Rekapitulace zájmů

Výchova ke kapitalismu a opatrnost akademiků

14. 9. 2009 / Michal Rubáš

Nositele této životní orientace ovšem šlechtí její nezištný a zásadový ráz. Epidemicky šířené pohoršení nad tím, že někdo bydlí nebo pojídá léky úplně bez práce, má totiž čistě morální povahu, protože je lze promítnout do politické praxe jedině s krajní dávkou sebezapření a upozadění osobních zájmů těch, kdo jsou takto pohoršeni. Každý maturant totiž ví, že dostupnost komerčně zprostředkovaných statků je dána masovostí jejich spotřeby. Otázka, co se asi stane po nevyhnutelném zprivatizování veřejných služeb se spotřebním košem příslušníka střední vrstvy, má několik možných odpovědí a u většiny pravicových voličů ji lze použít jako test altruismu, nebo inteligence. Existenční nutnost neustále disponovat několika milióny na možnou operaci srdce a školné pro potomky asi nepovede k nárůstu zakázek u drobných výrobců, živnostníků a poskytovatelů služeb obecně, se zánikem státních institucí pravděpodobně nevznikne více pracovních míst pro vysokoškoláky, po zjednodušení daňového systému směrem k daňovým rájům nebudou mít dokonce ani daňoví poradci a ekonomové tolik práce jako dosud, snad jen dovozci výsledků dětské či jinak neoliberalismem osvobozené práce na tom něco vydělají. V zónách volného obchodu, tam, kde absentuje sociální stát, vydělají na našich reformách alespoň týrané děti a vydírané ženy.

Přes tyto smutné souvislosti myslím, že komika převažuje. Kdyby platila liberální teorie racionálního kalkulu, pravicoví voliči by svým počtem připomínali zednářskou lóži. Kdyby se snažili maximalizovat svůj individuální zisk, museli by volit levici, ne-li komunisty (jiné strany rády privatizují, takže snižují státu kapitálové příjmy, což vede ke snižování objemu prostředků použitelných na veřejné a sociální programy, jež teprve uvolňují naprosté většině obyvatel peníze k nakupování a činí tak z posvátné svobody spotřebitele neprázdné slovo; stát by navíc své skromné zisky nedanil v daňových rájích, předpokládám, choval by se totiž racionálně). Paradox, že hlasy pro neoliberalismus vyvracejí jeho základní nosnou teorii, bez které je ničím, není však jenom legrační, má též své sociologické a své tragické psychologické pozadí. To dle mého názoru jednoduše a nejlépe analyzoval Jean-Jacques Rousseau.

Myslím, že pravicový volič by i bez čtení tohoto článku dokázal vytušit, že – použijeme-li drastický příklad – kdyby do Egypta létalo méně lidí, stála by letenka víc. Kdyby létalo pouze deset procent nejbohatších, střední vrstvy by seděly doma. Do Egypta mohu letět jen tehdy, může-li tam letět i můj soused. A tady jsme uprostřed hluboké psychologie, v centru autodesktrukce středních vrstev, ne-li demokracie vůbec.

Na jedné straně platí – a sociologové to dostatečně ukázali, že existence středních vrstev bez sociálního státu je iluzí; na druhé straně touha po nerovnosti, jež tyto vrstvy ovládá a jež je motorem soudobé ekonomiky, se se sociálním státem nesnáší.

Tragikomičnost většinového pravicového voliče, vyznávajícího hodnoty nerovnosti, osobní iniciativy a individualismu, spočívá tedy v tom, že svůj relativní sociální vzestup může demonstrovat jedině účastí na stádní spotřebě, protože jiná je pro něj nedostupná. To na něj vytváří velký tlak, který lze jen těžko docenit, uvážíme-li, že jméno jeho socioekonomického postavení je všestranná závislost. Jako zaměstnanec závisí na zaměstnavateli a jeho úradcích, jako podnikatel závisí existenčně na kontinuitě poptávky, což jsou osudy, které nesdílejí bankéři a ti, kdo kontrolují velké výrobní a distribuční sítě. Stabilní a důstojné postavení zaměstnance stejně jako plynulost poptávky či koupěschopnosti spotřebitelů ale nevypadají jako produkty volného pohybu kapitálu. Jsou to díla sociálního státu, pupeční šňůry nezávislosti osob, které jsou jinak ve všem už úplně samostatné. (– Pro širší ilustraci těchto socioekonomických souvislostí doporučuji otevřít jakýkoli knižní text Jana Kellera, jehož vzdělavatelská činnost je v českém intelektuálním prostředí k  nezaplacení.)

