Jan Pilař za nacistické okupace očima Zdeňka Urbánka

10. 9. 2009 / Josef Štochl

Z České literární bibliografie 1945-1963 Jaroslava Kunce (Praha 1963-1964; Urbánek i Pilař obsaženi v Dílu II. N-Ž /Praha 1964/; v Dílu III. České literární bibliografie 1945-1966 téhož původce /Praha 1967/ tito autoři obsaženi nejsou, byť tvořili již před rokem 1950, a tento díl nese podnázev Soupis článků, statí a kritik z knižních publikací a periodického tisku let 1945-1966 k dílům autorů 19. a prvé poloviny 20. století) je patrné, že žádný zaznamenaný Pilařův text tuto vzpomínku (ani jako vedlejší téma/jedno z vedlejších témat) neobsahuje. Z textů Urbánkových to v Kuncově bibliografickém soupisu není zřejmé u jediného: Urbánek, Zdeněk -- Zachovalová, Renée: "Hovoříme s mladými umělci. Zdeněk Urbánek, spisovatel", Mladá fronta, ročník 3, 1947, 23. III., s. 5. Cesta ad fontes ukázala, že ani v tomto rozhovoru (věnovaném zejména Urbánkově literární tvorbě, překládání, jeho dvěma dětem a názorům na životopisy J. A. Rimbauda) Urbánek vzpomínku nezveřejnil.

Dle nevyčerpávající Bibliografie české literární vědy od r. 1961 , zpracované Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR, tuto vzpomínku aspoň ve vymezeném období nepublikoval Urbánek ani Pilař; podle příslušné bibliografické databáze téhož ústavu ji Urbánek za celé období 1948-1989 neuveřejnil ani v exilových vydavatelstvích či periodikách.

Považuju za svoji povinnost tlumočit ji z Urbánkova ústního podání, z jedné z našich osobních rozmluv. Tím spíš, že Z. Urbánek, jejž obdivuju už od poloviny 80. let (kdy jsem se dozvěděl, že jako novoročenku na rok 1941 vydal Ortenův Jeremiášův pláč /Praha/, když se po štvanicích české "árijské" tiskové stoky obával vydávat Jiřího Ortena i odvážný nakladatel V. Petr /vydal první dvě Ortenovy básnické sbírky, Čítanku jaro [Praha 1939] a Cestu k mrazu [Praha 1940]/), vzpomenutý článek v Literárních novinách zakončil ironickou nabídkou Pilařových knih, jež mu zesnulý kdysi posílal. Posměšek po mém soudu celkem zbytečný, vždyť Pilař byl léta před svou smrtí listopadovým převratem odstaven od podílu na moci. Avšak přespříliš se Urbánkovi divit nelze. Ve stejné stati je zveřejněna zmínka o kuloárovém střetu v průběhu IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967. Pilař měl autorovi vytýkat, že ve svém sjezdovém referátu propagoval "okrajového" J. Hanče, jenž se ve svých Událostech velmi nevlídně vyslovuje o F. Hrubínovi...

