Immanuel Wallerstein: Světová levice a íránské volby

6. 8. 2009 / Immanuel Wallerstein

Co se stalo v Íránu? Byly tam volby, patrně s velmi vysokou účastí voličů. Vláda oznámila rozhodné vítězství dosavadního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. Příznivci ostatních tří kandidátů přišli s obviněním, že čísla byla zfalšována. Opírali se přitom o dva základní argumenty – rychlost procesu sčítání provedeného s vyloučením veřejnosti a nevěrohodnost dílčích výsledků hlasování v některých částech země. Nejvyšší autorita Íránu ajátolláh Alí Chameneí, prohlásil zcela jasně, že výsledky hlasování jsou v podstatě správné a že volby jsou tudíž naprosto legitimní. Naléhal, aby všichni uznali platnost výsledků a přestali je zpochybňovat.

Okamžitě po volbách vyšly do ulic spousty lidí, kteří protestovali proti oznámeným výsledkům a požadovali přepočítání hlasů nebo nové volby. Když tyto protesty nabíraly na síle, Ahmadínedžád a Chameneí na ně odpověděli stále ostřejšími represivními opatřeními. Příslušníci Revolučních gard a takzvaní basídžové (jakési lidové milice) vyháněli protestující z ulic s použitím značné síly, přičemž nějaké zabili a značný počet jich zadrželi.

Nejvýznamnější postavy opozice, prezidentský kandidát Mir Hosejn Musáví a jeho dva hlavní podporovatelé, exprezidenti Akbar Hášimí Rafsandžání a Muhammad Chatámí, pořád trvají na tom, že volby nepřinesly „legitimní“ výsledek. Jejich stanovisko podporují další dva kandidáti na prezidenta, kteří ve volbách získali menší počty hlasů.

Co tyto přední postavy chtějí? Všechny se prohlašují za věrné zastánce revoluce let 1978-1979, oddané existující Íránské republice. Stručně řečeno, nevolají po změně režimu. Tvrdí naopak, že jsou věrnějšími přívrženci původního ducha íránské revoluce než skupina, která je nyní u moci.

Jak tohle vše interpretuje světová levice? Současná situace v Íránu není ničím jedinečným, vždyť k rozsáhlým lidovým protestům dochází z času na čas už po velmi dlouhou dobu. Světová levice má tudíž k dispozici nekonečné analogie, s nimiž může porovnávat íránskou situaci. Je zde třebas íránská revoluce let 1978-1979, ale také Tiananmen v Číně roku 1989, revoluce roku 1968 v bezpočtu zemí, nedávnější takzvané barevné revoluce v bývalých komunistických zemích, velký počet událostí v různých latinskoamerických zemích a generální stávky ve Francii roku 1995. Pokud někdo chce, může jít zpět až k Ruské revoluci nebo Francouzské revoluci.

Není pochyb, že „světová levice“ – ať je to cokoli – nemá na většinu těchto lidových protestů jednotný názor. Dalo by se vlastně říci, že jedním z hlavních problémů současné světové levice je její kolektivní zmatenost tváří v tvář pozoruhodné konkrétní rozmanitosti takových lidových protestů.

Důvod této kolektivní zmatenosti je trojí. Zaprvé je zde dlouhá historie zklamání z výsledků takových lidových protestů, zejména v posledních padesáti letech. Za druhé je to dnešní objektivní organizační slabost tradičních levicových politických hnutí ve většině zemí. (Hlavními mluvčími světové levice dnes bývají hlavně nezávislí intelektuálové nebo aktivisté působící ve velmi malých organizacích.) Zatřetí je to skutečnost, že takzvané levicové analýzy se zásadně rozcházejí v tom, na co se zaměřit při zkoumání konkrétních situací.