Nejde tedy o to, maximalizovat hmotný soukromý zisk, což v podmínkách vysoce rozvinuté dělby práce a sériové velkovýroby předpokládá vysoce demokratizovanou a takřka rovnou spotřebu, nýbrž jde o to, ponechat na sociálně statusovém žebříčku pod sebou co nejvíce lidí.

Vědění staré a nové

Kdybychom se na celou věc naší nynější „ekonomické krize“ dívali čistě racionálně a ekonomicky, stačilo by pouze počkat na okamžik, až si naši veřejnoprávní ekonomové povšimnou, že dosavadní růst hospodářství České republiky pouze parazitoval na stále ještě vysoké spotřebě obyvatelstva v Německu. I neoliberální ekonom by mohl uznat, že žít z cizopasení na cizím sociálním státu není v podmínkách postupující globální neoliberální revoluce tak docela udržitelné.

Věc se komplikuje tedy tím, že mínění lidí o světě není vedeno racionálním kalkulem, osobním prospěchem nebo pudem sebezáchovy.

Rousseau říká, že doby, kdy se člověk zajímal o své štěstí, jsou dávno pryč. Zatímco mentální stav původního člověka, který sledoval svůj prospěch, se projevoval pouze velmi malým množstvím potřeb a jen slabou tendencí k dění, záleží modernímu člověku nikoli na tom, aby se mu vnitřně dobře vedlo, nýbrž na tom, aby vypadal před ostatními tak, že se mu dobře vede. Bytí bylo nahrazeno zdáním, jevením se navenek, a cíl vzdělávacího úsilí, totiž vnitřní klid, byl nahrazen místem v hierarchické řadě. Tento obrat k soutěživosti a konkurenceschopnosti jako motivům jednání je počátkem degenerace lidské psychiky a zároveň principem její nivelizace: kdo soutěží, musí běžet po stejné dráze jako ostatní, usilovat o totéž, klást si tytéž cíle, takže výsledkem soutěživosti je duševní monokultura, masa výkonnosti, která je zcela psychicky homogenní. Tím však neupadají pouze duševní schopnosti člověka, nýbrž do existenčního ohrožení se dostává vše živé smolně se nacházející v dosahu těchto dostihů: zatímco osobní štěstí se přirozeně realizuje v orientaci na vnitřní prožívání a růstem sebepoznání dochází k rychlému utišení vlastnického pudu a k redukci představ upotřebitelnosti prvků vnějšího světa pro cíle osobního rozvoje (se vzděláním klesá spotřeba statků a služeb), je orientace na symbolizování společenského vzestupu založena na spotřebě bez prahu nasycení. Materiální symboly společenské pozice nejsou užitečné statky, jež kryjí a mohou uspokojit nějakou potřebu, nýbrž samo jejich hromadění je potřebou, již nelze nikdy uspokojit: vždy bude někdo v tomto závodě bez konce statusově přede mnou, anebo mi bude šlapat na paty. Může být jen otázkou času, kdy se příroda v tomto běsnícím živlu lidské ctižádosti zcela promění v umělou hmotu – symbol našeho postavení.

Domnívám se, že nejen pro neoliberály, ale i pro mnohé sociology bude tvrdým oříškem nasnadě ležící požadavek zakládat sociabilitu člověka a jeho ekonomické instituce nikoli na nekonečné chtivosti, rozdmýchávání ctižádosti či ekonomickém vydírání sociálně ohrožených, nýbrž na rozvíjení introvertních kognitivních postupů. Takovou dávku individualismu by dnešní liberálové pravděpodobně neustáli.

Ovšem ani Hobbesova a Darwinova expanzionistická antropologie, ani Hayekovy úvahy o kompatibilitě jeho naivního individualismu s ekonomickými systémy nejsou tak skvěle promyšlená díla, abychom jakoby oslněni jejich pronikavým jasem byli dotlačeni k závěru, že musí být utopické každé jiné pojetí lidské přirozenosti než to zakládající se na modelu egoistického mechanicismu. Vím zcela jistě, že egoismu uvedeného druhu se člověk musí naučit a že rozdmýchaná chtivost je socializační implantát dostávající se k dítěti v prostředí velmi specifické životní orientace.

