Za jakých podmínek lze tolerovat squaty?

3. 7. 2009 / Václav David

Zpravodajství České televize a Idnes.cz bylo v posledních dnech přeplněné zprávami o vyklizení squatu Milada v Praze-Tróji a následných demonstracích jeho obyvatel a jejich příznivců. I já se pokusím s několikadenním odstupem shrnout svůj pohled na věc.

V případě vily Milada šlo, podobně jako v minulosti v případě aféry Ungdomshuset, o vyklizení objektu, na který v danou dobu neměli jeho obyvatelé žádný právní nárok. V obou případech je kritizována jak samotná podstata vyklizení, tak jeho brutální forma. Přesto lze však vidět četné rozdíly mezi těmito dvěma případy.

Miladu obsadili squatteři kdysi v devadesátých letech. Prožila období sice, pro mně a mnoho dalších lidí, často nevkusných uměleckých produkcí i léta, kdy byla spíše doupětem narkomanů. Podle toho se v čase měnil i pohled okolních obyvatel a ubytovaných studentů. Těžce nesli zejména skutečnost, kdy se okupanti Milady nelegálně připojili k rozvodu elektrického proudu blízkých Kolejí Trója, což byl ostatně jeden z důvodů, proč impuls k vyklizení dali z velké části právě tamní studenti. Nejvýznamnější je však ve světle dnešních událostí skutečnost, že psi chovaní ve vile Milada zardousili několik vzácných zvířat v blízké ZOO.

Oproti tomu Ungdomshuset svěřilo vedení města Kodaně tamním squatterům zcela dobrovolně, výměnou za vyklizení jiných domů. Ungdomshuset skutečně sloužil kulturním akcím po celou dobu své existence, byť bychom opět mohli většinu z nich lehce prohlásit za nevkusné až nekulturní, pokud se na svět díváme jinýma očima než jeho samotní obyvatelé. Naopak v něm nebyly tolerovány tvrdé drogy, což se o Miladě rozhodně říct nedá. O vystěhování squatterů z Ungdomshuset rozhodlo vedení města Kodaně po desítkách let jeho fungování s tichou podporou vedení města, ovšem zcela podle práva, proto i v tomto případě stojím na straně zastánců jeho vystěhování.

Po vystěhování vily Milada se zastupování zájmů jejích dřívějších okupantů ujal Jan Němec z organizace Freedom not fear. Vznikla tak kuriózní situace, kdy zájmy lidí, kteří nevalně pečovali o velké psy, kteří z hladu zardousili němé tváře v ZOO, zastupuje bojovník za práva zvířat. Ale podobných kuriozit je v této kauze víc. Jan Němec si vymohl jednání s ředitelkou ÚIV Pavlou Zielencovou a ministrem Michaelem Kocábem. Zatímco první jej spíše odbyla, ministr Kocáb přislíbil bývalým okupantům Milady nový dům. Je velice zajímavé, že člověk, který se zasadil o vyhnání sovětských okupantů z Mladé Boleslavi, odkud oba pocházíme, nyní hledá dům pro jiné okupanty. Oč byli ti první horší? Že měli uniformy a zbraně? Nebo snad, že mluvili rusky?

Zajímavé také je, že Michael Kocáb má připravený dům pro osoby vystěhované z Milady, zatímco na objekty vhodné pro azylové domy a noclehárny pro bezdomovce, hospicy, nebo startovací byty pro znevýhodněné občany musí mnohé neziskové organizace čekat několik let. Zatím jsem nepochopil, čím se bývalí okupanti vily Milada zasloužili o to, aby byli takto znevýhodněni. Každopádně, pokud se skutečně jedná o dům od soukromého mecenáše a ne od státu, je to výhradně jeho osobní věc, komu zdarma poskytne svůj majetek.

Nedomnívám se, že v právním státě nemohou existovat squaty. Jejich existence však musí být založena na přinejmenším tichém souhlase majitelů a objektu a vědomí jeho okupantů, že nejsou ve vlastním a nemají na užívání objektu žádný nárok, pokud neexistuje platná nájemní smlouva. Pokud existuje, z okupantů se stávají nájemníci a squat ztrácí kouzlo zakázaného.

Mnoho squatterů se odvolává na touhu po společnosti bez násilí. Sami se však násilí dopouštějí, i když otevřeně deklarují například, že pouze proti "fašistům". Jenže kdo to jsou fašisti? Jsou to pohrobci nacistického režimu, nebo snad obdivovatelé těch českých fašistů, kteří proti nacismu bojovali? Je bezpečnostní agentura "fašistická" či "nacistická", pokud v ní pracoval jeden člověk, který se dopustil zločinu ve spojení s neonacistickou ideologií? Není boj proti fašismu pro mnohé spíše zástěrkou jak hlásat nenásilí a páchat násilí?

Stejně tak mnoho squatterů mluví a píše o touze po životě bez civilizace? Kolik z nich však vůbec nikdy pořádně neopustilo prostředí velkých měst na dobu delší, než je trvání letního festivalu? Mají ti lidé vůbec ponětí, co by takový život obnášel. Ono se to hezky "táboří" ve vile Milada, když se lze ilegálně připojit k elektrické i vodovodní síti, dojít na tramvaj a mnozí mají i mobilní telefony. Kolik z nich by vyměnilo život na Miladě za chatrč v bývalém vojenském prostoru či polorozpadlý statek v pohraničí?

Jan Němec krásně mluví, ale buďme upřímní, nejspíš ani on sám svým slovům nevěří. Lidé, kteří prohlašovali, že vyklizení Milady bylo největší brutalitou ozbrojených složek od vypálení Lidic, a křičeli do megafonů "Intifáda" nechtějí svobodný život v souznění s přírodou. Jejich cílem je konfrontovat většinovou společnost a napadat právní stát. Lze to vyčíst i z internetových stránek a prohlášení mnoha z nich.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.7. 2009