Na co bych myslel při minutě ticha v Ďáblicích

2. 7. 2009 / Ivan Odilo Štampach

Potkal jsem ve vězeních i na svobodě po propuštění z vězení řadu lidí, pro něž socialismus nebo komunismus byl před kriminálem i po něm aplikovaným humanismem. Byli a (pokud žijí) jsou demokraty. Tyranský režim je postihl. Docela jasně si na vlastních zážitcích z perzekuce a na tragické zkušenosti druhých uvědomili, že došlo k tragické deviaci hnutí, ke ztrátě jeho humanistického obsahu a byli (a jsou) ochotni podílet se na nápravě křivd a na budování státu tak, aby už k něčemu takovému nedocházelo.

Nadále věřili a věří, že vedle občanské svobody je potřebná i demokracie ekonomická, že lidé práce mají zažít reálnou emancipaci, že formální a často fiktivní svoboda má být rozvinuta v uskutečnitelnou lidskou svobodu. Někteří z nich jsou dnes na základě svého politického hlavními aktivisty v oblasti lidských a občanských práv. S rudou chobotnicí to tedy není tak jednoduché.

Boj současných významných českých politiků proti zločinům komunismu by byl mnohem přesvědčivější, kdyby vedli boj se zločiny všech režimů proti občanům. Před časem jsem byl vyzván, abych se nechal v Praze na Václavském náměstí na chvilku zavřít za mříže na protest proti věznění disidentů na Kubě.

Připadá mi to velmi levné a hlavně bez rizika. Ale byl bych třeba ochoten se tam nechat okounět turisty, kdybych tím směl hájit právo na zadržování bez mučení a na nestranný, spravedlivý proces pro všechny vězně na Kubě, i na základně Guantánamo.

Nevěřím politikům, kteří kladou s patetickým pohledem ruku na hruď při pietních vzpomínkách na oběti komunismu, ale jsou ochotni oslavovat generála Pinocheta, který v zájmu nastolení proamerického režimu a neoliberální ekonomiky neváhal se vysmát výsledkům svobodných voleb a nastolit režim, který má na svědomí tisíce obětí.

Říká-li Stanislav Stránský, že "tato rudá společnost už opět sedí ve všech orgánech," vyvolává paniku. Můžeme si myslet, že distance současných komunistů od zločinů minulého režimu je nedostatečná, můžeme příspěvek dvou významných komunistů na pomník Milady Horákové za neupřímný, musíme být v obraně demokracie ostražití vůči tyranským a despotickým tendencím z kterékoli strany, ale měli bychom nadále respektovat právo občanů na socialistické nebo komunistické přesvědčení a vůli voličů, kteří komunistům dávají důvěru. Spíše, než strašení číhajícími zločinci, by měly nekomunistické politické strany věrohodně nabízet program, který komunistům voliče přetáhne.

Volání Stanislava Stránského po "trestání zločinců" se zdá oprávněné. Co však tomuto mluvčímu chybí, když policejní orgány, státní zastupitelstva a soudy systematicky pracují na všem, co lze podle demokratických zásad viníkům prokázat? Jeví se mu demokratická zásada presumpce neviny málo průrazná? Nevěří zásadě zděděné už z římského práva, že onus probendi leží na žalobci, a přál by si, aby komunističtí zločinci museli před soudem prokazovat svou nevinu? Co jiného může znamenat implicitní konstatování, že zločiny trestány nejsou?

Kdybych byl býval do Dejvic pozván, uctil bych památku kolegů muklů, zejména těch, kteří to na rozdíl ode mne nepřežili. Ale myslel bych přitom také na zločiny ostatních režimů a jejich oběti. A myslel bych na riziko černobílého vidění "my čistí a spravedliví -- oni zločinci" pro budoucnost české demokracie.

Vytisknout