Krize soudnosti, anebo jen antikomunismu?

2. 7. 2009 / Miloš Dokulil

1. Prezentace toho, oč možná autorovi jednoho textu šlo?

V jedné nezvykle rozsáhlé (a nebývale čtené) stati publikované v BL 22/6 její autor možná už delší dobu nemohl přehlédnout, že kdekdo si -- možná dokonce okatě -- hraje s termínem "antikomunismus". Ilustruje to nakonec soupisem dlouhé řady příkladů, kdy by bylo možno se kriticky pozastavit přinejmenším nad přízemností některých prostředků inzerce antikomunismu, hraničících nejednou očividně s vulgárností. Píše o tom jako o produktu "některých subkultur". Uvádí (se zadostiučiněním?), že toto negativní poselství voliči zrovna pozitivně neocenili. Poněvadž v těch zhruba třiceti závěrečných příkladech šlo o zkratkovité motivy či symboly, najdeme jejich společný jmenovatel ve zrovna tak metaforické charakteristice, "že komunismus patří do stejné doby jako v současné době málo používané výrobky typu gramofon nebo zápalky"; samozřejmě jen podle jeho účelových odpůrců.

Ti odpůrci se mají rekrutovat ze "střední vrstvy", která však v textu není ničím uvedena jako sociálně homogenní. Jako kdyby tu byly k dispozici jen dvě její ideologické fáze: distanční (1989-2002) a vylučující ("převládající od roku 2003"). V závěru jako kdyby autor chtěl při charakteristice těch rozmanitých antikomunisticky artikulovaných produktů několikerým opakováním výrazu "autoportrét" naznačit, že zřejmě "podle sebe soudím tebe".

Čtenář zmíněného textu by si měl ovšem hned podle jeho nadpisu být jist tím, že zřejmě na rozdíl od komunismu "český antikomunismus" si není sebou dost jistý; jinak by nemusel s touto "anti"-kartou tak okázale (a zřejmě zkratkovitě) čarovat .

Z nadpisu by mělo být také zřejmé, že role hegemona v české politice spolehlivě obsazena není; přičemž text zůstává analýzu perspektiv dlužen. Nemá smysl se mezi řádky domýšlet,

zda v současné recesi kapitalismu může být zrovna KSČM jako parlamentní strana tím činitelem, který by konečně tu hegemonii stabilizoval

.

Je totiž otázkou, pro koho by tak mohl učinit. Přece ne pro tu vytčenou "střední třídu", která KSČ(M) "ostrakizovala" (jak napsal jeden z komentátorů citovaného textu)?

2. Spor se vede o ideologicky klamavé menu pro "střední třídu"?

Nejdříve se zastavme u termínu "střední třída". Dosud se ten termín používá, zvláště v publicistice. --- V polovině 19. století, když ještě světem obcházelo Marxovo a Engelsovo "strašidlo komunismu" (1848), lidstvo bylo prezentováno jen polárně antagonisticky: na kapitalisty a na proletariát. Osvobozující změnu ve společnosti měla navodit kýžená revoluce bezprávných mas proletářů celého světa. Těsně před koncem svého života Engels připustil, že by mohlo dojít k žádoucí změně v postavení pracující třídy také parlamentními prostředky, tedy evolučně. Politické strany z konce 19. a začátku 20. století s marxistickým programem měly v názvu, že jsou "sociálně-demokratické" . Organizačně byly propojeny jako strany tzv. II. internacionály.

Pokud jde o tu tzv. "střední třídu", mohla být situována ať už sociálně nebo psychologicky v poslední čtvrtině 19. století do rozmanitých a stále víc specializovaných profesí. Už to, že třeba úředník nepracoval rukama a měl lepší pojistné záruky (vč. penze), ho stavělo nad proletariát. Zároveň početnost té "střední třídy" zajišťovala prostřednictvím výnosů z daní případný vznik "sociálního státu" . (Třeba Německo za Bismarcka?)

Nebylo potřeba být příliš na rozpacích, kdo asi do té kategorie spadal. Být "uprostřed" dodávalo intuitivně jistotu, že člověk této kategorie má vyšší prestiž než odpovídá manuálním pracujícím; ale na druhé straně je sociálně níž než nezávislí reprezentanti kapitálu, politiky, velkoobchodu a zazobané rodové šlechty. Jenže hned počínaje 20. stoletím se spolu s rostoucí dělbou práce jednotlivé skupiny obyvatelstva dále členily.

Už po 2. světové válce došlo k moc nekomentované sociální revoluci: tím, že ženy již zůstaly v pracovním procesu, takže svými příjmy vesměs zvyšovaly standard párových rodin. Zhruba poslední třetinu 20. století automatizace a mechanizace pracovních procesů dosáhla již takové úrovně, že stále více pracujících přešlo do kategorie tzv. "modrých límečků". V posledních desetiletích uplynulého století dokonce marxistická tradiční kategorie námezdního dělníka pracujícího rukama přestala být dominantní .

