Chávez opět univerzálním padouchem

13. 8. 2009 / Ilona Švihlíková

Země, které mají to štěstí (nebo smůlu, jak se to vezme) a jsou bohaté na surovinový zdroj zásadního významu (obvykle ropa nebo i zemní plyn), trpí tzv. holandskou nemocí. To je odborný ekonomický pojem, který se začal používat v souvislosti s Holandskem a objevem zemního plynu v Severním moři. Krátce jde o to, že např. ropné ekonomiky vykazují několik netypických rysů – závislost na světových cenách surovin, které nemohou zcela ovlivnit (a to ani, pokud jsou členy kartelu OPEC), příliv petrodolarů do ekonomiky, který je těžké neutralizovat a obvykle vede k vyšší inflaci, z toho plynoucí revalvaci měny, která obvykle vede k jednostranné závislosti na exportu a široké škále importních potřeb (malá diverzifikace domácí ekonomiky). Tato holandská nemoc a její dopady netrápí jen Venezuelu, ale také např. Irán, Rusko či Saúdskou Arábii.

Něco jiného ovšem je, že představitelé Venezuely, konkrétně „zloduch“ Chávez jsou si toho jasně vědomi a již deset let intenzivně pracují na diverzifikaci venezuelské ekonomiky a na zvýšení potravinové soběstačnosti.

Venezuelští představitelé samozřejmě věděli, že vysoké ceny ropy trvající do července minulého roku nezůstanou navždy, a proto naakumulovali značné prostředky v rezervách. To, že z nich v současné době (kdy ovšem ceny ropy opět byť s výkyvy stoupají) čerpají, je normální – od toho fondy jsou, aby vyrovnávaly výkyvy v cenách ropy. Vzhledem k prohlášení IEA, že ropy ubývá rychleji, než se čekalo, je možné spíše počítat s postupným růstem cen, což už se nyní děje.

Venezuela by podle výpočtů CEPRu měla deficit běžného účtu při cenách za barel pod 45 dolarů – tato hranice již byla jednoznačně překročena, neboť aktuální cena ropy se pohybuje okolo 70 dolarů za barel, nemluvě o tom, že Venezuela ušetřila ve svých devizových rezervách přes 82 mld. dolarů.

Celkovou ekonomickou situaci ve Venezuele není možné hodnotit dle nějakých emotivních výkřiků o inflaci, bez znalosti podstaty a dlouhodobého vývoje v této zemi. Odborná analýza CEPRu (Center for economic and political research) z února tohoto roku pod vedením ekonoma M. Weisbrota hodnotí desetileté vládnutí H. Cháveze následovně:

To je výsledek Chávezových sociálních misí, které vyvolaly v celé Jižní a Střední Americe obrovský ohlas.

Údaje o dramatickém poklesu dětské úmrtnosti, jednoznačném růstu celkového indexu lidského rozvoje (právě mezi lety 2000-2005), a o nejnižší úrovni Gini koeficientu, který měří příjmovou nerovnost ve společnosti, z celé Jižní Ameriky mimo údajů CEPRu potvrzuje rovněž Human Development Report 2007/2008.

Na rozdíl od zemí, které ale stovky miliard cpou do finanční sféry, Venezuela zesílila provádění svých sociálních programů a misí. Prezident Chávez také jasně deklaroval, že navzdory krizi se na žádný sociální program nesmí sáhnout.

The Chavez administration at 10 years: the economy and social indicators PDF

Chávezova ekonomická a sociální politika je prostě tak „strašná“, že ji při své návštěvě v roce 2007 chválil nositel Nobelovy ceny za ekonomii J. Stiglitz. „Venezuelskému prezidentovi Hugo Chávezovi se podařilo poskytnout zdravotnictví a školství lidem v chudých částech Caracasu, těm, kteří dříve z ropného bohatství země měli jen málo prospěchu...“ A dále se domnívá: „Není pouze důležité mít udržitelný růst, ale zajistit co nejlepší distribuci ekonomického růstu, aby z toho měli všichni občané prospěch.“ Nemluvě o tom, že profesor Stiglitz souhlasil s myšlenkou vybudování Banky jihu k financování rozvojových a sociálních projektů v Jižní Americe.

Kiraz Janicke: Joseph Stiglitz, in Caracas, Praises Venezuela's Economic Policies ZDE

Vzhledem k omletému „Chávez diktátor, padouch, univerzální zloduch ....“ Není od věci se opět místo nepodložených tvrzení podívat na nezpochybnitelný zdroj, jakým je v Jižní a Střední Americe Latinobarometro. Zpráva z listopadu roku 2008 se koncentruje (jedná se o největší a nejprestižnější výzkum v celé této oblasti) na politické názory obyvatel a jejich spokojenost s vládami.

Jedna část výzkumu se soustřeďuje na politická a občanská práva. Na otázky: „Demokracie v mé zemi zaručuje svobodu účastnit se politiky“ získala Venezuela 66 bodů (tedy 66% Venezuelanů souhlasí s tímto výrokem), zatímco Fabianem Golgem tolik vychvalovaná Brazílie pouze 52%. Dle sečtení všech čtyř kategorií (participace na politickém životě, svoboda vyjádřování, rovnost před zákonem a efektivita voleb (tj. nejefektivnější způsob, jak něco změnit, je účastnit se voleb – mimochodem, v tomto ukazateli Venezuela dosahuje nejvyšších hodnot z celé Střední a Jižní Ameriky! – na tom je vidět ten diktátorský režim, že pane Golgo?), po sečtení všech 4 ukazatelů se ukáže, že Venezuela je třetí nejsvobodnější zemí z 18, kde byl průzkum proveden.

