Září 2009: zákonodárci imunní vůči ústavě

10. 9. 2009 / Boris Cvek

Naprosto skandální je vyjadřování se různých katedrových odborníků k tomu, zda Ústavní soud rozhodl správně. Ti pánové by měli vědět, že ani při rozhodnutí soudu nejnižší instance není opravným prostředkem to, že nepravomocně odsouzený zajde na právnickou fakultu a děda šéf katedry mu napíše, že je nevinný.

Když jsem nedávno seděl v hospodě a diskutoval jsem pro všechny v tu dobu překvapivé rozhodnutí Ústavního soudu pozastavit volby, kamarád podnikatel mi řekl: konečně to lejno padlo i na jejich hlavu! Myslel tím naše zákonodárce, kteří vytvářejí paskvily zákonů, čímž otravují lidem život, ale jich samých se to netýká. Důvěra v Parlament je mezi veřejností trvale nízká a vůbec se tomu nedivím, stačí slyšet poslance a senátory mluvit (tím spíše mluvit ve Sněmovně nebo v Senátu). Ano, všichni bychom měli mít pocit zadostiučinění, že pitomost a lenost a arogantní přehlížení všech pravidel se teď obrátily proti zákonodárcům samotným.

To, že politici už 10 let nedokáží změnit Ústavu, je opravdu výpovědí jen a jen o jejich neschopnosti. Chovají se jako policista, který by značku "zákaz vjezdu" odstranil na jeden den, protože mu to zrovna vyhovuje. Ta značka vyjadřuje přitom nějaké pravidlo a nějaký důvod, který by měl být respektován a neměl by podléhat libovůli lidí, kteří mají moc. Když už, tak změnit pravidla trvale a zdůvodněně pro všechny. Co je veřejným zájmem? To, abychom politikům, kteří nedokáží vytvořit silné vlády nebo nedokáží změnit volební systém tak, aby silné vlády vznikaly, umožnili za miliony utracené v předvolební kampani udělat nový povolební pat? Je-li dnes krize, je lepší Fischerova vláda než opakování situace z letních a podzimních měsíců roku 2006. Jediný zájem, který utrpěl rozhodnutím Ústavního soudu, který se chce vážně zabývat tím, zda odstranění obecného pravidla na nějaký čas, je legitimním, ústavním krokem, je zájem politických stran, které utrácejí obrovské peníze před volbami a cynicky licitují o hlasy voličů.

To, že podání k Ústavnímu soudu přišlo od poslance Melčáka a zrovna v pro politiky tak nevhodnou dobu, je krásnou ironií, protože Melčák je produktem našeho politického systému a Melčákovo podání pouze ukazuje jeho podstatu: o chodu státu rozhodují hlasy jednotlivých poslanců, kteří vytvářejí jakousi mimostranickou a mimodemokratickou politickou sílu, bez níž se žádná vláda - kromě opozičně smluvní - neobejde. Začalo to už za Klausova premiérování s poslancem Wagnerem. Ale Klaus dnes hřímá (s Přemyslem Sobotkou, starým členem klausovské ODS, a s tajtrlíky Vlčkem "Winstonem" a úředníkem Fischerem), že to Ústavní soud dnes ohrožuje veřejný zájem, zatímco veřejný zájem je vniveč už od dob Klausovy poslední vlády.

Naprosto skandální je vyjadřování se různých katedrových odborníků k tomu, zda Ústavní soud rozhodl správně. Ti pánové by měli vědět, že ani při rozhodnutí soudu nejnižší instance není opravným prostředkem to, že nepravomocně odsouzený zajde na právnickou fakultu a děda šéf katedry mu napíše, že je nevinný. Tím více je neuvěřitelné a ze strany akademiků zcela neprofesionální (a o jejich úrovni přesvědčivě vypovídající), když chtějí přesvědčovat veřejnost o tom, že nejvýsostnější soudní instance v této zemi neví, co dělá. Položil bych si otázku, co naše akademiky k takovému aktivismu ve prospěch politiků, jimiž veřejnost obecně pohrdá, vede? Že by nějaká lákavá vidina?

Zákonodárci se prostě chtěli Ústavou vytřít a spláchnout ji do záchodu, ale záchod byl ucpaný a vyteklo to na ně. Možná by si měli zřídit speciální majáčky s nápisem "Pozor, jede politik, Ústava po tu dobu neplatí!" Když už totiž nedokázali po dlouhé roky ani zmírnit svou ostudnou imunitu, mohli by ji aspoň zvýšit a chránit se i před Ústavou, ať je to dokonalá fraška a ne taková zplichtěná jarmareční zábava, jakou vidíme dnes.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 10.9. 2009