Kromě tradiční výrobní, obchodní a transportní sféry se nesmírně rozšířil sektor všemožných dalších služeb. Vzhledem k tomu, že nekvalifikované práce nemálo ubylo (a přestala být atraktivní jako opora pro politický kalkul!), bylo pro matadory politických stran účelné (ne-li nezbytné) poohlédnout se po jiných a efektivnějších zdrojích názorové (početně a sociálně významnější) podpory, a to bez ohledu na výchozí stranicko-politické vyznání nebo zatím hlásané tradice.

Ve vyspělých společnostech se ty metaforické nůžky mezi velkých bohatstvím a velkou chudobou stále více rozevírají, přičemž svým počtem nepředstavují tyto dvě vrstvy rozhodující podíl obyvatelstva (a v politickém plánu voličů). Přitom psychologicko-sociálně příslušníků té tzv. střední třídy nemálo přibylo. Paradoxně ale celkovým zprůměrováním příjmů je ta údajná "střední" třída dnes spíše ve své většině ekonomicko-sociálně "dole", a nikoli někde ve středu !

A už jsme možná doma, pokud jde o mlhavě osloveného adresáta těch politických námluv. A zrovna tak pokud jde o nutnost odklidit možné ideologické bubáky v procesu získávání bezelstných "duší".

3. Není "jádro pudla" ve vleklém patu české parlamentní politiky?

Proč asi byl napsán úvodem citovaný článek? Možná že jeho autor -- v čemž není určitě sám -- kromě zaregistrování stávajícího očividného patu mezi "pravicí" a "levicí" chtěl nějak pozitivně najít cestu ke stabilnějšímu vládnutí v ČR . V posledních letech jako kdyby stále "pravice" a "levice" byly na tom v Poslanecké sněmovně "padesát na padesát"; pokud nejsou "přeběhlíci", vláda "si neškrtne".

Tohle samozřejmě platí pouze za předpokladu, že ještě nedávní "smluvně-opoziční" partneři, tj. ODS a ČSSD, se budou přetahovat pouze o politické strany "středu" a nedohodnou se přímo vzájemně (což jim díky Ústavnímu soudu umožněno nebylo). Přitom nejednou se už nabízelo přinejmenším ČSSD, aby prorazila nemálo let trvající tabu o nemožnosti koalovat se s KSČM . Blok těchto dvou stran by třeba hned uměl postavit vládu, která by se nemusela třást, že ji setřepe z trůnu nějaký přeběhlík. V čem je problém?

Že jsou komunisté demokraticky nedůvěryhodní? A jsou důvěryhodní ti druzí? Ti, co ukazují prstem? Opravdu mohou hodit kamenem? (Copak je normální, když chce podnikatel spolehlivě získat významnější zakázku, že zažene své zaměstnance do lůna perspektivní lokální strany a takto vyjede jako "zvolený" funkcionář do zastupitelstva, které pak "nestranně" vybere zrovna jeho nabídku? Nebo "v dobré víře" koupit lacino velké pozemky, fiktivně je prodat, aby se zametla stopa, nato teprve připravit pro ně investiční záměr, a posléze prostřednictvím nastrčených "vlastníků" vyinkasovat možná tisícinásobek původně vynaložené částky. Copak tu jde o "střet zájmů"? Není-li žalobce, není ani soudce. A je-li tu přece jen nějaký závistivec, je tu ještě nejednou koberec, pod který už se toho schovalo, jéjej!)

KSČM má už málem dvě desetiletí dvě nepřehlédnutelná privilegia. Především jako by byla dědičkou těch zprůměrovaných sociálních jistot "socialistického" včerejška, přičemž psychologicky má bonus v tom, že lidská paměť je pozitivně selektivní: to horší se snáz zapomíná, to lepší -- navíc z mladších časů -- přejde do idylického památníku.

A -- nikoli zrovna za druhé -- tím, že KSČM od roku 1990 nenese za vládnutí ve státě žádnou odpovědnost, může vždycky bez sebemenších rozpaků kritizovat cokoliv, aniž by se musela později nějak za to zodpovídat. Pokud jsou ve společnosti zrovna náhodou nějaké tendence nedůvěry vůči kterékoliv ze dvou největších stran, anebo pokud zrovna se nezdá, že je k dispozici nějaká "třetí síla", může zrovna KSČM být k dispozici jako alternativa protestu. Jen nemít ty "skrupule"! Kupodivu, jako kdyby KSČM měla -- bez ohledu na svůj název -- možnost lákat pod své prapory bez uzardění...

4. Je cesta "zleva" k hegemonii zatím "zarúbaná" kvůli antikomunismu?

ČSSD stále má, jak se snad úplně nezapomnělo, jako svůj přízračný stín své historicky zděděné "bohumínské usnesení", jež je nyní interpretováno jakoby směrodatné jenom pro centrální politiku: zakazuje totiž potenciálně výhodnou spolupráci s KSČM. To však nemá automaticky znamenat nemožnost "tiché podpory" sociálně-demokratického programu či jeho reprezentantů komunistickými politiky.