Záporný postoj k vydání Hanče je součástí dlouholetého Pilařova potlačovatelského působení ve funkci ředitele, později (po pauze) šéfredaktora a ještě později znovu ředitele nakladatelství Československý spisovatel (dál: ČS). Urbánek připomíná o několik let starší potíže s vydáním svého překladu Hamleta , již uvedeného v Národním divadle (Pilař vydání po počátečním odporu nakonec umožnil) /Urbánek 1997/. V článku "Ještě jednou o cenzuře" (Lidové noviny , ročník 4, 1991, 2. II., s. 6) se Urbánek vrací k prvnímu úplnému vydání Ortenovy Ohnice (Praha 1964), spadajícímu taky do jednoho z období, v nichž Pilař ČS vedl. Při prvním vydání této sbírky (Praha 1941) protektorátní cenzura některé básně potlačila. V roce 1964 nedopatřením vypadlo věnování IV. oddílu sbírky, nazvaného V ohni , "Zdenku Urbánkovi" (psáno přesně takto, bez háčku). Názorová výměna mezi Urbánkovým přítelem Václavem Havlem a redaktorem (a mj. překladatelem české poezie do latiny a esperanta) Josefem Rumlerem vyjasnila následující: J. Rumler obdržel od Ortenova přítele, prozaika B. Březovského rukopis Ohnice , jenž tuto dedikaci neobsahuje. Vzhledem k svému vážnému onemocnění a opakovaným operacím nebyl J. Rumler přítomen závěrečné fázi ediční přípravy sbírky. Nemohl provést "sčitku" mj. s válečným vydáním. To v tomto bodě vychází z textu poslední ruky: Jiří Orten věnování svému v jistých obdobích nejbližšímu příteli Z. Urbánkovi (jindy měl ze svých přátel nejblíž k I. Blatnému) doplnil pravděpodobně v autorské korektuře. Tváří v tvář této přesvědčivé argumentaci V. Havel uznal, že nejde o cenzurní zásah ani o technickou chybu (Havel, V.: "Věnování", Literární noviny [dál: LtN ], ročník 13, 1964, číslo 42, s. 2; Rumler, J.: "Věnování", LtN 13, 1964, č. 44, s. 2; Havel, V.: "Autorské korektury", LtN 13, 1964, č. 45, s. 2).

Důvod, proč je neuvedení dedikace "Zdenku Urbánkovi" nenáležitě zmíněno v článku "Ještě jednou o cenzuře", mi uniká - stejně tak je tomu se smyslem připomínky Pilařovy osoby v této souvislosti -, není-li jím sebeoslava. Šéf ČS není jmenován, avšak je představen jako někdejší agrárník a pozdější komunista (tamtéž), takže totožnost byla i po 27 letech literárnímu světu jasná.

Hned v roce prvního, válečného vydání Ohnice o ní Jan Pilař napsal: "Převažuje-li u tohoto básníka tragický pocit života [...] představou smrti [...] nesplněním jeho touhy po vyžití lásky a po poznání osvobozujícího jasu [...]" ("Nová žeň české lyriky", Venkov 36, 1941, 4. V., s. 9). Poznáním spojitosti mezi milostí a jasem v tvorbě J. Ortena - jejž Pilařův "souvěrec" (k tomuto označení: viz dál v tomto textu), později charakterizovaný jako katolický existencialista, nikoli neprávem řadí, užívaje Guardiniho výraz, k tvůrcům směřujícím "do noci" (Červinka, Jaroslav: O nejmladší generaci básnické /Praha 1941/) - postihl J. Pilař podstatnou složku stavby světa celého díla tohoto autora. Srv. můj příspěvek pronesený na III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky (2005) a obsažený v druhém svazku sborníku z tohoto kongresu (Štochl, Josef: ",Nejprve hlína' aneb ,Zářivý Bůh', ,země Tma' a temný jas zpěvu. Těžítka světa díla Jiřího Ortena a jeho čtyřstopý jamb", in V. Färber /editor/, Vladimír Holan a jeho souputníci /Praha 2006/, s. 40-50) a další moje texty: studii "Ortenova těžítka" (Britské listy 2009, 30. IV.) a knihu Svět díla Jiřího Ortena (2009, připravuje se k vydání). *

* *

Nyní slíbená vzpomínka. Ještě za minulého režimu mi Z. Urbánek vyprávěl o jednom z válečných setkání jeho generačních kolegů v jeho bytě. Psal se počátek roku 1945. Urbánek ženat, má rodinu, v témž domě žije důstojník wehrmachtu (pod svícnem je tma ). Ve svém bytě přechovávají manželé Věra a Zdeněk Urbánkovi židovskou dívku Anitu Premslerovou (později manželku básníka J. Hiršala), uprchlou z koncentračního tábora (kratší dobu skrývali víc pronásledovaných lidí). Patřila původně k celé skupině takových uprchlic, v Praze se sešly s Kamilem Bednářem, ten k Urbánkovi: "Schováš ž/Židovku?"* Urbánek: "Samozřejmě."

