Předčasné i méně předčasné volby, klubko a nedohlednost dna

14. 9. 2009 / Milan Dubský

Celá škála politických subjektů prvního ranku, poslanecká sněmovna, senát, sekretariáty politických stran, president, soudní experti i většina poslušného, vládnoucí garnituře tleskajícího tisku i "katedroví teoretici " věku kmetského i vážně se tvářící mladíci, se sjednotila do jedné fronty a bije na poplach. Ústavní soud znemožňuje občanům, aby většinu těch profláknutých politiků, poslanců, senátorů, ministrů mohli opět začátkem října zvolit. I tento termín je již nyní pasé. Věc to nevídaná. Tito lidé, toužící po znovuzvolení, dovedli svojí činností, spíše nečinností, tam, kde dnes jsme.

Jsme posledním státem EU, který neratifikoval Lisabonskou smlouvu, předváděli tři roky v poslanecké frašku přetahování se o moc a možnost vládnout, obsadit posty a s nimi prebendy. Ústupky stran od svých programových prohlášení a od zásadních posic jen a jen proto, aby se u vládních křesel udržely. Vláda, ale ani ty předešlé, nevyřešily ani jeden z hlavních,tíživých problémů naší společnosti.

Zdravotnictví, školství, důchodovou reformu, postavení vědy-alias základní a aplikovaný výzkum, romskou otázku, letité soudní kauzy, soudní mafii, hrozivé zadlužování státu tj. každého občana, novorozence nevyjímaje, prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur, selhávání policejního presidia, přeměna části průmyslu na montovny aut, televizorů a ještě mnoho dalších neduhů.

Za tím vším je šedá eminence koncentrace a globalizace kapitálu a snaha dostat i ty poslední subjekty, jež mají jakž takž ještě národní a státní identitu do soukromých rukou. Letiště Praha, České aerolinie, úplnou privatizaci vědeckého výzkumu, vzdělávání to jsou jen některé příklady.Už dnes jsou v rukou soukromých společností instituce, nad jejichž činností si musí stát v zájmu svých občanů ponechat gesci.

Jedná se o školství, vzdělávání, elektronické služby pro státní orgány týkající se práv, svobod a integrity občanů, jež jsou předávány soukromým firmám, zdravotnictví (kauza Diag Human), pojišťovnictví (slučování pojišťoven), privatizace pojišťoven, fondů a další. Soukromé subjekty pak vesele podnikají, vydělávají, ale když se dostanou do srabu, tak natahují ruce, státe pomoc.

V tomto složitém, problematickém procesu v němž žijí občané, lidé se svými ideály, prací, starostmi, radostmi, sny a úsilím realizovat své plány- od řádného vzdělání, výchovy a pozdější zařazení do zaměstnání, práce a smysluplného života. Setkávají se v různých situacích s dobrem, zlem, charitou, zločinem, korupcí a stovkami dalších skutečností. Život je krásný, ale ne jednoduchý. Aby byl lidsky snesitelný a udržitelný musí mít občanské soužití pravidla, která platí pro všechny. Nemohou být někteří, zvláště ti bohatší a vlivní rovnější. A nad tím mají bdít soudy jako nezávislé instituce.

Od těch nejnižších instancí až po ty nejvyšší. Od těch nejmenších činů a pochybení až po ty největší, jako je potlačování svobody a porušování demokracie a nedodržování ústavy. K tomu je zde ústavní soud.. A ten nyní klepl přes prsty ty, jejichž úkolem bylo vést a řídit správný chod společnosti, spokojený život občanů. Nedělali to dobře.Místo politiky dělali obchod. Jednali jakoby byli majiteli státu. Nedodrželi své sliby, zklamali důvěru občanů. Ne, že by byla naše zemička výjimkou v těchto skutečnostech. Nikoli. To se děje v menší či větší míře ve všech zemích světa. Protože nositelé těchto chyb a jednání jsou lidé. Ale jde právě o tu míru. Obsah hrnečku života někdy přeteče.

U nás je to nyní. Když se to stane na plynovém sporáku s hrncem vody, plamen někdy zhasne.. Nespokojenost je alegorií tohoto plamene.Nezhasíná již více jak desítku let. A nezhasne, dokud se poměry v této zemi nenarovnají. S tím souvisí výměna podstatné části garnitury v celé škále politických subjektů, jak bylo uvedeno v začátku této glosy. Politické strany nemohou být nadále podnikatelskými subjekty, v něž se proměnily.