Ne vždy v dějinách byly propagovanými a kulturně-nosnými modely chování strategie osobní prezentace, sebeprosazování, vytlačování konkurence či vázání vlastního prospěchu na cizí neúspěch a souboj o nedostatkové zdroje. Ve starších dobách, kdy lidé ještě nebyli tolik zaneprázdněni výrobou plastů a pneumatik a měli k dispozici více času „pro své vlastní účely“, se dětské duše posilovaly uváděním do světa personifikovaných duševních sil, do světa pohádkových vyprávění, jejichž výstupní sdělení jsou zpravidla návody pro to, aby se obloukem vyhnuly životní taktice a světonázorovým předpokladům všech neoliberálů. V dětských příbězích se nevychází z von Hayekova přesvědčení, že o zájmech druhých - narozdíl od vlastních preferencí - nemůžeme nikdy vědět. Spíše se tam obětavá schopnost upřednostňovat zájmy druhých před soukromými cíli předkládá jako vnitřně naplňující a štěstí navozující cesta, jež se vyznačuje dokonce i kladnými fyziologickými odezvami a jež tedy ústí skrze odmítání egoismu do stavů duševního a fyzického zdraví. Ale to jsou jenom pohádky, narozdíl od neoliberální vědy. Každé malé dítě dnes už přece ví, že to všechno Sněhurka jenom předstírala, ve skutečnosti byla tržně soutěživá.

Zachrání nás akademici z oceli?

Přes takto slabou výchozí pozici, již mají dnes staré duchovní nauky oproti pisatelům manažerských brožur, by snad bylo lze určitou možnost záchrany lidské důstojnosti před působením neoliberalismu spatřovat v oficiálních nositelích vědění, u nichž bychom mohli předpokládat převahu rozumu nad ješitností, a tedy i schopnost povšimnout si právě probíhajícího rozpadu elementárních civilizačních sil. Byly v poslední době skutečně činěny pokusy (a ne všechny byly míněny ironicky) nesměle oslovit experty z Akademie a posunout je k zamyšlení nad tím, zda procesy vyjímání kapitálu z pod kontroly veřejné moci náhodou neohrožují i jejich vlastní existenci. Pochopení, že tyto neoliberalizační procesy vedou k nárůstu bídy, kriminality, nezaměstnanosti, vydírání, ekologické devastaci a destrukci demokracie, by mohlo představovat druhý, nezamýšlený důsledek, spontánně se dostavivší v hlavě akademika po prožitku vlastního ohrožení. Že nelze na takovou indukci spoléhat a že je pokus udržet klasickou kulturu s pomocí akademiků odouzen k nezdaru, má dle mého názoru následující příčiny: a) expertní vědění je vždy dílčí, má tedy technickou povahu – o jeho uplatnění a využití rozhodují ti, kteří vládnou nad celkem, stanovují cíle a definují žádoucí; technické vědění je vždy služebné, musí se nabízet a umět prezentovat, i když se tváří, že o všem rozhoduje; b) akademici a vědci pobývají a se přesunují v hierarchizovaném prostředí a jejich osobní růst je občas spojen s pěstováním projevů podřízenosti a loajality; radost z poznávání snadno pak ve vaší etablované osobnosti zastíní posvátná úcta k nerovnosti – v takovém zaneprázdnění ani nezaregistrujete, že jste právě přijali místo na kandidátce pravostředové strany; c) známý psychologický fakt, že expertní mentalita se vsakuje do převládajícího názorového a emocionálního prostředí ještě o něco rychleji než mentální typy nevzdělané (rutinní pohyb uvnitř úzkého oboru a v něm nabytý pocit suverenity posiluje temperament rychle přitakávající prvnímu emocionálnímu impulsu v kontextech svou šíří a hloubkou každou odbornost přesahujících); být akademikem v duševně zvlášť sourodé Praze, měl bych se neustále na pozoru.

Že tedy experti výše načrtnuté jednoduché spojitosti socioekonomického života nechápou, že si neuvědomují, že vývoj směřuje k tomu, že budou skákat dle diktátu soukromé moci jako o něco lépe oblečení sluhové, je fakt, z kterého doporučuji vycházet. Skutečně mají v rámci režimu individuální konkurenceschopnosti na svém pracovišti prozatím jiné starosti.