V družině, jež je onen den u Urbánkových shromážděna, jsou taky "dva jediní katolíci mezi námi" (Urbánek 1987, osobní rozhovor), "katoličtí souvěrci" (týž 1997): J. Červinka a - J. Pilař.

Ten pronáší, že si dojde do kuchyně natočit vodu. Urbánek na to, že mu ji donese sám. Pilař si nedá říct a přes odpor "domácího" svůj záměr prosadí. V kuchyni uvidí Anitu. Ihned pochopí. Asi za 2-3 měsíce, ještě za okupace, Červinka promlouvá k Urbánkovi ve smyslu: "Jenda Pilař se na Tebe strašně zlobí, žes mu nevěřil."

Anita se u Urbánků dožila osvobození.

Zdeňku Urbánkovi udělil Stát Izrael vyznamenání Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů v době vlády nacizmu. Autor této stati měl během svého pobytu v Izraeli a Palestině** čest uctít tyto Urbánkovy zásluhy před pamětní destičkou vyznamenaného v jeruzalémském památníku židovských obětí nacizmu a jejich zachránců Jad Vašem.

Ve Stránkách z deníků (Brno 2003) Z. Urbánek uvádí, že v průběhu ceremoniálu zmínil zásluhy své zesnulé ženy o záchranu Anity. Vyslovuje lítost, "že jsem nežádal, aby spolu s mým jménem bylo vepsáno do zdi Yad Vashem i jméno mé ženy Věry. Starala se o Anitu víc než já!" (tamtéž, s. 79).

Z. Urbánek zdůvodňoval své jednání vůči J. Pilařovi ve věci přechovávané dívky zcela oprávněně takto: "Nepatřil mezi dva tři nejbližší přátele a nechtěl jsem jej zatěžovat nebezpečnou vědomostí." Ovšemže v Urbánkově uvažování, vzpomínám si zřetelně, za války hrálo podstatnou roli nebezpečí užití gestapáckých specialit, pokud by do rukou tajné policie nejhoršího režimu, jejž Česko dosud zažilo, J. Pilař znovu upadl.

Dovedu však pochopit i Pilařovo rozčarování z nedůvěry. Možná právě ono jej motivovalo k nepříliš nadšenému postoji k Urbánkově návštěvě 10. či 11. 5. 1945 (obě varianty datace uvádí Urbánek /1997/) v jeho kanceláři, jak jej líčí Z. Urbánek (1997). Popisované události byly staré několik měsíců, Červinkova rozmluva s Urbánkem možná jenom týdny.

Z kroků J. Pilaře učiněných za nacistické okupace, jež měly politický dopad, jen jediný nelze hodnotit kladně, avšak konkrétně nikomu neublížil: je to problematický překlad z němčiny (Kuhnert, A. A.: Velká matka /Praha 1942/). Z koncentráku byl Pilař propuštěn roku 1940; nevím, zda na něj ve věci překladu byl vyvíjen nátlak nebo mu jako "venkovanu" a agrárníkovi konvenovalo hlásání Boden prostřednictvím děje a postav zasazených do prostředí franckých vinohradů. Knihu vydalo agrárně zaměřené nakladatelství Novina. Nejedná se o dílo problematické fatálně: ještě v roce 1949 (!) vychází pražská reedice.

