Gibraltar, ostuda španělské politiky

7. 8. 2009 / Lubomír Molnár

„Španělsko je na severu ohraničeno Francií a Kantábrijským mořem, na východě mořem Středozemním, na západě sousedí s Portugalskem a Atlantickým oceánem a na jihu s tím ostudným Gibraltarem“, tak se nazpaměť učili o hranicích své země španělští žáci v hodinách zeměpisu za éry caudilla Franka.

Koncem letošního července španělská média referovala o nové gibraltarské hanbě. Na titulních stranách novin se objevila „ostudná“ fotografie ministra zahraničních věcí Miguela Angela Moratinose, jak si na vrcholu gibraltarské skály potřásá rukou se svým britským protějškem Davidem Milibandem a hlavním ministrem správy Gibraltaru Peterem Caruanem. Moratinos překročil více jak třísetleté tabu a jako první ministr španělské vlády vstoupil na území britské kolonie, kterou tento nevelký poloostrov je od roku 1704.

Mínění médií, politických představitelů i Španělů v internetových diskuzích o této události bylo tak jako obyčejně rozděleno do dvou táborů. Tradiční espaňolistické křídlo, přívrženci centrální madridské moci, lálo nad ministrovou věrolomností, zradou zájmů země, poskvrněním třísetletého boje za obnovení svrchovanosti Španělska a tak podobně. Vůdce opozice Mariano Rajoy projevil dokonce nevídanou dávku humoru, když Moratinose označil za historickou osobu v dějinách diplomacie a mezinárodních vztahů, neboť jako první ministr zahraničních věcí uskutečnil oficiální návštěvu ve své vlastní zemi.

Druhý tábor sdružující realisticky uvažující spektrum nalevo od středu a také nacionalisticky orientované menší strany Moratinosův krok schvaloval. Považoval za přirozené, že práce tripartitního fóra (ministři zahraničí Španělska, Velké Británie a hlavní ministr Gibraltaru), které od roku 2006 řeší problematiku kolonie, jednou povede k setkání na půdě Gibraltaru.

Existence koloniálního území na evropském kontinentě v XXI. století je anachronismem. Překonání odvěkého nepřátelství Španělska a Británie tím, že obě země jsou nyní spojenci v NATO a členy Evropské unie, nebylo provázeno dekolonizací Gibraltaru. Španělsko nepoužilo obnovení svrchovanosti nad Gibraltarem jako podmínku pro vstup do těchto společenství.

Gibraltar měl po staletí pro Británii vojenskostrategický význam a nepochybně by se ho Británie bez boje nevzdala. Naposled byl Gibraltar pro Británii skutečně vojensky důležitý před více jak padesáti lety v době Suezské krize. Tohoto významu Gibraltar pozbyl.

Gibraltar však nabyl nového významu - a nejen pro Británii a Brity.

Kolonie má necelých 30 tisíc obyvatel, ale je v ní registrováno kolem 30 tisíc firem. Gibraltar je dnes turistickou atrakcí, ale především daňovým rájem. Obojího si Gibraltařané dovedně užívají a tak obnovení španělské svrchovanosti je více problémem, jak přesvědčit místní obyvatelstvo, než jak se dohodnout mezi Madridem a Londýnem. Zapojit do dekolonizace aspekt sebeurčení neexistujícího národa se Londýnu jistě hodilo. Který hlupák by se vzdal privilegovanosti takového bydliště, jakým je Gibraltar (Andorra, ostrov Man, Guernsey ... ) ?

Druhým a evidentně tím hlavním problémem je sama skutečnost daňového ráje. Halasný útok na daňové ráje, který předvedl prezident Sarkozy v době francouzského předsednictví, nebyl a nemohl být ničím jiným než ztečí větrných mlýnů. Politik nemůže ohrožovat zájmy těch, kteří ho přivedli a drží u moci. Vědí Moratinos a Miliband, čí firmy podnikající ve Španělsku a v Británii mají své sídlo na Gibraltaru a odvádí tam směšnou daň ?

Pozoruhodné jsou v této souvislosti odpovědi ministra Caruana pro španělský deník El País zveřejněné v předvečer setkání, 21.6. 2009.

„El País: Kdy Gibraltar přestane být daňovým rájem?

Caruana: Gibraltarské finanční centrum již není tím čím bylo. Ve Španělsku o tom vládne mylné mínění, buď z neznalosti nebo špatné vůle. Každopádně plníme evropskou směrnici.

El País: Připustíte, že bylo místem praní špinavých peněz?

Caruana: Ne více než Lucembursko nebo Švýcarsko. Neříkám, že by bylo jediným místem kde k praní nedošlo, ale představa, že 30 000 firem jež zde byly, jako že jich tolik již není, zde praly zisky z obchodu s drogami, je mylná.

El Pais: Může Španělsko podepsat s Velkou Británií smlouvu o výměně fiskálních informací, která bude zahrnovat i Gibraltar?

Caruana: Ne. Musí ji podepsat s Gibraltarem. To ale neznamená, že bychom měli oprávnění podepisovat mezinárodní smlouvy. O to neusiluji. Španělsko ji může klidně podepsat, protože Velká Británie mu vysvětlila, že Gibraltar by ji podepsal s jejím zmocněním stejně jako Bermudy nebo Kajmanské ostrovy. Španělsko nemůže být výjimkou.“

Podobnost s dialogy ze seriálu „Ano, pane ministře!“ není náhodná. Obojí má stejný původ.

Co tedy přinesla nového návštěva ministra Moratinose na Gibraltaru? Předně pomůže pochopit, že 300 let britské kolonie na španělském území není historií hrdosti a vlastenectví, ale třemi stoletími proher, neúspěchů a fiask španělské politiky. Schůzky tripartity řeší problémy soužití v oblasti tak, aby z toho měli užitek všichni zúčastnění, obyvatelé Gibraltaru, jeho návštěvníci i sousední španělské provincie. Nové přístupy současné vlády, jež návštěva symbolizuje, otevírají cestu jak dosáhnout toho, aby existence kolonie fakticky pozbyla smyslu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.8. 2009