"Normálnost" jako hádanka?

8. 8. 2009 / Jan Čulík

Snímek je zpracováním "opravdového příběhu" (už to je zavádějící, umělecké dílo je vždycky stylizované, nikdy to není "opravdový příběh") skutečného hromadného vraha z německého Düsseldorfu z konce dvacátých let dvacátého století. Vraha, Petera Kuertena (Milan Kňažko), zjevně šílence, který si libuje v lidské krvi a v znásilňování a ubodávání svých obětí, na jeho přání udá policii jeho vlastní žena, protože vrah chce vidět svou vlastní smrt: v závěru filmu, po odsouzení k popravě, doufá, že bude při popravě dost dlouho při vědomí, aby mohl vnímat, jak mu krev prýští z žil.

Před soudním procesem je vrahu Kuertenovi ustanoven mladý obhájce Justus Wehner (Pavel Gajdoš), kterého vrah ve vězení zcela cynicky a zálibně seznamuje s podrobnostmi svým zločinů: mladý, schopný a idealistický právník se před těmito hrůzami nepřekvapivě a přirozeně hroutí. Zde nabírá film na zajímavosti: téměř tak trochu stylem Dostojevského naznačuje, že by se vrahu mohlo podařit psychicky zlikvidovat mladého právníka. Režisér se však touto cestou jít nakonec nerozhodl: prý ho fascinuje ona tenká hranice mezi dobrem a zlem. Obhájce sice také ve stresové situaci spáchá vraždu, ale na tu nikdo nepřijde a mladý muž se dokáže, i když otřesen, vrátit ze zdravému, rozvážnému a civilizovanému jednání. Podle režiséra je to všechno součástí procesu jeho dospívání, což je další věc, která tvůrce tohoto filmu zaujala.

V závěru obsahuje zápletka filmu docela zajímavý paradox: Není sporu o tom, že Kuerten je šílenec a měl by skončit v psychiatrickém ústavu. Jenže veřejnost, rozzuřená tiskovými informacemi o Kuertenových vraždách, si žádá oběti. Obhájci Wehnerovi se nepodaří přesvědčit soud, aby uznal, že Kuerten jen blázen: soudce, aby vyhověl lidové touze po krvi (paradoxně velmi podobné takové touze Kuertenově, což jen dodává argumentům tohoto brutálního a cynického vraha na přesvědčivosti) prohlásí, že je Kuerten zcela normální. Porota s tím souhlasí, takže Kuerten je popraven. Opět paradoxně je to potvrzením všech relativistických, cynických Kuertenových řečí ve vězení, podle nichž není rozdílu mezi jeho zločiny a tím, jak se chovají normální lidé. Cítíte, jak jsou jednotlivé motivy této argumentace zajímavě provázány metodou sebereferenčního paradoxu?

Přemýšlím, zda dokončení argumentace filmu je banální, anebo naopak podnětné. Mladý obhájce totiž v závěru filmu uvažuje o tom, že Kuerten-neKuerten, jen několik málo měsíců a let po jeho popravě "začaly dělat statisíce lidí v Evropě (čti: v Německu) to, co by nikdy předtím nedělali." Argumentace, že sledujeme-li zločiny individuálního hromadného vraha, neznamenají nakonec nic ve srovnání s masovým vražděním nacistického šílenství v Evropě třicátých a čtyřicátých let. Na druhé straně, to, že film uvádí v závěru motiv nacismu, jakoby potvrzoval Kuertenovu cynickou argumentaci, že totiž všichni jsou latentně stejnými brutálními vrahy, jako je i on sám. Postmoderní relativizace hodnot, kterou vrah postuluje, je znepokojující.

I když je příběh založen na "skutečné verzi událostí" z Německa ve dvacátých letech dvacátého století, tvůrci se rozhodli film situovat v jakémsi všeobecném, nejasném teritoriu. Proto jsou například nápisy na vězení či novinové titulky psány jakýmsi podivným esperantem. Tento pokus příběh filmu povýšit na obecně platící podobenství je násilný. Tluče se s tvrzením, že jde "skutečné události" z Německa. Jenže tvůrci měli dilema: kdyby německý původ událostí vyloučili, ztratili by možnost zvednout morální prst nad nacistickým běsněním, které po Kuertenově historii následovalo a nad nímž film v závěru uvažuje.

Silnou stránkou filmu je jeho vizuální složka. Tvůrci filmu nalezli pozoruhodné lokace v Makedonii, kde velkou část filmu natočili: pochmurné, monumentální vězeňské prostory, zanedbané staré městské ulice. Scény jsou snímány v ostrých světelných kontrastech a převažuje barva tyrkysová: podle tvůrců je to barva úzkosti.

Ševčíkův film výrazně vybočuje ze současné, relativně konvenční české filmové produkce. I když prvotní dojem je tak trochu neuspokojivý, protože má člověk dojem povrchnosti, pokud nad snímkem zauvažuje, zjistí, že film zase tak jednoduchý a povrchní není. V každém případě vyvolává otázky, a i když třeba občas obsahuje drobné chyby či nedůslednosti, celkově jeho struktura působí jako to, čemu Britové říkají conundrum: hádanka: složitá struktura, nad jejíž záměrnou zapeklitostí musíme přemýšlet.

Vytisknout