Tolik konkrétní - řečeno urbánkovsky - "zvláštní případ". O Urbánkových Zvláštních případech (Řím-Praha 1993) pojednal pod názvem "Zvláštní případ: Zdeněk Urbánek" Miroslav Červenka (Česká literatura 41, 1993, s. 222-225). Zejména po r. 1969 poopravil svoji patrně nedostatečnou informovanost, jež jej kdysi dovedla k výrokům rovnajícím se hluboké křivdě: "Po přečtení Deníků [Jiřího Ortena] v nás tvrzení Z. Urbánka - Orten prý nepříslušel [...] -, který ve své zpozdilé předmluvě dělá z Ortena koncentrát všech slabostí zbabělejší části vlastní generace [...]" (Červenka, Miroslav: "K současnému výkladu Jiřího Ortena", LtN 7, 1958, č. 10, s. 4). Svůj záporný postoj ke K. Bednářovi, postoj, jenž se nesklonil ani před Bednářovým hrdinstvím za nacistické okupace, nezměnil nikdy. Vědcovo estetické hodnocení jeho básnické tvorby, které předložil na samém počátku nového tisíciletí, však bylo víceméně správné - u Bednáře převažují verše "zabstraktnělé" (Červenka, Miroslav: Dějiny českého volného verše /Brno 2001/ [dál: Červenka 2001], s. 114) s málo průbojným viděním, avšak nad jeho básnickými knihami Hladiny tůní, Píseň lásky a Duše orlů se konstatuje i toto: "[...] sebereflexe (pozoruhodná báseň o vztahu k Jiřímu Ortenovi) [...] I velké žánry bývají prostoupeny intimitou, což Bednářovu chladnému stylu propůjčuje něco básnickosti" (Červenka 2001, s. 114). Jiný vědec a básník, přísný kritik, ve svém zamyšlení nad Halasovou edicí "První knížky" klade básnickou hodnotu Bednářovy prvotiny mezi Ortena a Bonna na jedné straně a Valju a Čivrného na straně druhé: "[...] celkem mnohoslibný je Bednář" (Brousek, Antonín: Podřezávání větve /Praha 1999/, s. 14-15, citát na s. 15).

K výš vylíčenému dodejme, že koncentrák hrozil za vydávání Jiřího Ortena i Z. Urbánkovi a K. Bednářovi (vedle dalších statečných). Policejní vrchní tajemník Ladislav Šíma za pomoci agenta Josefa Laštovičky, přiděleného gestapu, profesora Veselého a majora Tesaře zmařil "[...] berlínský příkaz k zatčení K. Bednáře. Toho se dotýká také koncept odpovědi K. Bednáře redakci Tvorby (1945, LO MM)" (Štochl, Josef: "Česká poezie a společnost v letech 1936-45 ve světle nakladatelských archivů a jiných pramenů", Česká literatura 43, 1995, s. 645-659, citát na s. 652n /LO MM = Literární oddělení Moravského muzea/, s odkazem na publikaci Poláček, Václav et al.: Kniha a národ za okupace /sloupcová korektura, archív Svazu knihkupců a nakladatelů, součást Literárního archívu Památníku národního písemnictví, depozitář Staré Hrady, b. d. [1947]; rekonstrukce této knihy, jež vzhledem k převratu 1948 nemohla vyjít, vydána až v r. 2004 pod názvem Kniha a národ 1939-1945 /Praha-Litomyšl/). Příslušná vzpomínka se nazývá "Kus osudu básníka Kamila Bednáře" (in Poláček et al. 2004, s. 227n) a jejím autorem je pravděpodobně další muž velice zasloužilý o českou knihu za nacistické okupace, tajemník nakladatelství Borový Bohumil Novák (je ale podepsán až pod následující vzpomínkou, mezi ní a "Kusem osudu básníka Kamila Bednáře" je vynechán řádek). "[...] v roce 1942 [...] Laštovička [...] ukázal [...] Šímovi telegram z Berlína, že Kamil Bednář je podezřelý ze styků s komunisty a se Židy, aby vše bylo vyšetřeno a Bednář zajištěn [...] unikl Kamil Bednář z oprátky, do níž mu hlavu strkal Árijský boj tak často. Neunikl však z ní policejní agent Laštovička, jenž zachránil životy desítkám i stovkám českých lidí, obzvláště komunistů, jež tak často varoval před zatčením" (tamtéž, s. 227n).