Některé se dívají především na mezistátní vztahy. Jaké by byly geopolitické důsledky nahrazení konkrétní vlády jinými vůdci, nebo dokonce podstatné změny režimu? V případě současného Íránu každý ví, že tato země je v ostrém konfliktu se Spojenými státy (a v menší míře s Evropou), v němž jde především, ovšem vůbec ne výlučně, o jadernou problematiku. Prezident Ahmadínedžád je ztotožňován s výrazným postojem Íránu tváří v tvář Spojeným státům. Společně s Chameneím opakovaně prohlásil, že Spojené státy a Velká Británie stály v pozadí lidových protestů, aby dosáhly odstranění Ahmadínedžáda ve prospěch někoho, kdo bude z hlediska USA povolnější. Především z těchto důvodů vyslovil Ahmadínedžádovi naprostou podporu Hugo Chávez. Taková analýza situace je sice věrohodná, ale má své meze. Koneckonců málokterý levičák bude podporovat současný režim v Myanmaru, který nedávno brutálně potlačil demonstrace buddhistických mnichů se zdůvodněním, že vláda USA by velmi ráda viděla změnu režimu v této zemi.

Také se lze zaměřit na třídní rozdíly v Íránu. Někteří lidé prohlašující se za příslušníky světové levice tvrdí, že příznivci Musávího patří většinou ke střední třídě a jsou bohatí, zatímco Ahmadínedžád má oporu v lidových vrstvách. Z tohoto důvodu by podle nich měli levicoví lidé podporovat Ahmadínedžáda. Jiní levičáci ale analyzují situaci odlišně a říkají, že jde pouze o boj mezi dvěma druhy privilegovaných skupin a že podpora pro Ahmadínedžáda v chudších čtvrtích Teheránu je do značné míry výsledkem populismu jdoucího shora dolů (nebo, což je ještě horší, chleba a cirkusáctví à la Berlusconi). A ještě další upozorňují na etnické reality chudých vrstev a tvrdí, že tato populistická distribuce se netýká venkovských oblastí, v nichž se nemluví farsí a které nejsou šiítské. Tyto oblasti jsou utlačované a nepřátelské vůči Ahmadínedžádovi, který představuje podle názoru zmíněných analytiků jen dominantní etnickou skupinu.

Navíc je mnoho levičáků zásadně antiklerikálních. Odmítají uznat legitimitu jakéhokoli režimu, v němž sehrává ústřední roli kněžstvo. Připomínají nám také, že současný íránský režim systematicky zbavoval jakékoli role všechny neislámské levicové strany včetně těch, které podporovaly svržení šáha. Íránská komunistická strana Tudeh odsoudila výsledky voleb a podpořila požadavky Musávího, ačkoliv má k němu výhrady.

Kdekoli dojde k lidovému povstání, platí o něm dvě věci. Především pro lidi není nikdy snadné vyjít do ulic a požadovat na vládě změnu politiky. Všechny vlády jsou připraveny použít proti takovým požadavkům sílu, jedny promptně, jiné zdrženlivěji. Když tedy lidé opravdu vyjdou do ulic, nikdy to není jednoduše proto, že s nimi manipuluje „někdo zvenčí“. Když CIA zorganizovala v Íránu roku 1953 puč, nenaváděla přitom Íránce, aby vyšli do ulic, ale pracovala v zákulisí s armádními důstojníky. Je třeba respektovat politickou autonomii skupin, které na sebe berou riziko vyjití do ulic. Je příliš snadné svádět to na agitátory zvenčí.

Na druhé straně jsou lidová povstání vždy a nevyhnutelně koalicí řady prvků. Někteří demonstrují kvůli zcela konkrétním a bezprostředním křivdám. Jiným jde o změnu personálního složení vlády, ale ne režimu jako takového. A ještě jiní chtějí režim změnit, tj. svrhnout ho. Lidové demonstrace jsou málokdy složeny z ideologicky soudržných skupin lidí. Povstání obvykle uspějí jedině tehdy, když jsou nesena takovými koalicemi. To ale znamená, že dlouhodobější následky povstání jsou ze samé povahy věci nejisté. Takže světová levice by měla být při poskytování morální a politické podpory lidovým povstáním opatrná.

Žijeme ve velmi chaotických časech. Ucelená světová levicová strategie není nemožností. Ale nebude snadné k ní dospět a zatím nebyla vypracována. Světové důsledky boje uvnitř Íránu nejsou krystalicky jasné. Světová levice by neměla mlčet, ale měla by jednat s rozvahou.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2009

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout