Bílá kniha v Česku požaduje zapojení byznysu a platbu studentů za vzdělání

Boloňský proces: jak udělat z univerzit byznys?

29. 6. 2009 / Eva Malířová

Změny dobré i pochybné

Zdálo by se, že poslední léta přinášejí vysokoškolskému studentovi samé radosti. Zatímco před deseti lety se studijní pobyt v zahraničí vztahoval jen na pár vybraných, dnes tvoří pobyty programu Erasmus a jemu podobných takřka automatickou součást vysokoškolského vzdělání. K možnostem se přidaly také placené zahraniční praxe. Pokud si student domluví výplatu u firmy, která ho jako stážistu přijme, stipendium školy mu zůstává, takže si může přijít na docela slušné peníze. Navíc se někde s přechodem na kreditní systém zredukovaly počty povinných přednášek, aby studenti měli více času na samostudium, což nabízí větší prostor pro nestudijní radosti. Podstatně se také rozšířil počet lidí, kteří vysoké školy studují.

Není tedy důvodu, proč z novinek nemít radost. Jenže zároveň se ozývají varování: vysoké školství je příliš drahé a stát je neutáhne. Je třeba školné a zapojení byznysu. Bílá kniha, s níž loni přišlo ministerstvo školství, navrhuje členství zástupců soukromých firem ve správní radě školy, možnost, aby si soukromé firmy platily „své“ doktorandy a profesory, a samozřejmě také finanční účast studentů, byť „jen“ v podobě dluhu.

Boloňský proces

K podobným změnám dochází i v jiných zemích. Společným rámcem je koncepce evropského vysokoškolského vzdělávání, nazvaná Boloňský proces a zahájená už roku 1998. Jejím deklarovaným cílem je vytvořit do roku 2010 otevřený „Evropský prostor vysokoškolského vzdělání“. V současné době se k boloňskému procesu hlásí už 46 zemí, jádrem je Evropská unie.

Podle oficiálních stránek ministerstva školství je cílem „posílit nejen atraktivitu a konkurenceschopnost jejího [evropského] vzdělávacího systému, ale i konkurenceschopnost absolventů evropských vysokých škol na trhu práce – národním, evropském i globálním.“ Boloňský proces má přispět „k mobilitě občanů, zaměstnanosti a rozvoji kontinentu všeobecně.“ (Boloňská deklarace) Důraz je proto kladen na mobilitu studentů a učitelů, kterou umožňuje kreditní systém, třístupňové studium (bakalářské, magisterské a doktorské) a mezinárodní uznávání kvalifikací.

Kvůli „zvýšení zaměstnavatelnosti“ studentů je v Boloňském procesu zdůrazněna „spolupráce vysokých škol a odběratelské sféry“, rozuměj budoucích zaměstnavatelů. Za stejným účelem počítá Boloňský proces s programy celoživotního vzdělávání s důrazem na rozvoj jazyka a IT. Pražský summit (2001) zdůraznil, že „vysokoškolské vzdělávání je a i v budoucnosti zůstane veřejnou odpovědností“, na výzvu studentstva pak ministři slíbili, že vezmou v úvahu sociální rozměr boloňského procesu.

V podstatě to zní dobře, přehlédneme-li některé zdůrazňované pojmy reforem.

Proč se Španělsko bouří?

V listopadu roku 2008 se ve Španělsku spustila série dříve spíše izolovaných studentských demonstrací a obsazování univerzit z důvodu kritiky či nesouhlasu s Boloňským procesem. Madrid, Valencie, Barcelona, Zaragoza, Sevilla, Málaga byly svědky pochodů tisícovek studentů. V Zaragoze 13. listopadu protestovala asi tisícovka studentů. Studenti požadují zastavení Boloňského procesu a větší diskuzi a transparentnost. Vedle toho žádaly listopadové pochody upustit od potrestání jednatřiceti barcelonských studentů za obsazení rektorátu Autonomní univerzity v Barceloně a protestovaly proti zadržení studentů ve Valencii.

Toto sladění nebylo náhodné, výbory studentů proti Boloňskému procesu různých univerzit, které protestují již po několik let, se domluvily na koordinované akci proti komercionalizaci vzdělávání a privatizaci univerzit. V hlavním městě Aragonu Zaragoze pak studenti 9. prosince zahájili zatím časově neomezené obsazení prostoru univerzity, které patrně potrvá přes celé zkouškové období do února. Obsazení drží denně čtyřicet až padesát studentů.

Podle studentských demonstrantů mají být univerzity ve službách společnosti, nikoliv soukromých podnikatelských zájmů, jejichž zástupci jsou v rámci deklarované spolupráce „vysokých škol a odběratelské sféry“ členy poradních orgánů procesu, které mimo jiné rozhodují o způsobu financování vysokých škol. Kritikové Boloňského procesu se obávají opakování časté strategie komercionalizace sociálních služeb, kdy klesne rozpočet dané služby, ať už je to doprava, školství či zdravotnictví, s tím se zhorší kvalita, řekne se, že veřejná správa nedokáže poskytovat kvalitní služby, a nastoupí soukromí aktéři. Ti, co mají peníze, začnou používat kvalitnějších soukromých služeb, a na ostatní zbudou mizerně financované veřejné služby, což vedle zvětšení rozdílů v kvalitě vede k prohlubování sociálních rozdílů.

Informační asymetrie

Oficiální zastánci z řad akademiků se omezují na popírání kritického výkladu Boloňského procesu. Rektor Univerzity Zaragoza Manuel López za vedení univerzity prohlásil:„aktivně bychom postupovali proti jakémukoliv pokusu privatizovat veřejnou univerzitu.“

Obavy, že klesne rozpočet univerzitám, popřel zastánce Boloňského procesu Francisco Michavila, ředitel katedry UNESCO na Polytechnické univerzitě v Madridu, která se věnuje studiu univerzitní správy a politiky. Zdůraznil naopak, že financování vysokého školství stoupne podle evropského návrhu na 2 % HDP, že hledání soukromých investorů neznamená snížení veřejného rozpočtu. A povzbudil k dalšímu vysvětlování, které by pomohlo studenty přesvědčit. Nevědomky tak poukázal na jeden základní a opakující se problém velkých reforem: špatnou komunikaci, která způsobuje, že procesu nikdo nerozumí, pokud danou reformu nenastuduje. Sleduje-li člověk protichůdná prohlášení v médiích, musí být nutně ztracen, zejména proto, že některé argumenty zastánců se trefují na hlavičku hřebíku některých skutečných aktuálních bolestí školství. Výsledkem je, že převahu mají v diskuzích ti, kdo reformu předkládají.

Jako odpověď na mobilizaci studentů distribuoval např. rektorát ve spolupráci s aragonskou vládou 50 000 letáků propagujících Boloňský proces. Jsou to údajně první informační letáky od roku 1998, kdy byl proces zahájen, a kritiku studentů nereflektují. Proto také zaragozští studeni v průběhu měsíce protestů vytvořili pracovní skupiny, které se věnují studiu dokumentů Boloňského procesu. Jejich snahou je prozatím rozšířit protest na ostatní zaragozské instituce. Začátkem ledna vyhlásil studentský syndikát stávku na školách a univerzitách po celém Španělsku, plánovanou na 4. březen.

V čem tedy spočívá trik?

V případě Španělská se financování opravdu zvedne, a to kvůli tristnímu stavu podfinancování celého sektoru vzdělávání, ve kterém je vůči zbytku Evropy i přes to, že studenti platí poplatky za jednotlivé předměty. Pro velkou část zemí Evropy budou reformy naopak znamenat zhoršení.

„Například financování univerzitního výzkumu bude navýšeno o soukromé zdroje, bude se tedy lépe bádat, ovšem v závislosti na potřebách firem a nikoliv společnosti,“ vysvětluje Pablo Casas Delgado ze zaragozského Výboru proti privatizaci univerzit. „Představme si, že studenti dělají výzkum, který vzbuzuje naději na objevení vakcíny proti malárii, a farmaceutická společnost, která podporuje výzkumnou činnost univerzity, řekne: Tento výzkum ukončete, není rentabilní. Kdo by nám tu vakcínu koupil? Afričani? Zkuste raději nějaké pilulky na hubnutí. Klíč je v soukromém financování výzkumu, které pomáhá vstupu firem na univerzitu.“ Nejde tedy o přímou privatizaci, v níž by soukromí aktéři převzali existující vysoké školy, spíše jde o komercionalizaci vzdělávacího sektoru spojenou s postupným růstem počtu soukromých škol, který můžeme pozorovat i v Česku, kde je ze 76 vysokých škol 48 soukromých.

Delgadovy obavy potvrzuje zkušenost univerzit ve Valencii a Madridu, kde byly veřejné výdaje pomalu kráceny. Došlo to až tak daleko, že si školy musely vzít půjčku u banky, protože jim veřejné zdroje nedostačovaly. Finance se mají rozdělovat školám podle nejlepších výsledků. Jedním z mnoha kritérií hodnocení úspěšnosti škol v Andalusii v rámci plánu financování pro období 2007–2011 je počet podniků, které založí absolventi školy do tří let po ukončení studia, dalším je počet dohod o spolupráci mezi učiteli a podniky. Podobná kritéria předurčují k podfinancování některé humanitní obory. I když jsou to jen dvě z mnoha kritérií, naznačují určitou logiku procesu.

