytné degenerovaný produkt nahradit jiným. Je-li zastupitelská demokracie odsouzena k tomu, aby generovala politiky, kteří bezvýhradně preferují osobní zájmy před zájmy veřejnými, pak je něco chybného v její podstatě nebo v jejích mechanismech.

O zastupitelské demokracii můžeme s maličkou mírou nadsázky říci, že uspokojuje podíl občana na moci asi stejným způsobem, jako se bude cítit nasycen člověk, který pošle svého zástupce za sebe na večeři. Přesto v podstatě demokracie, která nahrazuje přímý podíl občana na moci nějakou formou jeho zastupování, nemusí být nutně ukryta hlavní vada. Zastupitelská demokracie může fungovat tehdy, pokud politické strany a rozhodující politické osobnosti třeba jen trošičku dbají na zájmy svěřeného státu. Dokud je pro ně veřejný zájem alespoň malým a neduživým protějškem jejich zájmů osobních, stranických nebo skupinových, pak zastupitelská demokracie funguje. Jakmile ale veřejný zájem zcela propadne sítem, pak je zle. U moci se pak nestřídají politici, ale v podstatě primitivové v tom nejhorším slova smyslu. A politika nabývá rysy divoké rvačky o kořist.

Není chybou románu jako literárního útvaru, pokud jej napíše netalentovaný autor. Stejně tak nemůže hudební nástroj za to, že se jej dotkla ruka někoho, kdo na něj neumí hrát. Stejně tak politika jako vynikající umění správy věcí veřejných nenese odpovědnost za to, že se jí ujali lidé, kteří ji v podstatě nechtějí dělat, neboť jejich cílem není služba "polis", ale podíl na kořisti z obce již zardoušené. Stát s jeho bohatstvím, vlivem a možnostmi chápou jako kořist, a nic víc. Proto jej jako kořist i "spravují" Pokud někdo měl možnost pozorovat, jak v přírodě "spravuje" svou kořist některý predátor, pak ví, že po takové "správě" obvykle nezůstane víc než několik cárů zakrvavené kůže a ohlodané kosti.

Česká veřejnost toto počínání mnohých svých volených zástupců (ne všech, ale tolika, že to opravňuje ke generalizaci) pozoruje už dlouho a sotva v něm nachází zalíbení. A stejně tak jako si hodující predátor nevšímá, co se děje kolem něho, byť by přicházelo tornádo nebo se právě vylila řeka z břehů, ani vrcholní čeští politici příliš nepřemýšlejí nad důsledky svého jednání. Nesporně ztratili schopnost vidět se očima občanů. Zaujati zuřivým klováním nad ještě se zmítající kořistí ocitli se ve zvláštním meziprostoru, ze kterého nechtějí a ani už neumí vyhlédnout ven.

Jak dlouho může trvat tento stav? Jakým způsobem dojde k jeho změně? Může se vůbec česká politika obrodit sama ze sebe? A jak? Odkud přijde impuls? Jak se v politických stranách posadí lidé, kteří by chtěli vrátit politice její ušlechtilejší rozměr? Odkud přijdou? Vždyť je všeobecně známo, jak urputně se drží svých pozic a prebend ti, kteří si je už vybojovali. Představa, že by vstali ze svého místa při příchodu někoho lepšího, talentovanějšího, slušnějšího, zajímavějšího a charismatičtějšího a řekli: "Prosím, račte dopředu. Vy jste lepší, mravnější a chytřejší než já," tak taková představa patří do oblasti sci-fi.

Vynikající český myslitel Jiří Krupička vytýká svým současníkům skepsi jako světový názor. Člověk by neměl propadat pesimismu, neboť z každé situace existuje východisko. Jistě, i marasmus současné české politiky má východisko. Ale právě v tom východisku se ukrývá nebezpečí. Může se totiž stát, že se ve společnosti prosadí názor, že za současný stav politiky nemohou konkrétní lidé, ale systém. Nebude to tak úplně nepravda. Pokud systém preferuje politiky, kteří nemají nejmenší chuť pracovat pro blaho společnosti, pak v něm musí být chyba. Kultivovaným řešením by bylo postupné nahrazování zastupitelské demokracie demokracií přímou. Ve 21. století je technicky snadno proveditelné zvát pravidelně k rozhodování o konkrétních věcech všechny voliče. Prosazení přímé demokracie ale naráží na odpor volených zástupců, kteří by s jejím zavedením přišli o kořist a mnozí by patrně i zahynuli hlady.

Nutno ale kriticky přiznat, že ani přímá demokracie nepředstavuje spásu, neboť skutečnou moc má vždy a za všech okolností oligarchie. V přímé demokracii by oligarchie pouze musela angažovat jiné zprostředkovatele své vůle, než jsou volení zástupci lidu. Možná by vládla přímo prostřednictvím médií. Kdoví.

Vývoj se tedy může ubírat jiným směrem. Rychlým a co do důsledků katastrofálním. Pokud zastupitelská demokracie dohraje historickou úlohu jen díky tomu, že místo politiků zve tradičně a téměř bez výjimek ke správě státu bezohledné technology moci, pak bude odmítnuta radikálně. Politické strany -- právě díky tomu, jací lidé se v nich prosazují -- vyklízejí všechny ideové platformy, vpravo, vlevo i uprostřed. Například levicoví lídři už dávno nejsou nikým jiným než soukromými vyznavači nerovnoměrně rozdíleného bohatství, pro které nezbylo místo na kandidátkách pravicových stran. Díky tomu ale nejširší vrstvy lidí, živících se prací za nevysokou mzdu, zůstaly "politicky" opuštěny. A s nimi drobní podnikatelé, absolventi středních a vysokých škol, mladé rodiny, důchodci, ženy samoživitelky, handicapovaní lidé, imigranti, národnostní menšiny a další skupiny lidí, které rozhodně nejsou privilegované, a které přirozeně tíhnou k sociálně citlivým řešením, jaké by měly nabízet právě levicové strany. Ovšem těm chybí to nejpodstatnější - levičáci se sociálním cítěním jinde nežli v ústech.

Kdo ale zvedne rukavici zahozenou demokratickými politiky, kteří by se měli ideologicky pohybovat v bezpečném pásmu, bez extrémů a radikalismu? Kdo využije toho, že spousta lidí žije a bude žít bez nějakého horizontu a bez naděje? Ten, kdo tu rukavici zvedne, bude zřejmě demagog, a možná i šílenec. Ale lidstvo má ve svém vývoji uzlové body, kdy se dobrovolně vydává cestou šílenství. Například mezi příčinami válek jsou samozřejmě i důvody hospodářské a mocenské, ale obyvatelstvo zemí se mnohdy samo žene do války jen proto, že válka v té chvíli dává jejich životu nějaký "vyšší smysl". Lidé potřebují o něco usilovat. O něco "vyššího", co je přesahuje. Může to být válka, může to být revoluce, může to být ale také prosté "uděláme tady pořádek!". Může to být cokoliv zlého a falešného, pokud ve společnosti fatálně selže pozitivní příklad lidí, kteří by měli mít autoritu a měli by budit i důvěru. Pokud selžou politické strany, politické osobnosti, média, soudy a další odpovědné instituty příkladnosti a slušnosti.

Moderní či postmoderní společnost (jak je libo) se odmítá zabývat vyšším smyslem existence. Samolibě tvrdí, že tím smyslem je materiální blahobyt a růst růstu (Bělohradský). Nevytváří alternativy k "osvědčeným" modelům davového šílenství. Minimálně podporuje vzdělání, kulturu, toleranci, mezilidské vztahy, rodinu, neprofesionální sport a všechno ostatní, co rozvíjí tvořivé síly člověka nebo mu poskytuje bezpečí. Téměř výhradně propaguje to, co souvisí s materiální spotřebou, zbožím, penězi, soutěživostí, dravostí a bezohledností. Média až na nepatrné výjimky neposkytují prostor lidem, kteří by mohli vlastním příkladem motivovat ostatní k rozvoji myšlení, kteří by kladli otázky a nabízeli poctivé odpovědi. Naopak, jdou s dobou a v souladu s ní předkládají módní brak, kýč a quasivzory nebo falešné osobnosti.

Jít s dobou znamená poddat se zákonu nabídky a poptávky a produkovat to, oč je největší zájem. V žádném případě nejde o to kultivovat publikum a spotřebitele. Čím horší vkus, tím lepší byznys! Kultivovat, vychovávat, dávat příklad, tahle slovesa mají příchuť totality a znásilňování svobodného individua. A tak, aby nebylo svobodné individuum nijak znásilňováno, je mu ponechána svoboda zblbnout až na doraz. A je mu k tomu i laskavě dopomoženo. Máme opravdu takovou dojemnou péči o lidskou svobodu a nezávislost? Nebo se na hlouposti prostě lépe vydělává? Ale to je už jiné téma, byť s tím naším související. K absenci vyššího smyslu existence zkrátka náleží i politická prázdnota.

A právě zde je odpovědnost politiků nejvyšší. Jsou odpovědni za to, že neumí a nechtějí hrát kartami, které jim svěřují demokratické volby. Nesou odpovědnost za to, že vyprazdňují politický a ideový prostor a uvolňují jej pro extrémní síly, které nabízenou příležitost rády využijí. Mají odpovědnost za to, že nejdou národu dobrým příkladem, ale právě naopak. Že nepřispívají k formování idejí, které by převyšovaly pouhou materiální existenci. Poškozují tak zastupitelskou demokracii jako snesitelný systém výkonu moci a správy veřejných věcí. A to je velice nezodpovědné.

Vytisknout