Úsudek Ústavního soudu není stoprocentně přesvědčivý

11. 9. 2009 / Jan Hradil

Jádrem jeho argumentace je skutečnost, že obsah přijatého předpisu (ústavního zákona č. 195/2009 Sb.) nebyl obecné povahy, kterou by měly mít i běžné zákony (u nás v Kocourkově mne v této souvislosti napadá zákon o zásluhách Edvarda Beneše, který je stále platný, nebo pověstné "dělení medvěda", vtělené každý rok do zákona o státním rozpočtu, které představuje v podstatě balík individuálních rozhodnutí o tom, komu stát nadělí peníze), ale reguloval určitou konkrétní věc. Zákonodárce se má tedy podle obecně závazného názoru ÚS omezit na vydávání aktů obecné povahy, a nemůže na tom nic změnit ani třípětinová většina, protože by šlo o zásah do podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud tento přístup označuje jako "materiální náhled na posuzování pramenů práva".

Jde o závěr -- podle mého osobního názoru -- vcelku správný, pokud by nebyl tak kategorický, jak jej ÚS zřejmě ve spěchu formuloval. V legislativní praxi je totiž často docela obtížné rozlišit, co je obecné, a co je konkrétní opatření. Jsou opatření, která jsou sice konkrétní povahy, ale mají časově neomezené účinky nebo mají obecné dopady - vezměme si například konkrétní dopravní značku, dopravní uzavírku, či prodej letiště a dispozice s majetkem ČEZ. U některých těchto opatření (zejména u dispozice s majetkem státu) může být souhlas parlamentu potřebný, přestože se jedná o konkrétní věc. Jsou tedy zákony, které svou povahou jsou nutně konkrétními opatřeními, přestože nesou i znaky obecnosti (nebo naopak, jsou obecnými opatřeními, která nutně nesou znaky konkrétnosti?). Ty samé zákonitosti regulace platí i v případě ústavních zákonů.

Konkrétním případem je ústavní zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii. Svým nálezem totiž ÚS poskytl munici odpůrcům členství ČR v Evropské unii, kteří mohou nyní dokonce případně namítat protiprávnost zmíněného ústavního zákona o referendu, a tedy žádat anulování výsledku, kterým se u nás o vstupu do EU rozhodlo (to by však soud s ohledem na právní jistotu zároveň těžko mohl připustit). Tento ústavní zákon je totiž svou povahou individuálním právním aktem, konkrétně rozhodnutím o vyhlášení referenda a jeho přijetí bylo kritizováno právě z důvodu, že není součástí obecnější právní úpravy o výkonu přímé demokracie.

Nález Ústavního soudu se tedy svou jednoznačnou rétorikou jednak vzdaluje legislativní i politické praxi, a otevírá vážná rizika ve formě zpochybnění právního vývoje posledních více než pěti let. Navíc přináší právní nejistotu pro zákonodárce ohledně toho, co a jakým způsobem ještě může regulovat, a co už je nepřípustné. Ústavní soud totiž v odůvodnění neuvedl žádná další kritéria, podle nichž posuzuje, který zákon je ještě obecný a který konkrétní. V tom spočívá i moje základní výhrada ke včerejšímu nálezu.

Ostatní mohou poukazovat i na to, že svým důrazem na právní obsah, který staví podle svého vyjádření na roveň právní formě, se ÚS dostává do rozporu s prvkem zastupitelské demokracie, který je jistě rovněž podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy, protože přímým zástupcům lidu zamezuje uplatňovat jejich moc podle Ústavy. S touto otázkou se ÚS v odůvodnění bohužel náležitě nevypořádal.

Závěrem je třeba říci, že za vzniklou situaci nesmíme připisovat odpovědnost Ústavnímu soudu, a to nejen z hlediska principu nezávislosti soudu, ale i z hlediska politického a společenského. Implikace libovolného zkracování volebního období parlamentem mohou být závažné a mohou nás dlouhodobě stát více peněz (v tom lepším případě), než když ÚS takovou praxi zarazí hned, i za cenu vyvolání zmatků a některých hospodářských ztrát v momentálně hospodářsky nepříznivé době. Z ústavního hlediska v ČR není žádná ústavní krize. Máme legitimní vládu s mandátem vysloveným Poslaneckou sněmovnou i zvolený parlament, který je usnášeníschopný a zvolený v řádných volbách.

Jde o krizi politiků, kteří se zakopali do svých pozic, nejsou přístupní k ústupkům, a přemýšlejí v intencích totálního zničení a znemožnění protivníka. V takovém nekonstruktivním prostředí je zbytečná jakákoliv věcná debata a řízení státu se stává fraškou, monopolem politických stran, které jsou navíc stát schopny řídit, jen když přesvědčivě vyhrají volby. Z průzkumů volebních preferencí vyplývá, že by říjnové volby zřejmě stejně skončily novým patem a že by vytvoření stabilní vlády neumožnily. Pokud budou politici i nadále přehlížet svou odpovědnost za řízení státu a vymlouvat se na druhého ve své neschopnosti domluvit se, byly by předčasné volby stejně zbytečné.

Vytisknout