Jak to s tou retroaktivitou vlastně je?

11. 9. 2009 / Jan Hradil

Jak to s tou retroaktivitou vlastně je? V praxi rozlišujeme retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita opatření znamená, že opatření skutečně zakládá právní účinky do minulosti, tzn. jednání, ke kterému došlo v minulosti, nebo stav, který nastal v minulosti, je jinak právně kvalifikován s účinky, které předcházejí přijetí tohoto opatření (zpětně). O pravou retroaktivitu by se jednalo typicky v případě odsouzení osoby za čin, který v době, kdy jej spáchala, nebyl postižitelný. Pravá retroaktivita je v právním řádu obecně až na výjimky nepřípustná.

V případě ústavního zákona č. 195/2009 Sb. se však nejedná o pravou retroaktivitu, ale o retroaktivitu nepravou. Tak označujeme skutečnost, že opatření reguluje právní vztahy založené v minulosti, ale tyto právní vztahy mění s účinky výlučně do budoucna. Dochází tedy k překvalifikování již v minulosti nastalých právních skutečností, ale nejdříve od okamžiku nabytí účinnosti dotčeného opatření, a nikoli zpětně. Nepravá retroaktivita je podle dosavadní judikatury ÚS naopak zpravidla přípustná, ale i zde platí výjimky, jelikož i nepravá retroaktivita může narušit dosavadní představy o existenci určitých práv a povinností. U nepravé retroaktivity je tudíž třeba zvažovat, zda převažuje právní zájem na změně právní úpravy nebo na ochraně právní jistoty osob. Čím větší je pak míra intenzity veřejného zájmu na změně, tím více lze ospravedlnit zásah do existujících práv.

Většina ÚS zjevně dospěla k závěru, že ústavní zákon č. 195/2009 Sb. zasahuje do právní jistoty osoby stěžovatele a že nepřevažuje právní zájem na změně úpravy týkající se rozpouštění Poslanecké sněmovny. Podle jeho názoru se tedy jedná o nepřípustný případ nepravé retroaktivity. Tento závěr byl podle mého názoru zcela oprávněně kritizován v odlišných stanoviscích dvou ústavních soudců, kteří se s názorem většiny neztotožnili, zejména s ohledem na jeho strohé odůvodnění. Nereflektuje skutečnost, že k nepravé retroaktivitě dochází pravidelně při téměř jakékoli změně existující právní úpravy. Tím, že je ÚS připraven s pouhým poukazem na ochranu právní jistoty jednotlivců odmítat změny ústavních zákonů na základě skutečnosti, že se tyto změny vyznačují nepravou retroaktivitou, otevírá dveře zpochybnění téměř jakékoli změny Ústavy.

V tomto svém posouzení nepravé retroaktivity se ÚS liší například od stanoviska Evropského soudního dvora, který vychází z toho, že nepravá retroaktivita je obecně přípustná s výjimkou situací, v nichž by vedla k porušení zásady ochrany legitimního očekávání (popřípadě právní jistoty). Legitimní očekávání konkrétního subjektu práva nicméně připouští jen za výjimečných okolností, v nichž postup orgánů Společenství mohl u dotčené osoby vyvolat podložené naděje (například prostřednictvím konkrétních ujištění ze strany orgánu Společenství) ohledně skutečnosti, že se právní kvalifikace dosavadního stavu nezmění. Standard vyžadovaný Evropským soudním dvorem pro to, aby bylo argumentu navrhovatele ohledně zásahu do jeho legitimního očekávání v důsledku nepravé retroaktivity napadeného opatření vyhověno, je tedy vyšší než standard, který -- jak se zdá -- vyžaduje Ústavní soud ČR.

Jeví se, že se ÚS na základě doplňujícího argumentu ohledně retroaktivity napadeného opatření snažil vyhnout situaci, kterou jsem nastínil v předchozím článku, v níž by bylo možné pro přílišnou konkrétnost a nedostatečnou obecnost napadnout i ústavní zákon o referendu o přistoupení ČR k EU. Ústavní zákon o referendu se totiž takovou nepravou retroaktivitou nevyznačuje. Přesto se nejedná o uspokojivý stav, jelikož na základě této judikatury mohou být jednoduše zpochybněny i některé legitimní budoucí změny ústavněprávního rámce. Zbývá jen doufat, že ÚS svůj závěr ohledně nepravé retroaktivity nezačne uplatňovat i ve vztahu k běžným zákonům.

Vytisknout