Jako kdyby to bohumínské usnesení bylo ceremoniálním zaklínadlem jenom pro případné sestavování vlády. Na místní úrovni (a nejnověji také již v krajském měřítku) součinnost KSČM a ČSSD funguje, aniž to vzbudilo valnou nevoli. Koneckonců nepřipomíná se opakovaně také to, že ani dokonce "pravicový" kandidát na prezidenta republiky Václav Klaus neváhal opřít se o komunistické hlasy, když si chtěl pojistit pro druhé funkční období svou volbu? Čili: co tu vlastně vůbec vadí? Nejde jen o vyčpělé a už nepřiměřené emoce?

5. Copak není KSČM parlamentní stranou?

KSČ po prosinci 1989 (a následně její dědic KSČM) zůstala "státotvornou" politickou stranou. Konstruktivně a nepřehlédnutelnou měrou přispěla k přechodu režimu od vlády jedné strany k pluralitnímu systému. Samozřejmě že kvůli celkové mediální kosmetice to znamenalo částečnou výměnu některých příliš předtím vyčnívajících osobností. Vzhledem k tomu, že lidé kolem Václava Havla pochopitelně neměli zrovna manažérské kvalifikace k řízení státu, byli směrem vpřed lidé Čalfova typu pro nové poměry po roce 1989 pořád ještě nepostradatelní. Také proto zřejmě lidem nové vlny "sametově-revoluční" politiky ani nenapadlo, že by mohli vážně uvažovat o revolučně diskontinuitním řezu do dosavadního, čtyři desetiletí jednostranně ideologicky mrzačeného ústavně-právního prostředí tím, že by zpochybnili právní relevanci všeho, co zatím nejednou pustošivě (ne-li i kriminálně) představoval. "Tlustá čára" za minulostí byla narýsována zřejmě na doklad její nedotknutelnosti a v rozporu s "revolučními" náladami převratného času. Zkrátka: "Nebudeme jako oni!"

(Je zajímavé, že když mělo konečně přece jenom dojít na soudní projednání justičních vražd z poúnorové doby, dr. Vaš zůstal -- s nemálo slušnou penzí -- právně bezúhonný, zatímco v obdobné roli působící právnička Brožová-Polednová dopadla přece jen hůř. Překvapuje, že přesto ničeho ta stará důchodkyně nelituje?)

V těch listopadových dnech roku 1989 a krátce nato neexistovala v tehdejší ČSSR přijatelně stabilizovaná politická půda. Také dlouho nebyly k dispozici k realizaci jakýchkoliv opatření jiné orgány k dispozici než ty stávající . Také došlo k masivnímu likvidování kompromitujících stop. Vědělo se o tom, a nebyly síly, které by tomu dokázaly tehdy zabránit.

Za připomenutí stojí, že socialisticky smýšlející lidé založili klub Obroda (vesměs "osmašedesátníci"). Někteří čiperní komunisté se později zčásti převlékli do jinak oportunních převleků (nejen do ČSSD, taky do ODS), jiní komunisté z nemalé části zůstali pod vlastní střechou, protože masová členská základna výchozí KSČ slibovala nemalou oporu pro další volební a názorové boje. Takže 20 let po "sametu" nemohou nevznikat problémy nejen kolem komunistické tradice a jejich emblémů, ale také snad přímo také kolem příštích politických snah těch, kteří pod hlavičkou KSČM nyní realizují politiku soutěživého konsensu s ostatními dnes existujícími stranami a hnutími.

6. Copak jsme si nestačili zvyknout na ten post-sametový konkordát?

Když se po výchozím bezbřehém občansko-fórovním sbratřování konečně objevilo ODS-ácké troubení do "pravicového útoku", stranicky organizovaní komunisté stáli před ztrojenou výhybkou.

Byla zde mimo OF stále trpěná KSČ, přitom s nepřehlédnutelně nejsilnější členskou základnou a navenek nejpevnější organizační strukturou. Byli zde reformně ladění socialisté "s lidskou tváří" z hnutí Obroda. A byli zde ovšem také ti, kteří zavětřili možnost v nových politických vodách rychle zapomenout na včerejší "soudružení" a díky už osvojeným zkušenostem (jak to v partajích chodí) v nových barvách rychle zabodovat. Navíc od samého začátku polistopadové atmosféry jen předtím organizovaní komunisté bezpečně znali ekonomickou a správní strukturu ve státě a mohli jak úspěšně podnikat, tak vytvářet kariéru "v orgánech" .

Navíc totálně uchovaná právní kontinuita (až na tu vedoucí roli KSČ a její ideologie ve státě) také zajistila další konzervaci nejen dosavadních mocenských a správních struktur, ale spolu s tím i jejich personálu, a tedy i interpersonálních vazeb. Pokud do roku 1989 bylo třeba mít se na pozoru aspoň před KRKem (tj. krajskou Kontrolní a revizní komisí KSČ), v "porevolučních" zmatcích tohle pominulo. Stojí za připomenutí, že svou stranickou strukturu si uměla rychle a spolehlivě vytvořit ODS (ale ne už ODA, anebo později US); že uměla navázat na svou předchozí organizační základnu ČSL (ale už nikoli ČSNS); nebo že měla jen pramalý ohlas na veřejnosti DEU nebo KDU (první svým výrazným antikomunismem, druhá inzercí jakoby křesťanské strany "západního" typu). ČSSD jako kdyby teprve znovuzískáním tzv. Lidového domu v Praze (tj. spolehlivé materiální základny) mohla důvěryhodně vstoupit do dalších zápasů o moc.

