Guardian: Východoevropský film je teď vynikající

6. 8. 2009

Byl jsem obdivovatelem filmů české nové vlny, přesněji řečeno filmů Jiřího Menzela, Věry Chytilové a Miloše Formana z šedesátých let; díla Andreje Wajdy, Romana Polanského, Andrzeje Munka a Jerzyho Skolimowského z konce padesátých a ze začátku šedesátých let, a Maďarů Miklóse Jancsó, Istvána Szabó a Pála Gábora ze sedmdesátých let. Avšak po těchto bohatých obdobích nevytvořila východoevropská kinematografie nic jiného než hyperrealistické politické thrillery či válečné filmy a sociální dramata plná gangsterů a prostitutek, či rodin žijících v chudobě.

Velkých filmů a režisérů začalo být málo a bylo jen málo výjimek jako Krzysztof Kieslowski v Polsku a Béla Tarr v Maďarsku. Až do doby před několika tedy nepřicházelo skoro vůbec nic zajímavého z Rumunska či ze zemí bývalé Jugoslávie. Avšak téměř přes noc, vznikla v Rumunsku celá řada mistrovských děl a vynikající filmy začaly přicházet i s Chorvatska, ze Srbska, z Bosny a ze Slovinska.

V posledních měsících jsem navštívil tři festivaly ve východní Evropě, kde se nejen zacházelo s návštěvníky jako by to byli příslušníci královské rodiny, ale zároveň jim byl předložen banket opravdu dobrých filmů. Na Transylvánském mezinárodním filmovém festivalu v Cluji nám bylo nabídnuto sedm vynikajících nových celovečerních filmů, uvedených v sekci nazvané Rumunské dny. Na festivalu v Pule se promítalo v nádherně restaurované římské aréně 10 nových chorvatských celovečerních filmů velkému nadšenému místnímu publiku. Nádherné české lázně Karlovy Vary hostily soutěž s názvem Na východ od Západu, a na filmy tam chodilo nadšené publikum baťůžkářů, kteří přijeli z celé České republiky, zhledli až šest filmů denně a pak v noci byli na mejdanech.

Na rozdíl od zemí západní Evropy mají země bývalého východního bloku společnou historii a filmový průmysl v těchto zemích prošel obdobnými etapami -- nezávislost, pak následovala nacistická okupace, pak utlačitelský komunismus, liberalizace, utužení režimu a svoboda, až na Jugoslávii, ve které po komunistické éře vznikla občanská válka. Filmy z těchto zemí odrážejí jejich problémy, tragedie a absurdnosti každodenního života. Ve srovnání s nimi se zdá být většina západoevropských filmů nudná a povrchní.

Letos je dvacáté výročí revolucí z roku 1989. Eva Zaoralová, jejíž přátelská mateřská přítomnost umělecké ředitelky v Karlových Varech od roku 1995, charakterizovala východoevropskou kinematografii jako film, který "poskytuje odlišný obraz současnosti, a přitom nepomíjí její temnější stránky. Ty jsou většinou spojeny s frenetickým chováním, které vyvolaly všechny ty možnosti, které vznikly s otevřením volných trhů, přičemž se často ignorovaly etické zásady. Není náhodou, že ty filmy odrážejí určité zklamání či morální kocovinu, která se týká našich zkušeností za posledních dvacet let."

V Cluji měla tyto vlastnosti většina rumunských filmů. I když nejlepší z nich, Police, Adjective, nevyjadřuje žádný explicitní názor na rumunskou společnost tak, jak to režisér Corneliu Porumboiu učinil ve svém brilantním prvním celovečerním filmu 12.08 východně od Bukurešti. Film Police, Adjective, je jen nepřímou kritikou určitých rysů společnosti všeobecně a má s předchozím filmem společný absurdní smysl pro humor. Snímek Příběhy ze zlatého věku, jehož autorem je Christian Mungiu, režisér filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, má šest částí, každou z nichž natočil jiný režisér. Každá část je ironicky zábavná. Rekonstruují mýty, které existovaly za represivního režimu diktátora Nicolae Ceausesca, za takzvaného zlatého věku rumunské historie.

Mezi nejúspěšnějšími filmy v sekci Na východ od západu v Karlových Varech byla černá srbská komedie Ďáblovo město, velmi dobrý debut od Vladimira Paskaljeviče, syna Gorana Paskaljeviče. I když se titul týká Bělehradu a ve filmu jsou určité zmínky o občanské válce v bývalé Jugoslávii, originální a systematicky překvapivý příběh o korupci, perverzních sexuálních stycích a lidské nedostatečnosti by měl rezonovat celosvětově.

V Karlových Varech byla k dispozici i jiná příjemná překvapení, jako maďarský film Nejsem tvůj přítel režiséra György Pálfiho. Tento režisér vytvořil před několika lety nový význam slovu groteskní svým filmem Taxidermie. Film Nejsem tvůj přítel, vysoce cynickou válku obou pohlaví, natočenou během dvaceti dnů improvizací režiséra a devíti amatérských herců, dovršuje pozoruhodný dokumentární film, který se zaměřuje na interakci mezi čtyřletými dětmi, která předvídá chování dospělých.

V Pule patřily k nejlepším filmům snímek Gorana Deviče Černí, téměř abstraktní úvaha o zmatku války, a Metastázy Branko Schmidta, která osvětluje skryté vrstvy chorvatské společnosti, v nichž žijí násilní, rasističtí, asi třicetiletí násilníci, součást poválečné ztracené generace.

Bylo by moc dobré, kdyby Británie dokázala zorganizovat programy takové kvality, jako byly Rumunské dny, Na východ od západu či Chorvatský filmový fokus. Je to výzva, nejen mé přání.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout