V roce 2001 jsem poprvé sháněl práci ve Švýcarsku. V této zemi, v níž můj děda působil jako odborník při OSN v Ženevě, vyrostla moje matka, která mi můj záměr zaměřit se na Švýcarsko ve věci práce vehementně vymlouvala. Argumentovala, že zemi, která byla v Evropě pro danou věc horší, už jsem si vybrat nemohl. Já jsem se ale rozhodl spojit svůj úmysl zahraniční brigády s návštěvou u přítele, švýcarského romanisty a slavisty Tindara Ferrara.

Nahlédnutím do švýcarské přistěhovalecké politiky pro mě bylo už setkání s rodinou této naděje švýcarské literární vědy. Tindarův otec a matka, pocházející z rodin česačů messinských olivových hájů, se do Švýcarska přistěhovali v roce 1964 z chronicky nezaměstnané Sicílie a zakotvili v Bernu, kde se jim narodilo i jejich pět dětí. Mezi nimi byl po Tindarovi (nar. 1971) mimo jiné i houslový virtuóz Raffaele (nar. 1982).

Nesnáz byla v tom, že Ferrarovi neprošli u zkoušek o získání občanství, a tak se všechny jejich děti, rodilí Švýcaři, od dovršení dospělosti museli měsíc co měsíc hlásit na místním oddělení cizinecké policie k prodloužení povolení nutných k přežití v rodné zemi. V roce 2002, kdy se dlouholetý aktivista za lidská práva Tindaro Ferraro stal inspektorem švýcarského federálního sekretariátu pro hospodářství a zaměstnanost, tak došlo k absurdní situaci: novým panem inspektorem se totiž stal italský gastarbajtr, který se dál se co měsíc musel hlásit na cizinecké policii k prodloužení papírů.

Tento stav pominul až o rok později: po vypršení pětileté lhůty od Tindarova sňatku se švýcarskou státní občankou Sarou Wäckerliovou. Raffaele má ale smůlu: pokud ho napadne vzít si například Italku, bude až do smrti koncertovat jako gastarbajtr. Není divu, že si celá Ferrarova rodina pod vlivem slavisty Tindara oblíbila Osudy dobrého vojáka Švejka.

Připomnělo mi to příběh o curyšském ševci Fialkovi, příslušníku první generace našich přistěhovalců do Švýcarska na přelomu 19. a 20. století, o němž mi v rozhovoru vyprávěl českošvýcarský ekonom Prof. Ing. Jan Kruliš-Randa.

Zakladatel curyšské sociální demokracie pan Fialka podle svých slov po dvacetiletém pobytu v Curychu neprošel ve druhém kole zkoušek pro udělení švýcarské občanství. Toto druhé kolo sestává z návštěvy kandidátova bytu, při nichž se prokáže, zda je kandidát dost integrovaný do majoritní společnosti.

Úřední návštěva úředně odůvodnila své odmítnutí panu Fialkovi udělit švýcarské občanství proto, že mu na zdi visel portrét Tomáše Garrigua Masaryka. Byla totiž první světová válka a na psacích stolech evropských úředníků právě ležela Masarykova podobizna jako portrét člověka, stíhaného policií Rakouska-Uherska, Německa a Osmanské říše...

Jan Kruliš-Randa, který mi o panu Fialkovi vyprávěl, přidal jeho autentické svědectví:

Profesor Kruliš-Randa měl větší štěstí. Emigroval v roce 1948 a po půlročním pobytu v proslulém německém táboře pro emigranty Valka dostal stipendium na studium ekonomie ve Švýcarsku. Jako student Curyšské univerzity se pak seznámil a oženil s dcerou Masarykova a Fialkova přítele, švýcarského sociálního demokrata Willyho Spühlera.

Na rozdíl od Lenina, který, jak známo, po odjezdu z Curychu zvlčel:-), a během VŘSR prohlásil, že už nemůže poslouchat Bacha, protože by mu to bránilo dát popravit dostatečný počet nepřátel lidu, byl Willy Spühler skutečný sociální demokrat. Jeho životním traumatem byl postoj Švýcarska, které se během druhé světové války stalo nedobytnou pevností především pro zoufalé evropské židy, hledající záchranu před Hitlerem.

