Jednání squatterů je sociální teror

2. 7. 2009 / Milan Daniel

Michael Kocáb (i Stanislav Křeček) mají pravdu -- každý má právo na svou kulturu a každý má právo na bydlení. Pokud ovšem neohrožuje konáním spojeným s onou kulturou platné právní a společenské normy a způsobem bydlení neobtěžuje své okolí.

Sám Kocáb označil během vyjednávání se squattery případný pozitivní výsledek dalších jednání (=nalezení nového místa pro squat) jako nesystémové. Proč však má být nesystémovým? Jen v Praze samotné jsou jistě desetitisíce lidí, kteří by uvítali možnost využít nějaký nepoužívaný objekt, opravit si jej, okolí zvelebit, starat se o něj a žít si v něm sice podle svého, a neobtěžovat přitom sousedy popíráním jejich práva na noční klid. Jen squatterům, kteří nerespektují platné právo ani své sousedy a když dojde ke konfliktu, přiváží se ke komínu, je dáno, že se jich zastane ministr a bude pro ně ono nesystémové řešení vyjednávat.

Nic proti těm lidem nemám. Pokud si vydělávají na své živobytí poctivě a neohrožují své okolí, ať si chodí třeba pruhovaní a na svém pozemku si dělají v rámci platných zákonů co libo. Vadí-li jim, že prakticky všechen majetek dnes někdo vlastní, mají smůlu: svět se kvůli nim do pozoru nepostaví. Život bez pravidel, na něž se lze spolehnout, je pro drtivou většinu lidí nepředstavitelný.

Nedodržování zákonů a vyhlášek by proto mělo být důvodem k nekompromisnímu postupu.

  • squateři několik let narušují vlastnická práva k cizímu pozemku
  • pořádají veřejné hudební produkce zjevně bez ohlášení
  • porušují vyhlášku o nočním klidu
  • volným pobíháním psů a dalším asociálním jednáním narušují pravidla občanského soužití
  • porušováním hygienických norem vystavují obyvatele žijící v lokalitě riziku přenosných nemocí
  • neplatí daň z nemovitosti

Kdyby se jen jednotlivého takového jednání dopustil běžný občan, zákon či vyhláška by na něj dopadla bez milosti. Přivázání se ke komínu by mu nic nebylo platné. V případě squaterů, kteří se zaštítili právem na alternativní kulturu, je to však jiné. Není to snaha uplatnit právo, ale sociální teror.

Je pravda, že squateři Miladu podle svých možností a schopností opravovali a zastavili její chátrání. Agresivní jednání bezpečnostní agentury při vyklízení objektu bylo možná nepřiměřené. Nic z toho však nedávalo lidem, kteří vilu okupovali, právo užívat ji v rámci zákonů platných pro všechny občany této země. Kdyby takové právo existovalo, stála by před Miladou stokilometrová fronta.

V situaci, kdy stovky rodin přišly v důsledku povodní o své domovy, se problémy několika squaterů bude zabývat vláda. Nic proti její velkorysosti, jsou to lidé v obtížné sociální situaci, byť se do ní dostali většinou z vlastní vůle.

Na svém webu (http://www.milada.org) squateři mj. píší: "Cítíme naléhavou potřebu vytvářet nové prostory, kde můžeme žít a tvořit po svém, bez autorit." Ať tedy stát například pronajme squaterům pár hektarů neobdělávané státní půdy třeba někde na Vidnavsku, umožní jim tam na základě předloženého projektu postavit dům (který místně příslušný stavební úřad řádně zkolauduje), hospodařit, chovat zvířata a samozřejmě pořádat koncerty. Příznivci alternativní kultury a stoupenci filozofie alternativního života si také mohou koupit někde na venkově opuštěný statek, ve kterém nebudou rušit sousedy. Podobně, bez zbytečných konfliktů, si to vyřešila řada lidí a mají klid.

Apoštolové alternativní kultury z Milady a jejich příznivci se však zjevně cítí být misionáři; svou kulturu mají zapotřebí demonstrovat nejlépe před policejními těžkooděnci -- tu červenými vlasy, tu trhavými pohyby polosvlečených těl, tu demonstrativním kouřením trávy.

To vše uprostřed hlavního města nenáviděného Státu. Části squaterů nevadí, že pracují pro firmy, jež jsou součástí systému; nikdo z nich však nechce jiný systém natolik, aby z toho nenáviděného vystoupil, vzdal se výhod života v něm a učinil svou volbu přesvědčivou.

Bylo by to holt mnohem těžší a mediálně nevděčné. Příjemnější je na systému parazitovat -- dostávat od něj práci, obstarat si na jeho úkor to, co se v opuštěném domě nedá sehnat, využívat výhod velkoměsta, veřejnou dopravu, zdravotní péči, a tak dále.

Na to všechno chtějí mít příznivci alternativní kultury právo. Na dvou židlích se ale jak známo sedět nedá.

Squatting
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 2.7. 2009