Tyhle starosti KSČM od počátku neměla. Protože měla jakoby od počátku "sametového" převratu Kainovo znamení, o část majetku sice přišla, ale ne o svůj pronikavý vliv v celé společnosti a o mezilidské vazby, které nemálo udržovaly předchozí poměry , i když v čele některých institucí stáli zčásti noví lidé. Ti ovšem byli plně závislí na svých podřízených, neboť jen ti věděli, co kde asi je a jak to či ono komu dohodit, aby se tradiční vlk nažral a netradiční koza zůstala celá .

Neboť i nejednomu organizovanému komunistovi zachutnal živelný kapitalismus "trhu, který je samoregulující" (nejednou do ochotných vlastních kapes!). Zvláště když ani ty peníze jako prostředek směny deklarativně nebyly "špinavé". A když se na účet předchozích generací doporučovalo bankám moc nehledět na záruky při poskytování úvěrů... Kdekdo se přiživil, kdo měl kontakty a věděl, jak na to. Dokonce jako kdyby si největší dvě politické strany živelně rozdělily sféry svého hospodářského vlivu. Neboť stát není jen administrativní mašinérií, ale také zadavatel finančně lukrativních zakázek. Před nejedněmi parlamentními volbami voliči si pak lámali hlavu, zda by se přece jen nenašel někdo méně korumpovaný třetí.

Dodnes se najdou funkcionáři, kteří ve svém osobním obohacení ve veřejné funkci nevidí střet zájmů. Že politika může být nekontrolovaným výnosným zaměstnáním bez zodpovědnosti, doloženo bylo zrovna nedávno, když většina našich poslanců v Evropském parlamentu odmítala zveřejňování svých příjmů (včetně doprovodných nemalých "diet"). V tomto ohledu kupodivu nejlépe pozitivně zabodoval komunistický poslanec Remek.

7. Bylo vůbec třeba něco z komunistické minulosti "očišťovat"?

Politika se už hodně dlouho nedělá ani jako ideologická nebo čistě třeba zájmově korporativní. Tím že politické strany fakticky v politice víceméně "podnikají", potřebují být setrvale mediálně atraktivní . Bez ohledu na svou minulost. Bez ohledu na nějaké "ideály". Se zdůrazněným ohledem na přitažlivé "ikony" a jejich popularitu. Bylo tomu ovšem kdysi jinak; ať už na počátku profesionalizace politiky v poslední třetině 17. století v Anglii, nebo koncem následujícího století ať už v USA nebo v republikánské revoluční Francii. Tyto tendence žily nejméně do 2. světové války, ať už s důrazem na všelidské nebo "stavovské" priority.

Jakmile máme co do činění s "komunismem", pochopitelně tu jako doktrína vystoupí nikoli bezprostředně Marx s Engelsem, nýbrž mnohem naléhavěji Lenin se Stalinem. Navíc nelze nikterak pietně vycházet z původní litery marxismu inspirovaného zkušenostmi z první půle 19. století, když ten odkaz začal nést jisté ovoce v praktické politice až na konci té druhé jeho půle. Jakmile se začala realizovat v praxi bolševická varianta marxismu (jako jeho "leninská" verze) a když následně došlo k vytvoření III. internacionály, bylo zaseto na globální soutěž kdo z koho. Po druhé světové válce z Moskvy vzešel program tzv. "světové socialistické soustavy".

Svět žil ve "studené válce". Jako její "nestudené" vzorky sloužily dva konflikty, korejský a vietnamský. I když komunistické režimy ve střední a východní Evropě dožily k roku 1989 a krátce nato přestal existovat a rozložil se i systém sovětský v SSSR, ČLR si zrovna před 20 lety vojenskou represí (náměstí Tiananmen) udržela svůj navenek komunistický monopol. Ten dodnes vládne také v KLDR nebo na Kubě. (Do jaké míry se dvěma posledním uvedeným státům podobají autoritativní režimy třeba v Libyi nebo Egyptě, nelze teď srovnávat.)

Jako kdyby nebylo co revidovat, alespoň v hodnocení lidí, když činy nelze "odestát". Čeští komunisté si nejednou znovu připomínají jakoby jen pozitivní roli třeba Gottwalda nebo připomínají, že únorové události roku 1948 proběhly "ústavně". Jako kdyby už samotná "situace" si hledala své aktéry a svá -- dobově odpovídající -- řešení.

