Chávez se chystá k válce - nic jiného mu ani nezbývá

13. 8. 2009 / Karel Dolejší

Výměna vládců v Bílém domě přinesla přechodné naděje, že se zmíněný trend přece jen může změnit. Hugo Chávez, jehož se USA v roce 2002 neúspěšně pokusily svrhnout, se setkal s Obamou a dal najevo ty nejlepší úmysly. Pak ale přišel puč v Hondurasu, kde americká vojenská spolupráce s juntou nadále trvá, a následně dohoda o zřízení pěti nových amerických vojenských základen v sousední Kolumbii, která po desítky let vcelku bez zjevných výsledků bojuje proti nepočetné, kdysi levicové guerille FARC napojené na drogovou mafii. Tady ovšem už nejde o drogy, s nimiž kšeftují téměř všechny zúčastněné strany konfliktu - FARC, která financuje ozbrojené protivládní operace, kolumbijští vládní a armádní úředníci, kteří si na nich soukromě mastí kapsu, i CIA, která z výnosů platí ilegální operace - ale o ovládnutí celého kontinentu a jeho přírodních i ekonomických zdrojů. Po krachu Bushova pokusu kontrolovat zdroje Asie a tváří v tvář rostoucímu čínskému vlivu v Africe je Latinská Amerika prakticky jedinou zbylou zásobárnou surovin pro nenasytnou severoamerickou spotřebu. A Venezuela se značnými ropnými zásobami zejména.

Mám daleko k tomu stát se obdivovatelem autoritářského populisty Huga Cháveze. Ale bez ohledu na to uznávám, co musím, protože logika situace je neúprosná: Pokud je Venezuele souzeno dříve či později čelit americké intervenci, dávalo by smysl zvolit si místo a čas pro první krok v konfrontaci ještě v době, kdy je silnější protivník plně vytížen válkami v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. Dávalo by velmi dobrý smysl připravit protivníka o nástupiště k pozemnímu útoku a donutit jej, aby veškeré plány na vojenské řešení spojil výhradně s riskantní obojživelnou operací. Taková operace by se pak mohla ukázat vzhledem ke vzdálenostem, jež by musela překonat, a k velikosti sil nutných pro ovládnutí sedmadvacetimilionového státu se stotisícovou armádou a 600 000 rezervisty jako fakticky neproveditelná. Venezuela ovšem ani teď nemá vojenské kapacity, které by jí umožnily úspěšně válčit s Kolumbií, jež disponuje největší armádou v celé Latinské Americe. Aktivní bojové jednotky souseda i bez americké účasti 2,5 násobně početně převyšují venezuelské, zatímco srovnání počtu vycvičených rezervistů (díky povinné vojenské službě v Kolumbii a profesionalizaci venezuelské armády) dospívá k fatálnímu poměru 30:1. Co do počtu jsou síly vychýleny ve prospěch Venezuely ve stíhacím letectvu (26:44), přičemž i technologicky pokročilejší je v tomto případě Venezuela s letouny Su-30. Jediná oblast, v níž má Venezuela naprostou převahu, je tankové vojsko, které na kolumbijské straně neexistuje, zatímco Caracas disponuje 84 původně francouzskými tanky druhé generace AMX-30 - avšak stroje, jejichž konstruktéři chtěli "vyměnit" vyšší pohyblivost za pancéřovou ochranu, se k boji v členité džungli naprosto nehodí, protože i nejméně pokročilé ruční protitankové zbraně jsou pro ně smrtelným nebezpečím. Přesné údaje o poměru sil v dělostřelectvu nejsou dostupné, kvalitativní převaha Venezuely může být přinejmenším zčásti kompenzována kvalitnějšími letouny přímé podpory na kolumbijské straně. Největší část v Rusku zakoupených zbraní dosud do Venezuely nedorazila a z některých obchodů patrně úplně sejde. Společná hranice obou latinskoamerických zemí měří 2050 kilometrů a venezuelská armáda by ji po mobilizaci kolumbijských záložníků v žádném případě nemohla dlouho ubránit. Tvrdá data tedy stavějí propagandu o válkychtivém Chávezovi z hlavy zpátky na nohy. Kdyby napadl Kolumbii, byl by šílený - a to i v případě, že by se pokusil "pouze" využít letecké převahy k jednorázovým útokům na vojenské cíle, protože následky by nezvládl.

Chávez se neorientuje "na Rusko", ale snažil se zakoupit například i německé a francouzské ponorky, německé tanky, švédské pancéřovky atd.; venezuelská PVO disponuje moderními čínskými radary. Místo lehkých bojových letounů L-159 vybavených francouzskou avionikou a ukrajinským motorem, jejichž vývoji v Aeru Vodochody bylo zabráněno politickými tlaky, Venezuela nakoupila čínské K-8. V podmínkách amerického embarga v mnoha případech jednoduše manévruje mezi nabídkami evropských, ruských a čínských dodavatelů. Slavných 100 000 útočných pušek Kalašnikov AK-103, kvůli nimž Kolumbie bila na poplach, nestačí ani k vyzbrojení nově zřízené armádní rezervy - a samotný argument o potřebě nahradit u aktivních jednotek belgické pušky FN FAL provozované v tropickém podnebí po pět desetiletí zní velmi přesvědčivě. (Kolumbie je vybavena izraelskými puškami Galil, které sama vyrábí v licenci.) Venezuelská výroba přístrojů pro noční vidění svědčí o přípravě na válku v džungli vedenou převážně pěšími jednotkami a o snaze vyrovnat jednu z hlavních komparativních výhod amerických i Američany vyzbrojených jednotek, kterou představuje schopnost operovat za podmínek snížené viditelnosti a v noci. Nákup padesátky přenosných protiletadlových systémů Igla-S nemůže ohrozit nejmodernější bojové letouny, ale lehčí stroje určené ke COIN a vrtulníky operující nad džunglí jistě.

Komentátor současné situace může samozřejmě osobně dávat přednost americké zahraniční politice před venezuelskou nebo naopak, jeho argumentace by se však měla opírat alespoň o minimální faktickou základnu. Zatímco si lze představit, že by řekněme severokorejský režim při daném poměru sil doufal v úspěch překvapivého útoku na Jižní Koreu, venezuelský útok na Kolumbii je podnik zcela hypotetický a řeči o něm patří do oblasti čistě vnitropolitické mobilizace. Fabiano Golgo by to při svém vzdělání měl vědět lépe než kdokoliv jiný.

(Při psaní tohoto článku byla použita pouze základní data z Wikipedie a integrovaný kalkulátor programu Windows XP.)

Vytisknout