Další významnou součástí průzkumu jsou práva ekonomická a sociální (zde jsou údaje z roku 2007). Venezuela je zde zcela na špici a s velkým odstupem za ní následují další země. Venezuela dosahuje první příčky v kategorii rovnost příležitostí (64), v sociálním zajištění je rovněž první (51, Brazílie jen 25!), pracovní příležitosti (54), opět nejlepší a spravedlivá distribuce bohatství – opět nejvyšší hodnota 56! (Brazílie 12).

Kevin Young, ZSpace: US Policy and Democracy in Latin America: The Latinobarómetro Poll ZDE

Podobné údaje potvrzuje rovněž „Gallup poll“ (Inter American Development Bank), který uvádí, že téměř 73% Venezuelanů je spokojeno s dostupností zdravotní péče a 84% s veřejným vzdělávacím systémem.

Zdroj ZDE

Je rovněž pozoruhodné, jak je prezident Chávez „fikaný“diktátor. Diktátor, který nejenže se opírá o referenda ( jejich výsledky nebyly zpochybněny), a navíc bezprecedentním způsobem decentralizuje moc tím, že ji předává komunitním výborům (M. Albert: Venezuela People's Power) - je obzvláště nebezpečný...

Zdroj ZDE ZDE

Venezuela doslova kypí vznikem řady výborů, sdružení a spolků, jaké by za minulého režimu vůbec nemohly vzniknout, protože venezuelskou politickou scénu ovládal systém tzv. Punto Fijo – dvě strany rozdělující si moc ve státě.

Argumentace, jak výborně si vede Brazílie, není ničím novým. Je to taktika, kterou používá Obamova administrativa dle starého „divide et impera“ – ukázat, že Chávezův model rozvoje není cestou vpřed a že je to Brazílie, která by spíše měla být napodobována. Je tomu jistě i pro to, že Brazílie a Venezuela velice intenzivně kooperují nejen v rovině politické, ale i ekonomické (potravinová soběstačnost, těžba ropy...) a Američanům se bezesporu nelíbí projekt UNASUR, který by mohl být dalším krokem k emancipaci amerického „zadního dvorku.“

Ke kooperaci Venezuely a Brazílie, např. ZDE

Právě v úspěších Chávezovy politiky nejen v regionu Jižní a Střední Ameriky (stačí jen zmínit rozšiřování projektu ALBA), je možno hledat klíč k návrhům americké administrativy nových vojenských základen jedinému pevnému spojenci v regionu – Kolumbii. Chávezova reakce na toto rozhodnutí byla ostrá – ovšem není co se divit. Prezident Chávez má s vměšováním Američanů osobní zkušenosti – po puči v roce 2002 zorganizovaném CIA, který zázrakem přežil a byl schopen se během 48 hodin, díky obrovské masové podpoře, vrátit. Vzhledem k situaci v Hondurasu není divu, že je obezřetný a chce být na případný konflikt připraven. Kolumbie už několikrát ukázala, že překročit státní hranice a být vojenský aktivní na cizím území jí nedělá problém (viz Ekvádor minulý rok).

Vrcholem článku je pak tvrzení: „Avšak mnoho lidí vítá plán na budování nových amerických základen, protože se obávají Chávezových možných plánů na vytvoření komunistického kontinentu v Jižní Americe.“ Fabiano Golgo se ani nenamáhal, aby specifikoval, kdo jsou „těch mnoho lidí. Ten, kdo vojensky permanentně zasahoval na jihoamerickém kontinentu, tonebyl Chávez, ale někdo úplně jiný. To, že se Jižní Amerika posouvá doleva není dáno tím, že by Chávez snad financoval volební kampaně (Američané jsou v tomto směru zcela neaktivní, že?), ale důsledky tzv. Structural adjustment programmes daných MMF v 80. letech, které většinu Jihoameričanů dovedly do bídy a prudce zvýšily nerovnost ve společnosti.

A když už pan Golgo cituje brazilského prezidenta (v souvislosti se setkáním UNASURu a projednáváním plánu amerických základen v Kolumbii), je třeba také zmínit, že Lula da Silva přesně řekl: „Myslím, že bychom naši nespokojenost měli probrat přímo s americkou vládnou – přímo s nimi.“ A dále dodal, že je znepokojen „informacemi, které dostává ohledně amerických velvyslanců, kteří stále zasahují do vnitřních volebních procesů v našich zemích.“

Zdroj ZDE

Nechci zde tvrdit, že by Venezuela byla rájem na zemi – je zemí, o kterou byl vždy „zájem“ vzhledem k jejímu obrovskému nerostnému bohatství. Je to země, která má tu „drzost“ nejít klasickou cestou kapitalismu, ale cestou tzv. socialismu 21. století (bolívarská revoluce). Zda tato cesta bude, či nebude úspěšná, ukáže ale čas.

Vytisknout