Přitom málem setrvale: jako kdyby se ani nemuselo v rámci komunistického systému nic revidovat ideově (věcně); nýbrž jako kdyby všechny vyvstalé problémy vznikly jen kvůli nějak úchylkami postiženým lidem , ať už šlo o trockismus, anebo stalinismus. Jenže i odvážný kritik stalinského kultu osobnosti Chruščov nařídil roku 1956 vpád do Maďarska zrovna tak, jako došlo k ještě masivnějšímu vpádu do ČSSR roku 1968 za Brežněva. A později husákovský režim sice pozval Gorbačova do ČSSR, ale ostentativně se distancoval od Gorbačovem hlásané glasnosti i perestrojky. Lze to vyčítat jen dr. Husákovi, že byl tak "ostražitý" vůči čemukoli, co mohlo ohrožovat "socialismus"? A vyčítají mu to vůbec komunisté? Samozřejmě že ne. Proč ne? Copak nejednal v údajném "duchu" komunistických principů, nepřipouštějících ani formálně vůči sobě žádnou konkurenci?

8. Jak se děje historicky zaseknutá že by "profylaxe"?

Některé osobnosti dějin měly sice zakladatelský význam pro určitou konstelaci vnímaných souvislostí, může ovšem být otázka, zda jejich památka obstojí v nových kulisách času. V širších souvislostech lze stěží mávnout rukou nad tím, že několik generací lidí bylo nejen odsouzeno žít bez přijatelné svobody pohybu nebo rozhodování o vlastním povolání. V těch čistě personálních je problém přejít jen mlčením, že sám předseda KSČ (prezident republiky Gottwald) mohl podepsat ortel smrti nad osobním přítelem a spolupracovníkem ve funkci generálního tajemníka KSČ (soudruha Slánského). Nelze zde rozvádět, jakých justičních vražd se komunistický režim dopouštěl od samého začátku po dobytí absolutní moci (gen Píka 1949, dr. Horáková aj. 1950).

Bez možného přijatelného komentáře jsou případy, kdy jakákoliv mediálně schůdná záminka posloužila k vraždění nevinných nebo podivně do "špionážní sítě" zapletených lidí; aby pak bylo možné neslýchaným terorem nutit lidi ke vstupu do zemědělských družstev (mj. případ "Babic" u Třebíče). Kdyby to nebyla pravda, copak lze vůbec chápat, jaké represi za komunistického režimu byli vystaveni ti vojáci zahraničních armád, kteří bojovali za svobodu "ze Západu" a zůstali následně doma? KSČ si také osobovala právo kontroly činnosti a personální politiky v církvích. KSČ také udržovala kult osobnosti v ČSR dokonce i po jeho odhalení Chruščovem. Udržovala normalizační prostředí ve státě i po nástupu Gorbačova v SSSR. --- Současná KSČM jako kdyby byla jen současnou parlamentní stranou ČR. Pokud není celou svou tradicí spojena jako pupeční šňůrou také s předchozí KSČ, proč si ponechala i ten "revoluční" (a na násilný zvrat poměrů orientovaný) název? Jak to, že třeba při výročích K. Gottwalda bagatelizuje to, co bylo objektivně zločinem, jen jako kdyby šlo o průvodní (ne-li údajně "pochopitelné") přehmaty doby?

9. Nejsme tedy teoreticky "na suchu"?

Můžeme vždycky mít jakákoliv předsevzetí a teoretické zásady. V politice nás ovšem ideologická krátkozrakost může odsoudit do propadliště. Nebudou se zítra pro úspěch politika hodnotit především jeho morálně čisté a ideově v tradici strany konsekventní názory. Nestačí to dříve přece jen svým způsobem konejšivé, o té panence, co když bude v tom koutě hodná, dozajista ji najdou. Buďto jsi úspěšný, anebo si koleduješ o propadák a nahrazení někým jiným. --- Ještě že vždycky máme možnost odkázat na ten goethovsky zelený strom praxe!

Copak dnes někoho konkrétně zajímá, s jakým programem přistupuje ta či ona strana k volbám? Strany především počítají zcela profesionálně s nutností na veřejnosti uspět a získat pro sebe přízeň publika . Také proto si najímají odborníky na "veřejné vztahy" ("píár").

Hesla musí být jasná, ne-li polopatistická. Podle toho, kdo zrovna třímal naposled vládní otěže, může se před volbami vhodně z obou stran pro voliče vyhodit "pravá" (nebo naopak "levá") směrovka. Aby nebylo možné přehlédnout, "jací jsme", přidáme k tomu bilbórd s pohlednou blondýnou. Jisté komplikace mohou někdy vzniknout s nějakým "spíše pravým" anebo "spíše levým" středem.

Takové strany nechtějí zřejmě zůstat mezi dvěma ohni a předem proklamují, že by uměly za určitých podmínek koalovat a spoluvytvářet vládu. Pokud vyhraje volby "pravice", pak i "levý střed" by se dokázal k vítězné straně přifařit a nemálo svůj vývěsní štít přetřít; jen to budou možná o něco dražší námluvy. (Přece musíme mít ohledy na své voliče?) Všimli jste si, že zatím nepadlo slovo o "pravém", anebo "levém" programu. Vždyť nakonec až na tom příznačném prvním místě jde především o moc .

