Kočár do Vídně po víc než čtyřiceti letech

8. 8. 2009 / Jan Čulík

V sobotu jsem, už snad jako poslední snímek v tematickém okruhu Zlatá šedesátá viděl v Písku klasický film Karla Kachyni, vzniklý podle scénáře spisovatele Jana Procházky Kočár do Vídně (1966). Není to film bez chyb, je to ale další dílo, které svědčí o pozoruhodné originalitě, talentu i výjimečné kulturní vyspělosti české kulturní elity v šedesátých letech. I o tom, že bez diskuse tito lidé zastávali a hájili základní principy lidství, bez ideologických nálepek, a byli tak součástí pevného jádra evropské civilizace.

Je to zvláštní: uplynulo několik hodin a film Kočár do Vídně se mnou zůstává -- musím se k němu v myšlenkách vracet. Je velmi sugestivní. Doufám, že neurazím Julia Ševčíka a jeho film Normal, který se v podstatě zabývá týmž tématem jako Kočár do Vídně -- totiž zvěrstvy v kontrastu s lidskostí. Jaký je však mezi oběma filmy obrovský rozdíl. Jak hluboký a znepokojující je Kočár do Vídně, a jak vlastně povrchní je ve srovnání s ním film Normal, navzdory vizuálně podnětné kameře, drastickým scénám vraždění a sebepoškozování a dalším trikům. Co se stalo za těch třiačtyřicet let, že došlo k takovému kulturnímu poklesu?

Přitom jsou vlastně prvky, z nichž je Kočár do Vídně vyroben, prosté. Film je černobílý, širokoúhlý. Náklady na výrobu tohoto filmu mohly být minimální. V podstatě jste potřebovali jen dva dobré herce, muže a ženu, představitele obou hlavních postav, selský vůz plný slámy a dva koně a s nimi jste během natáčení jezdili po lese. Vzniklo neuvěřitelné psychologické drama. Výraznou roli hraje ve snímku barokizující hudba

Z dnešního hlediska však divák najde na filmu určité nedostatky. Dnes už všichni víme a bereme za normální, že Češi po osvobození v květnu 1945 hromadně vraždili Němce jen proto, že to byli Němci -- takže zavraždění nevinného, sympatického a slušného mladého muže v závěru Kočáru do Vídně nás už zdaleka tolik nešokuje, jak to muselo diváky šokovat v roce 1966.

Než se příběh začne odvíjet, to, co předcházelo, je vysvětleno titulkem. Manžel hlavní hrdinky, dovídáme se, nikde a proti nikomu nebojoval, jen ukradl dva pytle cementu, a proto ho nacisté zavraždili. Myslím, že je to chyba, že se o prologu dozvídáme jen z titulku. Svědectví z titulku je velmi kusé a dnes víme, že jedinému tvrzení nelze věřit. Kdoví, jaké byly okolnosti. Dnešní divák by asi potřeboval, aby se tato scéna ve filmu odehrála, aby si mohl sám usoudit, co se stalo.

V závěru filmu vrazi hlavního hrdiny ze snímku zmizí ostrým střihem na můj vkus až příliš rychle. Jasně, "partyzáni" měli v těch "vzrušených" dnech po ukončení druhé světové války mnoho na starosti, avšak střih, kdy v jednom záběru je českých vrahů plný povoz, a v druhém zůstává bez vysvětlení jen vdova s mrtvým mladým Němcem, je myslím příliš razantní. Ale to jsou maličkosti.

O co ve filmu jde?

Na statku vdovy po zavražděném muži se objeví dva němečtí vojáci, jeden velmi mladý (Jaromír Hanzlík), druhý, raněný, asi třicetiletý. Ti vdově (Iva Janžurová) nakáží, aby zapřáhla koně a odvezla je do Vídně. Jenže vdova je ztraumatizována a Němcům nedůvěřuje. Postupně jim sebere a zlikviduje pistoli, kompas a posléze Němci zjistí, že je vdova vozí nazdařbůh lesem. Plánuje proti "Němčourům" pomstu. Vyženou ji od povozu, ale ona se vrací: bojí se přijít o povoz a o koně.

Třicetiletý raněný voják nakonec umře. Abych to zkrátil: mladý Němec Hans, jehož hraje Jaromír Hanzlík, je nesmírně slušný, nevinný a hodný člověk. Jeho přátelství a lidská slušnost nakonec přemůže i vdovinu nedůvěru. I když ho vdova nejprve zmlátí, mladí lidé se obejmou a pak usnou v objetí na korbě žebřiňáku.

Tam je objeví místní ozbrojení čeští "vlastenci". "Kurvu" od německého mladíka oddělí, přivážou mu na krk provaz a nutí ho běžet za povozem. A pak náhle, v lese, ho jeden "vlastenecký partyzán" zastřelí na místě jako psa. Tolik humanita.

V dalším záběru čeští vlastenci zmizí a na svou usedlost se vrací vdova s žebřiňákem a v něm další zbytečně mrtvý, nevinný mladý člověk.

Film je intenzivním, komorním psychologickým dramatem mezi oběma hlavními postavami. Je pozoruhodné, jak se mezi vdovou a mladým Němcem Hansem navzdory nedůvěře a děsivým časům postupně tvoří silné pouto. Film je ostrým protestem proti kolektivní vině. Zdůrazňuje svým drastickým poselstvím, že není možné za zločiny odsuzovat příslušníky dané komunity jen proto, že ty zločiny spáchali jiní její příslušníci. Je zjevné, že v roce 1966 bylo trauma vraždění z doby druhé světové války v české společnosti ještě velmi živé, válka "kolovala mladé generaci v žilách jak rozdrcené sklo," jak kdesi napsal básník Jiří Šotola. Ale převeďme si to všechno do současnosti. Představme si, že by kdosi uprostřed dnešních antikomunistických orgií v tisku, ve filmu i v médiích, kdosi natočil otřásající, hluboké drama, z něhož by vyplynulo, že komunista je také člověk. Nepředstavitelné, že? Přitom "boj" proti "revanšistickému" západnímu Německu byl ještě v šedesátých letech součástí ideologie československého komunistického režimu.

Dialog Kočáru do Vídně je minimalistický a většinou je v němčině. Rozhovory Němce Hanse a jeho staršího spolubojovníka nejsou překládány. Zřejmě proto, aby se zdůraznila "nelidskost" cizinců. Němci jsou, konec konců pro Čechy "němí", nejsou to lidé. Paradoxem filmu je ovšem skutečnost, že uprostřed válečných hrůz nalezne vdova Ivy Janžurové slušnost a lidskost pouze u tohoto německého mladého muže, kterého samozřejmě vlna válečného násilí nemilosrdně smete.

Český film | Písek - Festival nad řekou 2009
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.8. 2009