Občan Havel přikuluje: Zkušenost z komunismu už uniká mezi prsty

6. 8. 2009 / Jan Čulík

Pavel Landovský, Jan Novák a Jiří Králík před promítáním snímku Občan Havel přikuluje >

K 10. výročí pádu komunismu ve východní Evropě v roce 1999 natočil známý odborník na tuto oblast Neal Ascherson pro televizi BBC třináctidílný seriál o tom, co to byl komunistický režim v sovětském bloku a co se s ním po roce 1989 stalo. Po dokončení seriálu v rozhovoru přiznal, že to byla velmi obtížná práce: komunismus, režim jehož se všichni tolik desetiletí báli, zmizel, jako by to něm nebylo nikdy ani stopy a nyní, řekl Ascherson, je najednou už nesmírně obtížné vytvořit přesvědčivé informace o tom, jaká byla v té době atmosféra a co to vlastně bylo.

Uvědomil jsem si to v Písku při sledování filmu Jana a Adama Novákových Občan Havel přikuluje. V Praze jsem na ten snímek záměrně nešel do kina, protože jsem se obával, že to bude zase další mechanická glorifikace "slavného disidenta a dramatika". Trochu jsem tvůrcům filmu křivdil. Svým dílem se pokusili vytvořit seriózní dokumentaci okolností, za nichž v polovině sedmdesátých let, kdy Václav Havel jako zakázaný spisovatel pracoval pár týdnů manuálně v trutnovském pivovaře, vznikla jeho vynikající, slavná a hluboká jednoaktovka Audience.

Novákovi ovšem skončili úplně stejně, jak skončí někdo, kdo se pokouší přepsat Mozarta, Shakespeara, či Dostojevského. Snaží se hodně, a technicky není Občan Havel přikuluje úplně špatný - jenže, marná sláva, komunismus Novákovým uniká mezi prsty. Nejvýmluvnější svědectví stále o tom režimu paradoxně přináší Havlova hra.

Z velké části je Občan Havel přikuluje vlastně jen mozaikou mluvících hlav, do níž jsou občas prostříhány dobové zvukové a obrazové záběry. Novákovi prostě jeli do trutnovského pivovaru a tam se ptali jejich zaměstnanců, a taky několika místních příslušníků StB (pražské estébáky bohužel nesehnali, mají tedy ve filmu jen místní, zcela bezvýznamné policajty, kteří se samozřejmě vymlouvají), jaké to bylo, když Havel v první polovině sedmdesátých let v tamějším pivovaru pracoval.

Potíž je, že se buď Novákovi špatně ptali, anebo prostě je z obyčejných lidí obtížné dostat jakékoliv autentické svědectví. Vlastně se to, co ty mluvící hlavy řekly, vůbec nedá shrnout. Neřekly vůbec nic pozoruhodného. Nejzajímavějším, nejsympatičtějším, a vlastně nejmoudřejším z někdejších zaměstnanců pivovaru byl Rom, jakýsi pan Šerkézy, dnes už zřejmě mrtvý, o němž se zmiňuje jménem i Havlova jednoaktovka: (Sládek: "Je tam přece Šerkézy. Kam bys chodil. Seď tady a pij!").

Materiál Občan Havel přikuluje nelze vlastně ani označit za dokumentární film, spíš je to zase takový rozhlasový pořad: ve skutečném dokumentárním filmu je děj konstruován na základě vizuálního, nikoliv primárně zvukového materiálu. Podstatou dokumentárního filmu není interview..

Projekt, který Novákové vytvořili pro Ústav pro zkoumání totalitních režimů a nějaké americké investory, zkoumá dále konspirativní okolnosti nahrávání Havlovy jednoaktovky v bytě Vladimíra Merty (vidíme rozhovor s zestárlým Mertou) a autoři hovořili i s Janem Hartlem a Vladimírem Pistoriem, kteří se na přípravě nahrávky podíleli.

Nejvděčnější a nejzajímavější z celého filmu je pasáž, v níž před kamerou svědčí Jiřina Bohdalová. Havel totiž v Audienci několikrát použil její jméno. Poté, co inscenaci Havlovy hry odvysílala německá televize ZDF, Bohdalovou si do kanceláře v Praze zavolal příslušný tajně-policejní televizní pracovník a snažil se jí vysvětlit, co se stalo. Protože to byl primitiv, neuměl to říct a Bohdalové vnucoval, že "vystoupila v německé televizi". Bohdalová tomu vůbec nerozuměla, neboť samozřejmě v Německu vůbec nebyla.

Protože se obávala, že ji budou nutit, aby v televizi veřejně Václava Havla odsoudila, nechala si lékařkou kamarádkou v jedné pražské nemocnici naříznout a sešít dolní ret. Lékařka ji ujistila, že rána vyvolá na tváři Bohdalové obrovský otok, který potrvá až tři neděle. Když ji estébák nutil, aby v televizi Havla odsoudila, Bohdalová řekla: "Klidně v televizi vystoupím, ale byla jsem na operaci a vidíte, jak mám opuchlou tvář. Až se takhle objevím na obrazovce, lidi si budou myslet, že jste mě k televiznímu vystoupení donutili zmlácením." A měla pokoj.

Občan Havel přikuluje se rozpadá na jednotlivé historky a polohistorky. Na rozdíl od Havlovy jednoaktovky i jiných, význačných děl, atmosféru komunistického režimu ze záhadných důvodů nepřibližuje, navzdory tomu, že obsahuje i svědectví některých disidentů z vězení.

Když jsem žil v Praze v sedmdesátých letech, pociťoval jsem atmosféru klaustrofobie, útlaku, hysterické propagandy a měl jsem často skutečný strach. Nic z toho se tvůrcům materiálu Občan Havel přikuluje nepodařilo zachytit. Čím dál jsme od toho času, je to možná obtížnější, anebo je prostě zapotřebí velkého umělce.

Autentická evokace nevznikla, jsou k dispozici jen takové hospodské historky, případně černobílá propaganda. Vzpomínám, jak ve mně estébácká buňka, kterou si v sedmdesátých letech policisté postavili u Havlova Hrádečku, vzbuzovala hrůzu. V materiálu Novákových je to už jen podivný, irelevantní, nepříliš zajímavý baráček.

Navzdory tomu, že všichni vystupující přítomní vypadají sympaticky, ničím víc než nostalgickým gestem se Občan Havel přikuluje bohužel nestal.

Český film | Písek - Festival nad řekou 2009
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 6.8. 2009