Politikové už dávno se naučili chovat se pragmaticky. Je-li potřeba, lze vždycky navíc odkázat na to, že se vládne nesnadno, když musíme být v koalici a když není dost "politické vůle". Ta politická vůle samozřejmě vždycky chybí, kde jsou dotčeny přímo osobní zájmy politiků -- třeba prokazatelný střet těch "zájmů"; ten asi vždycky chce dostat na program někdo, kdo má sám břevno v oku, aby ostouzel příjemce spravedlivých odměn za odpovědnost a za práci.

Je samozřejmé, že v některých případech může být zjevná potřeba poukázat na nějaké původní tradice čehosi někde "bokem". Takže třeba ČSSD se občas honosí svým zájmem progresivně zdanit bohaté, tak jako zase ODS si někdy vzpomene na to, že majitelé činžovních domů s regulovaným nájemným se potřebují činžemi dostat na úroveň tržního nájemného.

Už vícekrát v ČR byla situace, že nerozhodnutí voliči v průzkumech naznačovali, že by rádi volili nějaké uskupení nebo stranu, jež by vypadaly důvěryhodně (a snad bez korupčních tendencí), a pokaždé se to "jaksi" zhatilo, i když nešlo zrovna přímo o programové chyby. Zvrtlo se to na mezilidských konfliktech politiků nebo na neprůhledném stranickém hospodaření, program neprogram , a bez ohledu na vybubnovanou směrovku nebo její variantu.

10. Fšimsisi? Jako kdyby šlo jen o směrovku vlevo či vpravo, nikoli vpřed!

Mohlo by se zdát, že málem všechno v našich životech musí mít (nebo: mělo by mít?) svou směrovku "vlevo", anebo "vpravo"; čili: aby mi bylo rozuměno, jaksi třídně-ideologicky nastavená kritéria. Nejen politické strany. Ale i jejich publikum. Tj. voliči. Zájmy jako kdyby určovaly postoje k ekonomickému a politickému směřování.

Ještě před "Pražským jarem" s touto svéráznou rovnicí měl nebývalý úspěch Ota Šik. Jenže politika nám stačila za ta léta do té míry zplanět, že profesionální politikové v ČR už vůbec nemusí být nějak přímo za výkon politiky osobně odpovědni. V něčem odkazují na své "mluvčí", nebo je to "bez komentáře", a na některé situace reagují vypnutím mobilu.

A pokud náhodou něco pro politika nežádoucího nevyplave na povrch naneštěstí zrovna před volbami, je vždy dost času zamést aférku pod milosrdný kobereček zapomnění (neboť mezitím zase možná vypluje na povrch něco dalšího a kéž by pro konkurenci, takže budeme zase "v suchu"). Kdopak vůbec mezi námi voliči ví, kdepak mají naši poslanci (ale i senátoři) své kanceláře pro veřejnost a kdy jsou jim vůbec k dispozici?

Je jedno, zda jsou "leví", anebo "praví"; kdopak o nich ve volebním rajónu vůbec ví? (Nejde-li jen o ty maloměstsky nebo venkovsky "lokální" politiky, kteří ale nemají cestovní diety nebo příplatky na "kancelář" a musí si vystačit se svým umem sami.)

Snadno se ovšem řekne, že politika je "jenom svinstvo". Jenže pokud byli lidé organizováni jako společnost, přinejmenším některé jejich projekty směrem vpřed byly nějak "v zájmu celku", přičemž ten rozmanitě strukturovaný "celek" nebyl v názorech na to, co a jak realizovat, nikterak homogenní. Zřejmě i proto tak dlouho v dějinách byl důležitý třeba majetkový cenzus: pokud sám na to nevynakládáš finanční prostředky, nemůžeš o nich "kvalifikovaně" rozhodovat!

Na druhé straně třeba zrovna angličtí liberálové z 30. let 19. století si byli -- oprávněně -- jisti tím, že je také v zájmu konzervativců, aby došlo k sociálnímu zákonodárství ve prospěch tehdejšího proletariátu, aby se utlumily případné už existující "třídní protiklady". Heslo o "sociálně spravedlivém státě" (možná přibližně anglicky "social welfare state") začalo mít svůj účinný zvuk přinejmenším v průmyslově vyspělých zemích už před koncem 19. století. Do 1. světové války podporu "svému" státu odhlasovaly sociálně-demokratické strany na obou stranách příští válečné fronty.

Po 2. světové válce se ještě dramatičtěji ukázalo, že problémem dne v poválečné situaci okamžitě bylo jak nové sociální zákonodárství (s penzijním a zdravotním pojištěním obecně) ve vyspělých kapitalistických státech, tak výzva z Moskvy po "spravedlivějším společenském řádu" bez vykořisťovatelů (se silnými komunistickými stranami především v Itálii a ve Francii; nehledě již na režimy tzv. "lidové demokracie" všude tam, kde zůstal přímý vliv SSSR). Postupná politická a navazující ekonomická integrace v západní Evropě překonala především předchozí nacionalistické bariéry. Umožnila navíc také realizaci společného trhu. Nečekaně padly tzv. socialistické režimy střední a východní Evropy; dokonce došlo k rozkladu SSSR.

