Jak Václav Klaus varoval před internetem

13. 9. 2009

Pan Čulík navíc dává jako vědě stejný význam Internetu (jak nedávno někdo vtipně řekl "infernetu" - podotýkám od slova inferno, nikoli od slova fernet)

Václav Klaus, Lidové noviny, 31. 5. 1997

Nespoléhejme jen na Internet, teletext a počítače, orientaci skýtá i tradiční svět knihoven.

Je mi většinou málo rozuměno. Je to asi proto, že se nemohu připojit k těm, kteří vidí v Internetu, v satelitních televizích, v teletextech, v celulárních telefonech a v dalších podobných vynálezech novou éru lidstva, nový lepší svět.

Václav Klaus, Lidové noviny, 5. 4. 1997

Při četbě argumentace Jamese Surowieckého o slavných absurdních výrocích podnikatelů jsem si vzpomněl, jak Václav Klaus varoval před internetem, píše Jan Čulík. Viz níže:

Zdroj: Lidové noviny
Datum vydání: 5.4.1997
Rubrika / pořad: Diskuse
Strana / zpráva 09
Autor: Václav KLAUS

Chybějí nám informace, nebo argumenty?

Společnost: Nespoléhejme jen na Internet, teletext a počítače, orientaci skýtá i tradiční svět knihoven

Téměř každodenně se setkávám s kritikou či povzdechnutím si toho či onoho, že mu chybí informace. A já s ním pravidelně polemizuji, protože si myslím, že je kolem nás informací více než dost a že mu asi chybí něco úplně jiného. Že mu chybí schopnost informace si vybírat, uchopit je, převést je ve vlastní využitelné znalosti a na jejich základě jednat (tedy i s využitím té či oné konkrétní informace).

Vynechám-li nejpravděpodobnější variantu, že informacím nenaslouchá. Je mi většinou málo rozuměno. Je to asi proto, že se nemohu připojit k těm, kteří vidí v Internetu, v satelitních televizích, v teletextech, v celulárních telefonech a v dalších podobných vynálezech novou éru lidstva, nový lepší svět. Aldoux [sic!; správně Aldous] Huxley by řekl "Brave New World".

Připomíná mi to podobnou argumentaci, kterou o tzv. vědecko-technické revoluci tak rádi používali komunističtí vůdcové v naší, ještě ne tak vzdálené minulosti. Souhlasím naopak s Barbarou von der Heydt (v časopise Religion and Liberty, č. 5, 1996), která říká, že "věcí, se kterou naše současná civilizace nejvíce zápolí, je schopnost definovat rozdíl mezi informací a věděním".

Ano, a navíc musím říci, že se mi zdá tento poznatek zcela elementární. Se stejnými informacemi zacházím úplně jinak než pánové Sládek a Vik, Grebeníček a Grulich, Jičínský a Ransdorf, ikdyž máme k dispozici stejné počítačové systémy, stejné televizní kanály a asi i podobný pohodlný mobilní telefon.

Chceme-li tento problém alespoň trochu strukturovat, zdá se mi, že první věcí je vztah či relativní poměr vědění minulého a nových informací. Je evidentní, že kulturní a intelektuální dědictví, které - ať si to přejeme, či nepřejeme - všichni společně sdílíme, je výsledkem staletí postupného růstu a zrání, že tedy není výsledkem nějakého přetržitého, skokového procesu.

Nepřeceňujme proto význam těch neposlednějších informací, které před našima očima právě naskakují na teletextu. Někdy je více třeba udržet určitý odstup, neuvěřit poslední, nejčerstvější informaci a naopak - umět ji vhodně přiřadit k existujícímu celku. Bojím se - jako poněkud konzervativní člověk - určitého rozmáhajícího se viru apoteózy něčeho, co bych označil jako supernovost.

Zajímavé v naší "postmoderní" společnosti začíná být pouze to, co je nové, nevšední, okrajové, historií samozřejmě neprověřené, ale i pokud možno šokující, vychylující z rovnováhy, vyvádějící z klidu. Je to nepochybně, a u někoho záměrně, na úkor toho, co je základní, centrální, fundamentální, prověřené, sice trochu nudné, ale zato zklidňující a stabilizující.

To, co říkám, není výzvou ke staromilství, je to spíše výrazem obavy před ztrátou tolik potřebných pevných bodů, před ztrátou tolik potřebných konstant našeho chování a našich postojů. Internet mi v tom těžko pomůže. Nečtu-li si doma celá desetiletí v encyklopediích, nebudu asi příliš často využívat ani Internet. Nevím-li, co v těchto encyklopediích hledat, nebudu umět hledat ani v Internetu.

Nemyslím z hlediska technického, myslím z hlediska věcného. Neboli, druhou klíčovou věcí je důraz na to, že nová informace má smysl jen tehdy, je-li před ní pevná soustava toho, kam tuto konkrétní informaci zařadit. Ekonomie před několika desetiletími objevila svůj dílčí předmět zvaný "ekonomie informací", jehož vznik je spojován zejména se jménem chicagského ekonoma George Stiglera.

Díky své zažité metodologii - a právě to nám v roce 1961 Stigler tak důrazně připomněl - ekonom okamžitě a téměř podvědomě odlišuje nabídku a poptávku. Tedy nabídku uhlí či velikonočních beránků od poptávky po uhlí či velikonočních beráncích, nabídku zdravotní péče od poptávky po zdravotní péči (což u nás leckdo nechce docenit dodnes), ale i nabídku informací a poptávku po informacích.

Několik desítek televizních kanálů je pro nás jen a jen nabídkou, my ji ovlivnit nemůžeme, ale máme plně v ruce svou vlastní poptávku po televizním zpravodajství či zábavě. Někdo má svůj vlastní, velmi dobře motivovaný zájem vystupovat na straně nabídky Internetu, někdo jiný má ale zájem vystupovat na straně poptávky po Internetu. Někdy se poptávka s nabídkou setkají, jindy nikoli. Ale musím trvat na tom, že to s věděním jako takovým žádnou bezprostřední souvislost nemá. My máme v naší zemi - po čtyřech desetiletích komunismu - poměrně málo vyvinutý sociální kapitál, tedy něco, co ve společnosti vytváří elementární pocit důvěry, reciprocity, morální sounáležitosti, mravní povinnosti, zodpovědnosti vůči druhým i celku.

A já nevím zcela určitě, zda k jeho zvýšení televize a Internet přispívá, či nikoli. Spíše souhlasím s těmi sociology, kteří říkají, že televize (a počítače všeho druhu) náš život a náš volný čas privatizuje, že přispívá k atomizaci lidské společnosti a že se díky tomu náš sociální kapitál zmenšuje, a nikoli zvětšuje.

Uzavřel bych tedy svou úvahu hypotézou, že nám informace nechybějí. Argumentoval bych spíše tak, že nám, a hlavně některým z nás, chybí schopnost si z nich vybrat ty důležité a relevantní, že nejsme schopni využít je k rozšíření svého vlastního rozsahu vědomostí a že je často nejsme v našem jednání schopni aplikovat. Že nám hlavně chybí pevnější kompas našeho jednání.

Zdroj: Lidové noviny
Datum vydání: 31.5.1997
Rubrika / pořad: Diskuse
Strana / zpráva 09
Autor: Václav KLAUS

Věda a naše hospodářská budoucnost

Ekonomika a výzkum: Nový vědecký objev přeměněný v technický vynález znamená výrazný růstový faktor

Ekonomie se od nepaměti zabývá hledáním faktorů, které by mohly vysvětlit výrazně se lišící tempo ekonomického růstu, ke kterému v jednotlivých zemích a v jednotlivých historických obdobích dochází. Vedle těch nejzákladnějších tzv. výrobních faktorů, kterými jsou objem, struktura a kvalita pracovní síly, objem a produktivita kapitálu a přírodní podmínky a zdroje, se často zkoumá i přínos technického pokroku a v přeneseném slova smyslu i vědy samotné. Jedná se o nesmírně jemné a komplikované hypotézy a o jejich empirické odhady, ale je tomu tak, že žádný pevný vztah mezi objemem peněžních prostředků věnovaných na vědu a ekonomickým růstem nalezen nikdy nebyl.

Abych to upřesnil, vztah mezi ekonomickým růstem a technickým pokrokem empiricky potvrzován bývá, ale vztah mezi ekonomickým růstem a domácí vědou nikoli. O tom, že nový vědecký objev poté, co se přemění v technický vynález, co se vynález přemění v aplikovatelnou technologickou změnu a nakonec v masově aplikovanou technologii, znamená výrazný růstový faktor, samozřejmě není a nikdy nebylo sebemenších pochyb. Sporné je jedině to, zda je důležitější vědecké objevy dělat, nebo zda je v realitě aplikovat. A to už je o něčem jiném.

