Seriál ČT "Vyprávěj": Fikce a realita

Jak to opravdu vypadalo na studentských kolejích začátkem šedesátých let

11. 9. 2009 / Ladislav Brzobohatý

Druhý díl (z období podzim-zima 1964) věnoval poměrně velký prostor životu a problémům okolo bydlení na studentské koleji, zejména konfliktním situacím s "provozním". Na koleji jsem žil celou dobu studia, tj.v letech 1962-1967, takže si myslím, že mohu vyslovit k scénám v seriálu celkem zasvěcený komentář. Sice jsem pobýval jen na jedné (Hlávkova), ale poměry se zásadně nelišily.

Začal bych tím "provozním" (M. Zavřel), který byl vylíčen jako "úplatný hajzlík" (promiňte ten výraz). My jsme měli na koleji pana správce, později paní správcovou. Jejich pravomoci vůči ubytovaným studentům byly velmi omezené. Na koleji platil kolejní řád, který byl dost všeobecný a platil pro všechny koleje (vydávalo ministerstvo, spolupracovaly na něm vysoké školy a zástupci studentů). Na konkrétní koleji měla poměrně značné pravomoci samospráva, jejím orgánem byla volená kolejní rada. Ta řešila i případné běžné disciplinární prohřešky ubytovaných. Vyloučení z ubytování na koleji bez vědomí kolejní rady bylo možné snad jen v případě kriminálního deliktu studenta (např. krádež) nebo vyloučení ze studia z jiného zásadního důvodu, jinak šlo vždy o různé formy napomenutí, důtky, podmínečné vyloučení. Správce měl fakticky možnost si na případného hříšníka stěžovat kolejní radě nebo na děkanátu, přímou pravomoc někoho vyloučit neměl, takže to nemohl ani dotyčnému oznamovat. Vylučovat někoho z ubytování nemohla samostatně ani kolejní rada. Konečný verdikt vynášela škola (děkanát, rektorát) a to písemně na adresu postiženého.

Se správci měla velká většina z nás celkem dobrý vztah a platilo to i opačně. Důkazem je např. i to, že před pár lety byla bývalá paní správcová pozvána na schůzku bývalých kolejáků našeho ročníku a že se tenkrát už více než osmdesátiletá dojatá dáma srazu zúčastnila. Tedy žádné vzájemné podrazy, úplatky, či podobné záležitosti nepamatuji.

I když byly koleje striktně separované chlapecké a dívčí, byly dovoleny návštěvy poměrně liberálně -- návštěva se zapsala na vrátnici, vrátná navštíveného vyvolala rozhlasem, dotyčný si návštěvu vyzvedl a vrátná se pak starala nejvýš o to, aby návštěvy po 22. hodině kolej opustily (vyhlašovala konec návštěv rozhlasem). Později a zvláště o víkendech se to moc přísně nebralo. Ostatně náš vztah s vrátnými byl většinou velmi přátelský -- většinou to byly normální ženy ve věku našich matek či spíše babiček, které nás chápaly a jen nechtěly mít mimořádné problémy. Prakticky totéž platilo o uklizečkách. Vrátné tolerovaly i občasný pozdní příchod (kolej se zamykala ve 24 hodin) mírně "unaveného" studenta. Aby někdo opakovaně "vtrhl" na pokoj, jak bylo prezentováno (asistent, správce ...) bylo prakticky nemožné -- pokoje zvenčí neměly kliku, ale kouli, takže míra soukromí byla docela slušná -- klíče měli jen ubytovaní plus vrátnice a uklízečka. Ubytovaní na jednom pokoji se jen museli mezi sebou dohodnout na "rozvrhu hodin". Ta koule byla někdy i problém. Bydlel jsem třeba v šestém patře (bez výtahu) a když jsem vyběhl na chodbu pro konvici s vodou na čaj a průvan zabouchl, musel jsem volit buď opakovanou cestu pro klíč a s klíčem na vrátnici, nebo přelézt po venkovní římse ze sousedního pokoje (pokud bylo otevřené okno a u sousedů byli doma).

Společné bydlení manželů na koleji bylo možné jen na tzv. manželské koleji, ta byla tenkrát jen jedna v Praze a dostat se tam byl značný problém, leč bližší okolnosti neznám.

S vybavením koleje to byla dost bída. Umyvárna a WC společné na patře, na "kuchyňce" jen plynový vařič a stůl, teplá voda cca 3krát týdně pár hodin (vrátná vyhlašovala rozhlasem: "Pozor, teče teplá voda"). Používání el. spotřebičů na pokoji (kromě světla a rádia) nebylo dovoleno, resp. na to muselo být povolení. Zařízení pokojů také dost pamatovalo. Bydleli jsme v malých pokojích nejdříve po čtyřech, později většinou po dvou, někteří měli i "ajnclík". Jedna větší klubovna s televizí, nevelká rýsovna s prkny a celkem dobře vybavená temná komora pro fotografy. Zásadní výhodou byla menza v přízemí a jeden čas výčep v suterénu. Čepoval se, tuším, Smíchov, protože tam chodili někteří kolegové na brigádu "koulet" a měli nárok na režijní nákup. Několik jich zrestaurovalo místnost v suterénu a zařídili jednoduchý výčep s provozem ve vlastní režii, takže bylo možné dojít si před půlnocí v pyžamu na jedno točené. Jinak byla budova chabě udržovaná ve stavu, jak byla z nadace slavného architekta a mecenáše na začátku století postavena.

Tristní byla v seriálu scéna s kubánským studentem, od kterého hrdina kupoval bony "za tripadesat". U nás na koleji bylo poměrně dost cizinců, většinou měli státní stipendium (tenkrát 700 Kčs/měsíc -- s tím se dalo celkem slušně vyžít) a jen pár z nich mělo i určitý přísun valut z domova (a tedy i zdroj bonů). Kubánci mezi nimi určitě nebyli. Tehdejší víceméně standardní kurz bonu byl "za pět", před Vánoci více. S většinou cizinců jsme měli přátelské vztahy, barva pleti nebo původ nehrály žádnou roli. Kontaktů s ostatními se poněkud stranili Arabové a Číňani. S jedním černým kolegou ze Somálska (byl to Muslim!) a jedním peruánským Indiánem jsme občas chodili na pivo ke Flekům. Němce (NDR) a Maďary (a pochopitelně Slováky) jsme víceméně za cizince nepovažovali.

Na závěr ještě malá perlička o Perličkách. V jedné scéně s dvojicí hrdinů seriálu je na pozadí vidět plakát s programy kin -- dobře čitelný byl titul Perličky na dně (i dnes známý výborný povídkový film podle B. Hrabala, režie J.Menzel, J.Němec, E.Schorm, V.Chytilová, J.Jireš) -- ten šel ale do distribuce až na začátku r. 1966, takže v r. 1964 nemohl být na plakátech ani náhodou.

Vytisknout