Na to, že může jít o promyšlenou politickou strategii, poukazuje formulace Christiana Morrisna z dokumentu publikovaného už roku 1996 OECD – Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj: „Pokud se školám a univerzitám sníží náklady, je třeba usilovat o to, aby se nesnížila kvantita služeb i za cenu rizika poklesu kvality. Může se například zhoršit pověst škol a univerzit, ale bylo by nebezpečné omezit počet imatrikulovaných studentů. Rodiny by prudce reagovaly, pokud by nebyly zapsány jejich děti, ale neučiní tak vůči postupnému poklesu kvality výuky a škola může postupně získávat ekonomické příspěvky rodin studentů nebo omezit některé aktivity. To by se udělalo nejdříve v jedné škole, potom v druhé, nikoliv však sousední, tak, aby se odvrátilo riziko obecné nespokojenosti veřejnosti.“

Kritika Boloňského procesu

Nico Hirt, belgický expert na vzdělávací politiky EU, učitel matematiky a odborář, vysvětluje proces studenty pojmenovávaný jako privatizace ve svém textu Tři osy komercionalizace školy.

Proces sjednocování vysokého školství se realizuje změnami v oblasti struktury, obsahu a metod. Do nich můžeme zasadit změny, které probíhají i u nás. Ke změnám struktury patří kromě rostoucí autonomie škol zmíněný systém kreditů a třístupňové studium, které se u nás realizovalo zavedením tříletého bakalářského stupně, jež se pro mnohé stal stupněm posledním. Boloňský proces klade důraz na „mezinárodní uznávání titulů prvního cyklu jako přiměřené úrovně kvalifikace“ na evropském trhu práce. Obsah pěti let studia tak musel být díky prostupnosti stupňů mezi obory upraven a podle mnohých vysokoškolských učitelů se tím značně snížila úroveň studia.

Změny byly vytyčeny i pro vyučovanou látku. Důraz se místo faktických znalostí klade na „výstupy“ a „kompetence“ především „k dělání“, „k řešení problémů“, tomuto směřování odpovídají české testy všeobecných studijních předpokladů, které příliš nereflektují specifické potřeby jednotlivých oborů. S touto změnou se musely popasovat také základní a střední školy v rámci reformy školství a rámcových vzdělávacích programů. Ta by sama o sobě mohla otevřít nové možnosti interaktivní výuce proti klasickému frontálnímu přenosu encyklopedických znalostí, v realitě vysokých škol se však možnosti omezily pouze na aktivní práci studentů formou samostudia, jinak dochází spíše k pravému opaku: kvůli růstu počtu studentů, který není doprovázen růstem počtu učitelů, se omezují semináře a dialogická forma výuky a nastupují přednášky v přeplněných posluchárnách.

K nim se také přidává důraz na zavádění informačních technologií a důraz na výstupy. Pokud stoupají investice do vzdělání, jsou použity na nákup informačních technologií či moderních nemovitostí. Sami učitelé si stěžují, že sice mají interaktivní tabuli, ale na mnohonásobný počet studentů je stále stejný počet učitelů. Jednostranný důraz na kompetence realizace a řešení problému před věděním, které tvoří základ kultury, spolu se schopností osvojení nových informačních programů a ovládání nových přístrojů budou utvářet absolventa podle potřeb trhu i konkrétních zaměstnavatelů. Ne nadarmo jsou zástupci zaměstnavatelů v poradních orgánech Boloňského procesu. V účasti zástupců firem ve správních radách škol a ve financování zahraničních praxí studentů u možných zaměstnavatelů z veřejných zdrojů vidí kritici zásadní nebezpečí, protože se tak vzdělávání dostává do služeb trhu, místo aby rozvíjelo studenty.

Tři Nicovy osy komercializace vzdělávání spočívají v přiměřeném kvalifikaci pracovníků, kteří nepotřebují širší rozhled a hluboké vědění, v trendu k výchově konzumenta rychle se rozvíjejících technologií a v neposlední řadě v otevření se akademického prostoru trhu.

Boloňský plán jako zaklínadlo opakuje klíčová slova: flexibilita, adaptabilita, konkurenceschopnost, která postrádají jakýkoliv lidský rozměr. Nová reforma i s podporovaným trendem celoživotního vzdělávání má připravit absolventy, kteří nebudou mít mnoho obecných znalostí, které tvoří společnou kulturu, budou však schopni si osvojit nové počítačové programy, mimo svou pracovní dobu se dokáží vyškolit pro nové potřeby zaměstnavatele ve smyslu prohlášení první deklarace ministrů o přicházejícím období diverzifikace „profesního vzdělávání, kde se celoživotní učení stane jasnou povinností“. Budou zkrátka umět reagovat na měnící se požadavky dynamického pracovního trhu, který ve většině nepožaduje vysokou míru kvalifikace pracovní síly. Ta se má po evropském trhu pohybovat podobně plynule jako finance v duchu vyjádření Sorbonnské deklarace, která Boloňský proces zahájila: „Evropa není pouze Evropou eura, bank a ekonomiky: musí být i Evropou znalostí.“

Ačkoli některé dílčí změny, které boloňský proces přináší, mohou být pozitivní, jako celek Boloňský proces vyvolává otázku, pro čí potřeby se vlastně vzděláváme?

Publikováno v čtvrtletníku A-kontra

Vytisknout