To už je o tom, zda je v zemi ekonomický systém, který k něčemu takovému poskytuje dostatečné stimuly. Minimálně od Schumpetera je ekonomům jasné, že inovace - jak on to tehdy nazval - zásadním způsobem ovlivňují ekonomický růst. Ale pozor, inovace, to znamená praktická aplikace nového nápadu, včetně nápadu technologického, nemá nic společného s vědeckým objevem samým. Nikde také není dáno, že je produktivnější vydat peníze na vědu než třeba na zakoupení licence. A právě to si u nás diskutující neuvědomují.

V žádném případě nepopírám základní kulturní atributy vědy, nepopírám, naopak velmi zdůrazňuji plodnou souvislost špičkové vědy a kulturní a technické úrovně národa (ale to jsou souvislosti velmi dlouhodobé, měřitelné spíše v desetiletích než v rocích), ale bezprostřední souvislost mezi vědou samou a ekonomickým růstem neznám. Za zcela dominantní považuji otázku podstaty a charakteru ekonomického systému. Socialismus skloňoval slovo "věda" a "vědeckotechnická revoluce" ve všech pádech, vědci měli ve společnosti postavení, jaké neměli nikdy v minulosti a jaké nikdy v budoucnu mít nebudou, a přesto se příliš nedařilo ani vědě, ani úspěšné efektivní ekonomice. Leckteří vědci si to neuvědomují dodnes.

Jan Čulík, lektor na univerzitě v Glasgowě říká, že "klíčem k budoucímu hospodářskému přežití České republiky v nynějším, bouřlivě se technologicky rozvíjejícím světě, je právě schopnost českých vědců vynalézat nové technologie a efektivně a rychle je realizovat v českém průmyslu" (Slovo 2. 5.).

To je pro mne téměř absolutně absurdní myšlenka. Vědci většinou nové technologie nevynalézají, domácí vědci nemohou znát - a to ani zdaleka všechny doma používané technologie a určitě není možné, aby sami vědci tyto nové technologie "efektivně a rychle realizovali v českém průmyslu".

Technologii vytvářejí technici a o její aplikaci rozhodují manažeři a ekonomové, a všichni to dělají jen tehdy, přináší-li to ekonomický efekt, jsou-li k tomu v daném ekonomickém systému dostatečně motivováni a nevede-li iracionalita systému k chování opačnému - jako tomu bylo za socialismu.

Úloha vědce, jakkoliv vznešená (a sám se k vědecké komunitě počítám), je v něčem úplně jiném. Pan Čulík navíc dává jako vědě stejný význam Internetu (jak nedávno někdo vtipně řekl "infernetu" - podotýkám od slova inferno, nikoli od slova fernet) a začíná se obávat, že v naší zemi vzniká nová společenská nerovnost, "třída informovaných lidí s přístupem k Internetu a třída nevědomých, jimž je přístup k Internetu odepřen". Proto by se měla česká vláda soustředit na jeho povinné zavádění.

Je-li pan Čulík skutečným vědcem, pak by měl vědět, že věda není o informacích, ale o vědění, o myšlení, o schopnosti zobecňovat myšlenky, vytvářet z nich modely a testovatelné teorie, a ty potom testovat. Věda není o Internetu a už vůbec ne o jeho povinném zavádění.

Řada badatelů, nedávno například prof. Jeremy Greenwood z University of Rochester, upozornil na to, že k překvapení mnoha pozorovatelů počítačová revoluce posledních dvou desetiletí nevedla k akceleraci ani ekonomického růstu, ani růstu produktivity.

Profesor Greenwood považuje za přirozené, že - stejně jako v minulých stoletích - technologická inovace v prvním období nepřináší očekávané efekty a že teprve v průběhu času, v pohybu po tzv. learning curve (křivka učení se či křivka vstřebávání technologické novinky) dochází k očekávaným efektům v produktivitě. Toto časové zpoždění většinou trvá několik desetiletí. I počítače procházejí stejným vývojem a mnozí z nás to dobře vědí.

Stačí, když se rozhlédnou kolem sebe a podívají se, kolik z našich počítačů se využívá více než jako lepší psací stroj. Výrobci počítačů a tvůrci nových softwarů neuvěřitelně uspěli v přesvědčování všech nás, že musíme mít právě ten jejich nejposlednější technický výdobytek - bez ohledu na jeho náklady. A tyto náklady pro spoustu našich firem nejsou v poslední době vůbec zanedbatelné.

Nevěřím proto panu Čulíkovi, že u nás vzniká nerovná společnost a že to hrozí "ochromením ekonomického rozvoje". I Internet je jen a jedině nástroj, v rukou někoho je obrovským přínosem, v rukou jiného neznamená vůbec nic. Ale tak je to ostatně na světě se vším.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.9. 2009