Jan Kačer: V šedesátých letech byla v Československu chvíli tvůrčí svoboda. Nikdy předtím a nikdy potom

7. 8. 2009 / Jan Čulík

Jan Kačer a Jan Lukeš v Písku >

Ve čtvrtek vystoupil na Festivalu nad řekou v Písku před filmem Bloudění (1965) Antonína Máši a Jana Čuříka nesmírně kultivovaně a citlivě herec a režisér Jan Kačer. Vyjádřil se, že komunistický režim v šedesátých letech byl do takové míry rozložen, že umělci, především filmaři, měli tvůrčí svobodu bez komerčních tlaků. Tato svoboda podle Kačera neexistovala v žádném jiném režimu. Hovořil o svém kolegovi a příteli Antonínu Mášovi a filmu Bloudění, který umělci v polovině šedesátých let citlivě tvarovali: natáčeli méně než půl druhé minuty materiálu denně. Když se filmový kritik Jan Lukeš zmínil, že Antonín Máša byl komunista, Jan Kačer odpověděl: "Nedělím lidi na slušné a komunisty, to je takový český zvyk. Ideologické důvody jsou mi protivné. Zajímá mě, jaký to byl člověk a co uměl. Znám darebáky nestraníky a lidi férové, kteří byli v komunistické straně. Kromě toho, že byl Antonín Máša v komunistické straně, byl také nesmírně zbožný a chodil do kostela."

Bloudění je jemný, z dnešního hlediska "roztahaný", možná trochu příliš artistní film: zaznamenává zmatek střední generace, jak ji zažívali v polovině šedesátých let českoslovenští idealističtí komunisté. Objevovali, že komunistická idea, které obětovali život, je falešná, nebo prostě v mnoha ohledech pokažená. Bloudění zároveň řeší i generační "konflikt": hlavní postava, univerzitní profesor Hrabák (Jiří Pleskot) se snaží podělit se o své pocity a zkušenosti se svým sedmnáctiletým synem Michalem (Jaromír Hanzlík), ten však otci nedůvěřuje a má svého vlastního mladického tápání plné ruce. U stárnoucího profesora Hrabáka k problematickým vztahům se synem přistupují ještě i potíže ve vztahu k manželce, případně (trapné a zcela neúspěšné) snahy vlichotit se do přízně různým mladým dívkám. Film končí pro padesátníka Hrabáka v naprosté slepé uličce. Nerozumím stížnosti mladého kritika ve festivalových Filmových listech, jemuž vadila údajná "doslovnost" některých scén. Prý je dnes nepřijatelné říct "nic necítím". Nemůže to být signálem hluboké deprese postavy?

Jiným nesmírně zajímavým a zapomenutým, vlastně potlačeným filmem bylo snímek Evalda Schorma Den sedmý, osmá noc (1969). Jak svědčil Jan Kačer, který v tomto filmu také hraje, komunistické úřady Schormovi film odebraly poté, co udělal hrubý střih a nemohl ho dopracovat. Schorm ho už neviděl, zemřel r. 1988. Sám Kačer ho viděl až začátkem devadesátých let.

Protože nebyl tento snímek dostřihán, působí ve svých 103 minutách možná trochu artistně a zdlouhavě. Konečným střihem by ho režisér jistě daleko více vykrystalizoval a zaostřil. Přesto je poslání filmu jasné. Celkovou atmosférou snímku, který se odehrává v blíže neurčené obyčejně české vesnici, je intenzivní paranoia. Schorm -- a autor scénáře Zdeněk Mahler - zjevně chtěli filmem varovat před tím, co po roce 1969 mělo nadejít: totiž normalizační čistky. Autoři argumentovali, že se nic nemusí dít a že Češi si nemusejí dělat ze života peklo. Všechno zlo, které vzniká, vychází totiž nikoliv zvnějšku, ale z nich samotných.

Do zcela obyčejné české vesničky přijedou potulní komedianti, aby zahráli pašijovou hru (kterou mimochodem naprosto dokonale zrežíroval pro film právě Jan Kačer). Při večerním představení dojde k výpadku elektrického proudu a to vede paranoidní obyvatele obce k závěru, že se proti nim chystá nějaké vnější ohrožení: někdo je chce vyhladit, či poslat do transportu. Tomu by nasvědčovalo, že se na nádraží "objevily vagóny". Zmizí výpravčí, "zjevně byl zavražděn". Život ve vesnici se postupně samovolně vybičuje do naprosté hysterie, vyvrcholí znásilněním a nakonec pračkou: vesničané se začnou prát o místa v přistaveném vlaku, protože se domnívají, že ve vesnici nastane konec světa. Uprostřed největší vřavy se vrátí údajně mrtvý výpravčí a nechápe, co se děje a co vesničané vyvádějí. Protože toho byl svědkem, pacifistický vesnický učitel ho zabije.

Tento potenciálně pozoruhodný film má dodnes naprosto aktuální vyznění: I dnes si Češi dělají jen to nejhorší a nikdo zvnějšku jim nic nezpůsobuje. Možná by někdo z dnešních Schormových obdivovatelů, například Petr Zelenka, měl vzít Schormův materiál a z aktuálních důvodů dokončit ten final cut.

Český film | Písek - Festival nad řekou 2009
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.8. 2009