Gruzie rok po válce: Český pohled se nekonal

12. 8. 2009 / Karel Dolejší

Štětina se totiž zaměřil takřka výhradně na interpretaci loňského konfliktu, v níž je podle vlastního přiznání závislý na informacích Saakašviliho Rady obrany státu, pochopitelně v apriorně antiruské perspektivě. Prakticky zopakoval oficiální verzi Saakašviliho úřadů známou z gruzínských médií a doplněnou jen o některé nepodstatné podrobnosti. Gruzínský útok na Cchinvali byl podle ní reakcí na již probíhající ruskou agresi; údajná reakce prý získala čas pro mobilizaci gruzínských záloh a vyburcování světové veřejnosti, což mělo Rusům nakonec zabránit v obsazení hlavního města Tbilisi. Ruská 58. armáda podle Štětinových informací měla již před 7. srpnem v Rokském tunelu ukryty tankové kolony připravené k útoku na Gruzii; tyto kolony se tam prý shromáždily v noci, "aby oklamaly výzvědné satelity". (Na připomínku BL, že výzvědné satelity pracují již celé dekády v infračervené části spektra, takže je noční přesuny v žádném případě oklamat nemohou, nedokázal senátor uspokojivě odpovědět.)

Podle Štětiny bylo zničení jihoosetského správního centra Cchinvali plošnou palbou těžkých děl a raketometů nutnou obranou akcí vůči probíhající ruské agresi. Proč by údajně bránící se gruzínská armáda odpovídala právě protiútokem na relativně silně obsazené urbánní centrum, pro který byla jen velmi špatně vybavena a nemohla jej v žádném případě rychle dokončit, proč nezaujala raději obranné pozice ve vhodném terénu v blízkosti hlavních komunikačních tahů na politicky spolehlivém území, to Štětina také nevysvětlil. Štěpán Kotrba senátora v diskusi konfrontoval s analýzou odborného vojenského měsíčníku ATM provedenou mj. na základě informací z kanceláře generála Šedivého, z níž vyplývalo, že cílem ruských vojsk v žádném okamžiku konfliktu nebylo obsazení Tbilisi a změna gruzínského režimu. Obdobnou výhradu vůči Štětinově argumentaci vznesl rovněž Tomáš Vlach z organizace Člověk v tísni, který upozornil, že je nemožné současně hovořit o "tlaku světové veřejnosti", který údajně Rusy přinutil opustit plán na obsazení Tbilisi, a obvinění z porušení mezinárodního válečného práva ve spojitosti s rozstřílením Cchinvali přitom svalovat na "politováníhodnou prohru v informační válce". Rusové prostě objektivně byli schopni dojet do Tbilisi, a pokud to neudělali, pak rozstřílení Cchinvali, které světová veřejnost vnímala mírně řečeno jako velmi problematický krok, k tomu přispělo ze všeho nejméně. Štětina tedy v roli hlásné trouby gruzínské ambasády prostě a jednoduše neobstál.

To však vůbec neznamená, že by gruzínská strana neměla co říci a neměla žádné plány. Georgij Alanija představil draft pětietapového plánu rozvrženého na 15-20 let, který mj. vychází z reálné rozvahy ohledně přínosu začlenění Gruzie do západních vojenských struktur a konstatuje, že s ohledem na ruské zájmy, které nelze dále ignorovat, toto členství odmítá; zároveň navrhuje zlepšení vztahů s Ruskou federací jako prioritní cíl gruzínské zahraniční politiky a konkrétní opatření pro zlepšení vztahů s Abcházií a Jižní Osetií, včetně ekonomické spolupráce a malého pohraničního styku. Tento náčrt je podle Alaniji nyní diskutován gruzínskou opozicí, která si je jasně vědoma toho, že další vojenskou konfrontací s Ruskem může jedině ztratit.

Aktivity v ČR registrovaného občanského sdružení Samshoblo se musejí obejít bez organizační či finanční podpory gruzínského velvyslanectví a jsou ukázkou toho, nakolik je údajně moderní a západní aparát Saakašviliho režimu ve skutečnosti neschopný zorganizovat sebemenší akci propagující vlastní věc v zahraničí. Z české strany je zase opravdu nešťastné, že se zhruba čtyřicítka novinářů musela spokojit s velice specifickými názory senátora Štětiny, který teprve po konfrontačním dotazu připustil, že i v samotném Senátu má jeho bezprostřední nadřízený Jiří Dienstbier na hodnocení loňské rusko-gruzínské války diametrálně odlišný názor. Nezbývá tedy než doufat, že pro plánované podzimní pokračování se podaří zajistit z české strany reprezentativnější zástupce - a že namísto rekriminací konečně dojde na úvahy o budoucnosti těžce zkoušené kavkazské republiky.

Vytisknout