Proč nejsem anti-anti

6. 8. 2009 / Karel Dolejší

• Pravice už nemá jiný program než udržení statu quo za každou cenu. Po ideologickém bakrotu z loňského podzimu vlastně ani vážně nepředstírá, že dokáže vyřešit důležité společenské problémy, které se rýsují na obzoru. V této situaci její hlavní strategii představuje strašení: "Tamti by byli ještě horší! Jsou to kryptokomunisti!" A jak vidět z průzkumů veřejného mínění, na Čechy to dnes bohatě stačí.
• Politická levice dál spíná myšlenku sociální spravedlnosti s vnitřní vývojovou logikou průmyslové společnosti, ačkoli už téměř před čtyřiceti lety bylo ukázáno, že jde o cestu do slepé uličky; a že emancipace a industrializace jsou vlastně dvě dosti odlišné věci, to bylo ukázáno ještě podstatně dříve. ČSSD spojená s průmyslovou lobby neméně než ODS ovšem nutně nadřazuje industriální logiku nad emancipaci. Teoretikové emancipace, kteří ignorují fakt, že předmět jejich zájmu je pro současnou socdem pouhou ambaláží, hrají objektivně úlohu bandy šašků. (Proti takovým ovšem nemá cenu nasadit nic víc než antikomunismus - jen ať se hošánkové hezky zabaví a nezlobí...)
• Spoléhání na to, že rozvoj průmyslové společnosti podle samotné její vnitřní logiky automaticky vygeneruje více materiálních zdrojů, jež nakonec umožní realizaci plánu na spravedlivější společnost, je až do dnešních dnů úhelným kamenem celého zesvětštění levicových hodnot, které původně vystupovaly v náboženském hávu. My jsme se však dožili doby, kdy začíná být zřejmé, že dostupných zdrojů už nadále nebude přibývat, protože průmyslová civilizace naráží na přirozeně dané planetární meze růstu. Údržbáře systému nyní děsí především fakt, že konzum už brzy nebude moci fungovat ani jako příslověčná mrkev zavěšená před čenich osla, aby lépe táhl. Autentickou levici by mělo zajímat spíše to, že ve spolku s údržbáři nemá žádnou budoucnost. Zajistit většině společnosti slušnou práci a relativně důstojný život, to dnes předpokládá neplout s proudem, který směřuje do Hádu. Místo diskuse nad tímto problémem však bušíme do antikomunistů. Větší hanbu si lze jen stěží představit.
• Ve věci fakticky náboženské povahy komunismu má Václav Bělohradský pravdu. Vedle politického náboženství nacionalismu a kapitalistické víry v růst Růstu existovala také víra v komunismus; první infarkt ji zasáhl po XX. sjezdu KSSS a do agónie, z níž se už nevzpamatovala, se v našich končinách dostala po 21. srpnu 1968. Stejně jako kapitalistické náboženství, také komunismus byl - přinejmenším v Evropě a přilehlé části Asie - fakticky ideologií průmyslové společnosti. Příznačné je, že tam kde se tuto determinaci pokusil odstranit - v čínské kulturní revoluci, v polpotovské Kambodži, v Peru terorizovaném Světlou stezkou - se stal dokonce ještě zločinnější než v samotném SSSR během industrializace a prvotní akumulace, protože ztratil ze zřetele i poslední relativně racionální cíl. Také proto nemá smysl bojovat proti antikomunismu.
• Zdůrazňovat paralely mezi autentickým křesťanstvím a komunismem, jak to koneckonců dělá Josef Mikovec, je svým způsobem logické, pokud si uvědomíme, že industrializace a sekularizace (odkouzlení světa) představovaly vlastně souběžné a vzájemně se podmiňující procesy. To však ještě vůbec neznamená, že by si levice zde v Evropě měla cosi slibovat od oživeného zájmu o náboženství (jenž představuje jedno z logicky možných vyústění krize sekulární společnosti, v níž bývala sociální koheze výsledkem masového konzumu). Renesance křesťanství je opravdu velmi nepravděpodobná - a co se týče alternativ, klasická Yapova studie o posedlosti uvádí, že se tento jev vyskytuje zpravidla tam, kde subjekt je charakterově závislý a konformní, kde ve společnosti zaujímá pozici nedovolující mu, aby se prosadil, a kde je konfrontován s problémem, který chápe jako beznadějný a neřešitelný (Yap, P.M.: The Possesion Syndrome). Karty jsou tedy rozdány spíše pro hysterickou obranu v náboženském hávu než pro cokoliv jiného...
• Stará hegelovská pověra tvrdí, že prý negací negace vzniká něco pozitivního. Jenže kde nic není, ani smrt nebere; pozice anti-anti, jež je výsledkem negace antikomunismu, nepředstavuje naprosto nic pozitivního, ale právě jen vystupňované vyprázdnění, na němž se urputně trvá. Žádný obsah se tu neklade, dochází pouze k popírání popírání. Tento chybný výkon, dokonce s brazilskou účastí, je však patrně symptomatický. Vyvrací se tu apologeticky, usilovně a místy až zuřivě, aby se mohlo setrvat ve víře bez základu. "Abych vybádal toto tajemství, plul jsem přes moře; a viděl jsem pravdu nahou, věru! byla bosa až po krk." (Nietzsche, F.: Tak pravil Zarathustra)

Vytisknout