Ukázalo se (kéž by) dostatečně, že centrálně budovaný systém hospodářského řízení valně efektivní není . Na druhé straně již v průběhu roku 2008 bylo víc než zřejmé, že finanční kapitál USA riskantním způsobem vrhl málem celý svět do dlouhodobé ekonomické recese. Zároveň se ukázalo, že víra ve všeléčivé působení trhu byla krátkozraká . Opět jako kdyby se zrodila příležitost k nutkavému hledání nových spásonosných receptů k nápravě opakujících se bolestí globalizujícího se světa.

Optimální cesta společnosti nebude ideově ani vpravo, ani vlevo, nýbrž měla by směrem k vyvstalým problémům před námi vyváženě (přiměřeně) respektovat zájmy celku, samozřejmě také se zřetelem k vynaloženým podílům zodpovědnosti za dosažené výsledky.

11. Cui prodest? Copak se neucházíme především o nerozhodnutého voliče?

Ta latinská otázka v překladu znamená: "Komu to prospívá?" Nejeden z těch textů, které navázaly na ten výchozí o nestabilizované hegemonii (samozřejmě že spolu s ním), jenom neadresně těká nad možným adresátem. Rozhodně lze stěží uvažovat o nějakém typickém člověku "střední třídy" . To by musel pocitově i sociálně-ekonomicky "pod sebou" v tom odstupňování mít skutečně nějakou silnou "třídu", nad níž by se vypínal (když už ne přímo příjmově, tak aspoň svým sociálním statutem). Pokud tomu tak není, je otázka, jaký to vlastně je ten "(pro)střední" volič . Nebude zřejmě jen a především osobně ideologicky zaštítěný (či "kovaný") a bude i osobně nevalně pro některého politika tělem i duší angažovaný. A i když bude jakoby zcela nezávislý, nemálo může být ovlivněn mediálně, pokud již není vůči politice apatickým. Je účelné mu nadbíhat prezentací solidnosti nebo líbivosti, samozřejmě s tou dávkou popularity, která by vyšla nad těch našich 5 %. Ani Pánu Bohu nedáme svůj hlas, pokud někdo včas kvikne, že průzkumy mu nedávají víc jak 1 %...

(Zcela na okraj textu z 25/6, kde je jiná a okřídlenější varianta té zde formulované otázky, je žádoucí upozornit na to, že měla správně znít "Cui bono?". Zrovna tak není ve výchozím textu z 22/6 žádný ze sledu výrazů ve 3. odstavci oddílu 2b. první osobou jednotného čísla. To mimochodem.)

12. Jde vůbec o kontext textů a symbolů? Neohrožuje nás víc apatie občana?

Málem jako kdyby měl člověk především respektovat symboly. Staví na nich reklama. Máme už odborníky na "public relations" ("píár", že?). Dohadujeme se pseudoakademicky o tom, zda je srp a kladivo totéž, co značí hákový kříž. Přitom svastika neměla v dávném indickém (že by "árijském"?) povědomí nic společného s tím, co pro tento symbol uzurpoval Hitler a jeho NSDAP.

Srp a kladivo na červené pěticípé hvězdě někdy v dubnu 1945 mohly znamenat třeba zrovna konec nadvlády toho hákového kříže! A víc jak o šedesát let později z toho musí být najednou politikum. Je? Jakmile se symbolu (kteréhokoliv!) zmocní ambice (nebo extrémismus?), je dobrá rada drahá. Větším problémem ovšem je, že teprve medializací se pak skoro cokoliv zhodnotí, ať už je podnět jakýkoliv. Emoce přitom také udělají své.

Alespoň pro ty z nás, kteří cítíme, že jsme byli tak či onak osloveni. Samozřejmě jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Ne vždycky musí politik dokazovat přednosti svého úsudku. Na druhé straně je nemálo populární uskutečnit třeba daňové úniky nebo získat pro předem vytypovanou firmu významnou zakázku, z níž také bude osobní zisk. Je pak otázka, zda vůbec se hodí do tohoto "scénáře" veřejného dění připouštět nějaké další podílníky.

Neboť také takto lze vnímat případné námluvy na "levém" křídle. Nebylo by to samozřejmě zadarmo. A už ta KSČM na té "levici" čeká dvě desítky let . Při tom celkovém nemalém zlhostejněním nemalé části voličů vůči "věcem veřejným" se již nezdá, že by nebylo možné nějaký dramatičtější konkordát mezi ČSSD a KSČM uzavřít. Jenže zároveň: nikdy nelze předem s dostatečnou předvídavostí prorokovat, jak mohou a budou naši sympatizanti reagovat na takový, možná i "logický" krok. Zvláště když zrovna teď zase ty voličské preference ve směru k ČSSD podezřele klesají... A přitom když ani nejde tolik o ty programy na "levici", jako spíše o riskantní (a neodzkoušené) vazby se zatím po moci žíznícím a stěží vypočítatelným "partnerem"...

