O autorském právu a o vymahatelnosti práva na internetu
13. 8. 2009 / Ondřej Zajíček
Článek Uweho Ladwiga 'P jako piráti, P jako právo ...' je myslim
pěkná ilustrace, jak ve veřejné debatě je možné namísto věcné
argumentace použít taktiku očerňování oponenta, kde zastáncům
'pirátských stran' podsouvá 'že by internet měl být prostorem,
kde neexistuje právo', či 'Krádež na internetu není právní
problém', nebo dokonce podporu pedofilni pornografie.
Článek se dotýkal dvou víceméně oddělených záležitostí - autorského
práva jako takového a vymahatelnosti práva na internetu. Vyjádřím se
k nim samostatně.
Asi by vám přišlo divné, pokud byste nesměli ukázat kolegovi článek z
novin, nebo si zazpívat piseň, kterou jste slyšeli v rádiu. Obě tyto
činnosti určitým způsobem omezují možný zisk autora [1] a v obou
případech se jedná o činnosti, které by se autor mohl cítit oprávněn
kontrolovat na základě argumentu, že jako tvůrce daného díla by měl mít
kontrolu nad veškerým možným zacházením s jeho dílem.
Nicméně autorský
zákon tento pohled nesdílí a místo toho jsou výše zmíněné činnosti
považovány za volná užití (fair use) či vůbec nejsou považovány za užití
ve smyslu autorského zákona (a tedy nejsou autorským zákonem omezovány).
Zákon totiž vychází z rovnováhy mezi zájmy autorů a zájmy uživatelů. A
pokud je legitimní diskuse o posunutí této rovnováhy ve prospěch autorů
(a tyto změny probíhají v legislativě už dlouhou dobu), měla by být
také legitimní diskuse o opačném posunu. A to je cíl 'pirátských'
stran - nikoliv zrušit autorské právo, ale přesunout některé způsoby
užití díla mezi volná užití.
Co se týče argumentace ohledně placení za mléko, to je, myslím, typický
příklad nekorektní argumentace zveličováním. To lze ukázat na
jednoduchém příkladu z jiné oblasti - v Dánsku má vlastník lesa (tedy
pozemku) právo rozhodovat o vstupu na daný pozemek, oproti tomu ve
Švédsku má občan ústavou zaručeno právo na průchod krajinou, i když se
jedná o soukromé lesy či pole [2].
Znamená to tedy, že ve Švédsku si
neváží soukromého vlastnictví, či že kdo by někdo chtel podobné omezení
vlastnického práva prosazovat v Dánsku, ten by také chtěl neplatit za
mléko? Samozřejmě že ne.
Co se týče omezování svobody na internetu, to je mnohem širší a starší
problematika, kde se angažují i organizace, ktere s 'pirátskými'
stranami nemají nic společného (například EFF). Komunistické totalitní
diktatury věnovaly značné úsilí dosažení dostatečného 'profízlování'
společnosti, ať už cenzurou, odposlechy nebo spolupráci s udavači.
Nicméně toto úsilí bylo omezeno nákladností takového počínání (např. na
pořízení a analýzu odposlechů). S rozvojem techniky a elektronické
komunikace začíná být technicky možné, aby stát získal zaznamenáváním a
automatickou analýzou této komunikace takový stupeň 'profízlování'
společnosti, o kterým se totalitním režimům z minulého století ani
nesnilo.
Jediné, co tomu brání, jsou zákony chránící příslušná lidská práva
a občanské svobody, nicméně ty jsou pod záminkou 'boje proti terorismu',
'pedofilům' či porušovatelům autorských práv systematicky nahrazovány
zákony, které takové věci umožňují.
Pravděpodobně proto, že současné technologie jsou vetšině lidí přeci jen
vzdálenejší a příliš technické, a lidem tedy spíš uniknou důsledky
přijímaných zákonů týkajících se moderních technologií, je možné snáze
prosadit i taková omezení svobod na internetu, které by ve své analogii
z reálného světa neměly šanci na prosazení.
Příklad je třeba povinnost
uchovávání logů u provozovatelů serverů - analogický návrh z reálného
života by byl takový, že každý majitel místa, kde se scházejí a
komunikují lidé, (např. hospoda nebo lavička v parku) by musel evidovat
kdo tam kdy přišel a s kým se tam bavil, by snad vzbudil dostatečný
poprask.
Nejde tedy ani o to, že 'internet měl být prostorem, kde neexistuje
právo', ale o to, že 'lidské chování na internetu by nemělo být pod
takovým stupněm státního dohledu a kontroly (pod záminkou vymahatelnosti
práva), který dalece přesahuje státní dohled nad reálným světem.'
Podobný případ je třeba rozmach cenzury. V rámci 'boje proti dětské
pornografii' se objevují na zákonné návrhy na povinné filtrování
přístupu k internetovým serverům. Odmyslím-li technické problémy těchto
návrhů [3], ve většině případů o návrhy, které státním úřadům (a v
některých případech dokonce nestátním organizacím [4]) dávají možnost
odříznout kohokoliv (provozovatele serveru ci situ) od možnosti
komunikovat s ostatními uživateli internetu v daném státě jen na základě
chatrného obvinění. Nejenom, že postižení nemají možnost se bránit,
často o takovém blokování nejsou ani informovaní [5]. Kritici těchto
opatření nepopírají, že stát by měl mít právo odpojit server porušující
zákony, ale takový vyznamný zásah od lidských svobod je přípustný pouze
na základně rozhodnutí soudu, ve kterým by obviněný měl mít možnost se
bránit.
Omezování základní lidské svobody, svobody komunikovat s ostatními, jen
na základě rozhodnutí úředníků (bez rozhodnutí soudu) je to, co narušuje
základy právního států mnohem víc, než nějaké pirátské strany.
Poznámky:
[1] V prvním případě si kolega kvůli přečtení daného článku nekoupí
noviny, v druhém případě nemůže textař a skladatel vydělávat na prodeji
licencí pro soukromý zpěv jim složené písně.
[2] http://en.wikipedia.org/wiki/Freedom_to_roam
[3] Na úrovni poskytovatelů připojení k Internetu jde spolehlivě
filtrovat pouze přístup k celým serverům (fyzickým počítačům), kde jeden
server může hostovat třeba stovky různých internetových sitů (internetových
'domén' s obsahem, jako třeba blisty.cz). Provozovatelé serverů (poskytovatelé
infrastruktury) a provozovatelé sitů (poskytovatelé obsahu) jsou často
oddělené subjekty. Je tedy otázka, jak by to bylo třeba s odpovědností
za škodu, když by takový filtrovací systém kvůli nějakému nepřípustnému situ
zablokoval celý server, a tím způsobi reálné škody ostatním sitům
(třeba internetovým obchodům).
[4] http://en.wikipedia.org/wiki/Internet_Watch_Foundation
[5] http://www.theregister.co.uk/2008/12/09/iwf/
Vytisknout