Příležitost své trauma odčinit dostal v roce 1968, kdy se stal podruhé švýcarským spolkovým prezidentem. Měsíc po 21. srpnu v Československu pronesl před švýcarským parlamentem řeč, v níž vyjádřil myšlenku, že postojem k aktuálním československým emigrantům může Švýcarsko odčinit svou válečnou vinu. Projev zafungoval, a Švýcarsko oficiálně nabídlo československým emigrantům své občanství. Této historicky ojedinělé nabídky využilo několik desítek tisíc našich krajanů.

Některé z nich (včetně své tety) jsem během své návštěvy Švýcarska v roce 2001 potkal. Mnozí (především ti, kteří z vlasti uprchli skutečně z politických důvodů) se stali mými přáteli a mnoho mě naučili. Kromě nich mi ale v paměti mi utkvěl také jeden, kterému mohlo být kolem šedesátky a představil se mi jako Pepík.

Těsně po udělení občanství se stal invalidním důchodcem, jímž byl i v době, kdy jsem ho potkal. Vyprávěl mi, že si vozí pivo z Prahy, protože v Bernu je předražené a jezdí každé léto na dovolenou na Slapy, kde si najímá hausbót. Na moji otázku, jak se mu žije v tak demograficky pestré zemi (Švýcarsko bylo první cizí zemí, kde jsem strávil více než 48 hodin, a ohromila mě právě touto pestrostí), Pepík odpověděl: "Kdyby to bylo na mně, já bych sem ty černý, Jugoše, vůbec ani nepouštěl."

Vzpomínám na Jirku, který pět let pracoval jako správce nejstaršího obydleného hradu ve Walesu za kapesné au-paira, což byla před naším přijetím do EU pro studenta téměř jediná možnost legálního zaměstnání v Británii. V roce 2003, kdy odcházel domů, mu jeho zaměstnavatel dlužil i to kapesné za poslední rok.

Vzpomínám taky na Romana z Ivano-Frankovska, který v roce 1999 přes týden pracoval od osmi do osmi načerno ve velké továrně v Roudnici nad Labem a o víkendu měl "fušku" na stavbách. Polovičku své mzdy odevzdal ukrajinskému bossovi, který ho "umístil" v ČR, a větší část z toho, co mu zůstalo, české mafiánce, která ho spolu s jeho otcem ubytovávala v upravených sklepních prostorách svého domu. V osm večer jsem pravidelně klepal na jeho sklepní okýnko. "Vařil si jídlo". Znamenalo to, že si vždycky buďto mazal chleba s máslem nebo vařil krupicovou kaši. Uspořené peníze střádal do pytlíku a spolu jsme plánovali, kam je má schovat, aby mu je mafiáni, až se bude vracet domů, na Florenci neukradli.

To totiž bylo na denním pořádku.

Mnozí, v jiných otázkách i mnou respektovaní autoři (jako například Štěpán Korba:-) stejně jako tomu byli i v jiných "krizových" časech u jiných respektovaných autorů (například u Ferdinanda Peroutky, který na podzim 1938 napsal, že židé se musejí starat sami o sebe, protože my na to už nemáme kapacitu) operují tak zvanou "realitou", které ve svých myšlenkách dávají do ruky knutu, jíž nás tato "realita" má dobičovat k činům, které bychom za normálních okolností nikdy neudělali.

V takovou chvíli je třeba si vzpomenout, že realit (alespoň těch úředně dokázaných) je na této planetě něco kolem šesti miliard. A každá z nich má svůj rodokmen a své výchozí body, které ve svém součtu vedou k bodu současného pohledu.

Kdo z nás nebyl ve svém životě aspoň chvíli gastarbajtrem.

Možná, že šance našeho života tkví v možnosti využít své výchozí body k tomu, abychom se dokázali vcítit do těch druhých a z tohoto vcítění se poučit.

A možná, že prostředkem této šance je i historie, která nám na velké, ze všech stran viditelné plátno politiky promítá mimo jiné i příběhy o prezidentech dvou současných velmocí a jejich otcích.

K zákonům šance ovšem patří i to, že se dá buďto proměnit, či propást.

ZDE přikládám odkaz na píseň, která se váže k tématu a která se díky YouTube bleskově rozšířila po světě. Její text je jednoduchý, srozumitelný a lehce přeložitelný. Hlas, který se ozývá na jejím začátku je hlas jednoho z těch, kteří onu šanci bohužel neproměnili...