Uvedené skutečnosti vysvětlují rovněž četné případy mlčení našeho akademického sboru vzhledem k ostudným excesům české zahraniční politiky, ale i k jiné lahůdkové produkci naší sjednocené pravice s domácími dopady: mlčení k bombardování Jugoslávie, mlčení k napadení Iráku, mlčení k zabíjení v Afghánistánu, mlčení k hanebnému hlasování Česka na půdě Valného shromáždění ve věci zákazu zákeřné munice, mlčení k mučení a zbavování základních práv na Guantánamu a jinde (kdyby promluvil nějaký akademik, možná by se probudily i některé naše organizace politických vězňů). Mlčí se přísně vědecky k systematicky postupující erozi mezinárodně-právní, k protiústavní erozi sociálních práv, mlčí se k destrukci životního prostředí, to vše ve jménu růstu tyranie soukromé moci. Když se malým dětem pod ocelárnou epidemicky rozpadají plíce, zvedá hlas řadová dětská lékařka. Možná, že se naši přední profesorští onkologové mezitím připravují na další konferenci podobnou té, co před krátkým časem proběhla za ocelářské peníze v Novém Jičíně – s mediálním výstupem, že kdyby lidé nekouřili, neměli by páni doktoři vůbec žádnou práci; kdepak, ten hodný ocelářský byznys, jenž takové konference pořádá a tak mile hostí všechny a zaměstnává některé přítomné, by vám nikdy neublížil, ten vůbec nevadí.

Skoro bych si přál, a to z čistě experimentálně-vědeckých důvodů, aby příslušný ocelový magnát v budoucnu prodal na burze výzkumné pracoviště i s oním profesorem, jenž tak hezky shrnul do televize výsledky zmíněné konference, nějaké tabákové firmě anebo přímo majiteli veřejného domu. Může-li ocelářský průmysl zaměstnávat onkology a fakticky vlastnit tři krajské nemocnice v Olomouckém kraji, jenž je odprodal největšímu producentu rakoviny mimo jiné s odůvodněním, že ony nemocnice byly dosud málo efektivní v boji s rakovinou, může i pražské onkology zaměstnávat tabákový koncern nebo jiný zábavní podnik.

Zdá se, že skutečnou konkurenční výhodou některých akademiků je schopnost mlčet, když mají mluvit, a přidružená schopnost mluvit, když mají mlčet.

Dovolím si na závěr připojit vysvětlující poučení, jež nevychází z textů neoliberální psychologie, ani nedosahuje konkurenceschopnosti vědecké erudice akademiků: Co chce jen zářit, neosvětluje (Lao-c'). A proto nic nevidí. Důvod, proč se myšlenkově autonomní a relativně inteligentní lidé dají tak snadno koupit a tlučou se tak usilovně vlastní holí, je (vedle specializace) zaslepenost ctižádostí v prostředí ordinované individuální konkurenceschopnosti. Podněcování osobní ctižádosti je prastarý nástroj moci, který má oslepit ovládané. A akademik, který svým mlčením a mluvením oslepuje, se už brzy může snadno stát obětí slepoty.

Je zcela jasné, že musí být skutečnou lahůdkou vládnout lidem, kteří svůj veškerý čas vyplňují sledováním aktuálního kurzu své relativní tržní hodnoty a zařizováním a narcistním vystavováním osobního portfolia. Dobře se vládne nad politickými ignoranty a neslyšen je hlas starých nauk, jež ve shodě varují před pěstováním citové příchylnosti k vlastním, individuálním „zásluhám“ a poukazují na to, že takové stavy formují zasloužilce směrem k duševně méněcenné, opovrženíhodné a silně egoistické bytosti vyznačující se neurotickou potřebou schválení a ohnutým hřbetem.

Nechci mluvit moderním psychologům do řemesla, jež spočívá v adaptování jejich klientů na lidsky nepřiměřené ekonomické prostředí, ale darwinismus je jenom pověra a život není soutěž s ostatními. Zkuste na čas v kapitalismem postižených lidech za pomoci své autority vědců rozvíjet výlučně tyto dvě vzájemně svázané schopnosti: soustředění a soucit. Dveře vašich ordinací pak sice nebudou opouštět soutěžící (čímž dojde k poklesu ekonomického růstu), ale lidé odvážní, inteligentní, nezávislí a neprodejní. Možná se pak i dětem na Ostravsku bude lépe dýchat.

Vytisknout