13. Hegemonii stran už tu máme; jakou jinou bychom měli "obnovit"?

"Více státu" i "méně státu" tu stojí proti sobě, také v nikoli srovnatelné paralele se sázkou na všemoc trhu , anebo naopak na nutnost najít funkční kontrolní mechanismy vůči sobecké chamtivosti spekulačního kapitálu. Kupodivu nejednou a nejen u nás musí ta či ona vláda sáhnout k opatřením, která mohou vypadat jako "nesystémová" (pokud jimi dokonce nejsou). Protože samotní politikové, kteří jsou u moci, neradi by zapadli jen jako málo respektovaná opozice. Co si přát víc než přízeň médií! A ovšem, pak vystupovat jako triumfující "spasitel".

I když někdy musí stačit, že politická scéna některá opatření pouze nebrzdí; protože až příliš mnoho činností probíhá na jiných než čistě politických úrovních. Jsou, či nejsou úvěry, ovšemže garantované; jsou, či nejsou v dostatečné míře zakázky; umíme se orientovat na nové know-how a umíme se s ním prosadit; jsou k dispozici kvalifikovaní pracovníci; máme také odpovídající úroveň teoreticky se rozvíjející vědy, atd.?

Jenže už výše se hovořilo o tom, že již nějakou dobu si čeští voliči zvykají spíše než na politické programy jen na nějak úsměvné, mediálně známé a nějak možná přitažlivé tváře. Přitom se sice nemálo mluví o "osobnostech" (zvláště pro senátní volby!), ale pro voličské menu bez preferenčního pořadníku (výchozím způsobem zadaného vlivnými centrálními aparáty stran) žádná osobnost vyprofilována není. Samy politické strany fakticky bojují jen mezi sebou. Bez nich tzv. demokratické orgány státu by ani nevznikly. Ale samotní voliči jako kdyby byli jen přítěží; protože jejich vinou vždy znovu s koncem funkčního období vzniká faktor neurčitosti -- neboť sám volič je vrtkavý.

Spíše než to, jak dnes vypadají české politické strany, bych uvítal, kdyby mohl být jejich hegemonem český zodpovědný a aktivní volič . Jenže se bojím, že k tomu ho politické strany nemohou potřebovat. Je nemalá otázka, co všechno by se muselo udělat, aby se znovu český volič "sebevědomě" našel. Možná by se také musela snížit ta hranice zvolitelnosti do Parlamentu ČR aspoň na 3 %. Aby bylo víc takových "subjektů", které nejsou automaticky "čitelné". (Neboť ani naopak už dávno neplatí, že strany si svou "čitelnost" hlídají. Protože kdekdo má své "přeběhlíky" a "jazýčky na váze".)

14. Nemáme jenom přispět svérázným podnikatelům v té jejich výnosné branži?

Politika se dělá jako byznys. Jakmile je možné, aby zainteresovaný podnikatel zašilhal po mocenském spektru na okrese nebo dokonce v kraji, a podle toho pak zorientoval své vlastní zaměstnance jako nové členy té strany, která pak "lobbisticky" (?) dohodí tučné zakázky zrovna té firmě, jejíž čiperný vlastník to takhle umně uměl zaonačit, je i formálně konec demokracii. Jakmile si může zvolený politik hezkých pár měsíců vykládat zákon třeba tak, že z veřejných peněz dochází ke zvláštnímu obdarovávání jistými almužnami těch, kdo takovou situaci považují za normální, zatímco v rámci jednotné pojišťovací soustavy jinde tomu tak není, je opět otázkou, kam jsme to takto dospěli. (Taky bohužel nevím, zda může být třeba zrovna těch nejčastějších 30 Kč poukázaných nemocnici obdobně blahodárných pro zdravotnictví, jako má být podobných 30 korun poukázaných do kasy toho či onoho lékárníka?)

Pokud už máme nad sebou hegemonicky ty "partaje" (a média je nejednou citují takto, jako kdyby to bylo domácky důvěrné), ty strany si nad sebou rozhodně samy nebudou plést žádný kontrolní bič. Jen problematicky mohou stát o aktivního a kriticky zaměřeného voliče. Aby nevznikalo úlitbové poukazování nějakých peněz politickým stranám od firem, zavázaných za tučné zakázky. Aby nedocházelo k obcházení zákona šikovnými rozpisy větších (a další schvalování vyžadujících) částek na sumy podlimitní. Aby se za veřejné peníze nenakupovala příliš luxusní auta pro funkcionáře nemálo teď na dluh žijícího státu. Aby se neuvažovalo o limitu rychlosti na dálnicích podle motorů aut, v nichž jezdí naše vrchnost, ale podle stavu jejich vozovek a spektra ostatních uživatelů. Atd. --- Na problémy spojené s recesními cykly kapitalismu jsem nezapomněl. Škoda jen, že stále hůř se dá chápat, jak rozumět demokracii, když občané stále častěji se ke svým veřejným problémům stavějí zády! Jako kdyby opravdu šlo jen o partajní pašalík.

Vytisknout