Důvěra vlády nemůže být postavena na jednom či dvou hlasech přeběhlíků. Sněmovna nemůže dávat důvěru při hlasování vládě pana Fischera a pak se tvářit, že to bylo pouze jako. Proto nyní usiluje o ukončení jejího mandátu, protože se ukazuje, že dokáže vládnout také a mnohdy lépe než ta dosavadní. Ale selhavší aktéři se chtějí opět dostat k veslu. Pan president usiluje o větší pravomoci a říká, že je nutno omezit soudce a soudy. Ejhle. Asi tak, jako bylo beztrestné údobí v roce 1992-1994, kdy proběhla kuponová privatizace tj. rozkradení 700 miliard společného, národem a občany vytvořeného majetku a změna majetkových poměrů v tomto státě, mezi úzkou skupinu mezi sebou a sebezvolených politiků a jejich kumpánů.

Většině zbyly jenom drobky tohoto bohatství. Tito nejbohatší nás řídí, s pomocí nakloněných příznivců, ztrácejících po zvolení často dobré zásady. Jejich úsilí směřuje k tomu, aby zůstal nejen status quo, ale aby se ještě více ručička směřování přiblížila ke koncentraci kapitálu a tím k diktatuře peněz a kapitálu. Ten byl již dříve zglobalizován v nadnárodních společnostech, protože kapitál nezná hranice a často si nebere servítky. Ty často rozhodují přes rozmanité páky s větší pravomocí než vlády některých států o důležitých věcech.

A nyní k tomu ještě celosvětová finanční a průmyslová krize. Na tu lze svést mnohé. Ovšemže neblahé následky a důsledky má.Ale vyvolali ji ovšem podobné typy lidí. Spekulanti, bankéři, neodpovědní politici. Žili ve své touze po dalším bohatství ve virtuální realitě,včetně virtuálních peněz. Způsobili mnoho škod a ještě způsobí mnoho otřesů a utrpení obyvatelům mnoha zemí. Ale ty škody zaplatí většina těch nebohatých. Občané. Z peněz, které již jednou z daní odvedli a z těch, které budou v obrovském množství státních dluhů, jež současní politici a mocní dělají. Sanují banky, velké mezinárodní podniky a firmy.

Tisknou peníze a zavádějí šrotovné, které by mělo jít do šrotu. Ale tato řešení nejdou k podstatě věci.

Svět, jeho uspořádání a systém nemůže zůstat stejný, jaký dosud byl a je. Je nutno nastolit spravedlivější, rozumnější a logičtější systém. Svět, který bude více odpovídat potřebám a představám většiny lidí, kteří vytvářejí reálné materiální i duchovní hodnoty. Vytvořené a vytvářené bohatství, ovšemže , i bohatství přírody je nutno spravedlivěji rozdělovat. . Nikoli rovnostářsky, ale podle zásluh. V tom nutno počítat i s těmi, kteří bohatství společnosti vytvářeli již dříve a jsou v důchodovém věku. Dále s těmi, kteří ještě bohatství vytvářet pro svůj věk nemohou. Děti a jejich matky. Dále s hendikepovanými ať již tělesně nebo jako oběti zločinů, podvodů apod.

Lidé s podvodnickými mozky se nacházejí v každém národě, státě, rase, stavech, zřízení. V každé lidské společnosti. Z toho vyplývá, že nedobré poměry, korupce, zlodějny, nenávist, hloupost, netolerance nemají pas. Nepotřebují jej. Jsou ve všech zemích, po celém světě. Překračují hranice států, kontinentů, času a jsou věčné ve své proměnlivosti a mutacích. Klubko světových problémů je nutno rozmotávat a ne jej odkulovat dál.O to se mnozí snaží. Ale tím připravují krizi další a ještě větší.Není jednoduché a snadné nacházet řešení. Návrhů a navrhovatelů je dost.

Nikdo, ale nemá patent a také nemůže mít na jediný správný názor a řešení či odpovědi. Musí to být resumé kolektivního lidského rozumu, zkušenosti a kompromisu. Zeměkouli nelze odkutálet jako klubko. Zamotanost a složitost světa je nutno velmi pracně rozmotávat. Lokálně, v jednotlivých zemích a částech světa a pak společně globálně.

Ne jako dosud na mezinárodních konferencích, v nefunkční OSN a jejích agenturách, na okázalých setkáních G 20 či jinak pojmenovaných. Nikdo dosud nedefinoval jak to řešit. Ale jedno je jisté. I když zatím nevíme jak, nelze čekat. Dno propasti do níž se lidská civilizace sune nelze dohlédnout. A řešení nebude věrohodné, dokud bude nahlíženo na peníze, neproduktivní bohatství, naleštěná auta, multimegastory a konzum zboží, které není a nemůže být rozumně spotřebováno, jako na symboly nejvyspělejší společnosti.

Vytisknout