Žurnalistické psychologizování většinou slouží záporným věcem. Fungování mozku je dosud prozkoumáno pouze zlomkovitě, a zejména v relacích tělesná hmota : mentální funkce panuje z odborného hlediska značná nejistota ("od čistě somatického lékaře přes neurologa k psychiatrovi a psychologovi, toť cesta stále zamlženější" /v tomto smyslu rusista univ. prof. J. F. Franěk v osobním rozhovoru r. 1998/). Tragikomicky to demonstrují mnozí "soudní znalci". Konečně i ti z oboru somatického lékařství stojí za to: jedni z nejskvostnějších reprezentantů skvostného stavu vydávali některé z vražd spáchaných Stodolovými za sebevraždy, neboť asi byli blbí a/nebo koupení.

Můžeme se tudíž pohybovat pouze v možnostní rovině, a to po mém soudu jen tehdy, jsme-li vedeni kladným úmyslem vůči pojednávané osobě.

Jan Pilař, agrárnický studentský aktivista, byl spolu s dalšími studenty odvlečen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Proč nikdo, pokud mi nějaký text neunikl, nekonstatoval možnost vyložit Pilařovo poválečné chování jako (do značné míry) determinované těžkým posttraumatickým syndromem? Už včetně veletoče od katolicizmu a agrarizmu ke komunizmu.

U Neprakty a dalších se podobně argumentuje běžně, vysvětlují se tak kreslířovy nekrofilní záliby. (Winterova neúčast na mocenských praktikách totality není argumentem proti možnosti zásadního "natočení" psýché do problematického směru pobytem v zařízení, jež "osvobozovalo prací".)

V Pilařově případě osvobození Rudou armádou mohlo vzhledem k Mnichovu a koncentráčnické zkušenosti z konce třicátých a samého počátku čtyřicátých let přivodit přesvědčení, že před opakováním prožitých hrůz natrvalo ochrání pouze SSSR. To zkombinujme s pravděpodobnou silnou (snad až úzkostnou) vírou, že se prožité nevrátí a že nějaká reálná síla (mocnost) to umí zabezpečit. Poslední se stalo novým Pilařovým přesvědčením, získaným na základě zkušenosti, úvahy a asi i víry, zatímco do víry/věr dřívější(ch) se Pilař jako jihočeský venkovan a syn četníka takříkajíc narodil.

Několik měsíců nacistického koncentráku postačí na celý život. "Pro mou generaci je to [...] čas stále živý, přítomnost jen o něco vzdálenější." (Pilař, Jan: "Doslov", in K. K. Baczyński, Spálené růže /Praha 1983/, s. 139.) Ven se J. Pilař dostal "poměrně brzy", obdobně jako někteří další čeští studenti odvlečení na podzim 1939. V jejich prospěch prý zasáhl Vatikán. Pilař byl tehdy údem "církve samospasitelné"...

Poválečné osudy všech přeživších nebyly tak utěšené jako nastíněný historický zvláštní případ, v němž v úlohách antické velikosti vystupovali Anita Premslerová-Hiršalová, Věra a Zdeněk Urbánkovi, Kamil Bednář a čestnou roli sehrál Jan Pilař.

_______

* Moji nepřátelé nechť neopomenou, dostačí-li jim k tomu jejich inteligence, zavtipkovat ve stylu: "Bednář se podle Štochla ptá za války Urbánka: ,Schováš židovku s malým ž, anebo s velkým Ž?'"

** Organizátor nás bohužel dopravil i na Golany, výsostné teritorium Sýrie. Neuvědomil jsem si tehdy mezinárodněprávní aspekt věci. Touto formou se za účast na nepovoleném výletu omlouvám suverénu daného území, syrskému lidu.

Vytisknout