Schůze pod horami

Nesjížděly se žádné černé limuzíny, nebyli tu novináři. Pár starostů, zastupitelů a několik občanů - aktivistů se pomalu trousilo směrem k zasedací místnosti. Jen pár lidí vědělo, že se zde koná další jednání, které má velké ambice. Jak si poradit s krizí a rostoucí chudobou v horách i podhůří. To co by mělo řešit několik vládních expertních týmů, se v Krušnohří rozhodlo vyřešit pár strýců a tet. Co jiného jim také zbývá?

Na úpatí Krušných hor, ve stínu Stropníku leží malé, kdysi hornické městečko Osek. Lyžařská jednota zde postavila první skokanské můstky v Čechách, čeští a němečtí obyvatelé umírali na různých frontách za ty pány, kteří zde zrovna vládli, a když se neválčilo, umírali v dolech -- tři největší důlní katastrofy u nás se odehrály v okolí, jedna přímo na katastru města. Dnes tu žádné doly nejsou. Pomalu se rekonstruuje cisterciácký klášter, jehož opat nařídil v roce 1618 zbourat protestantský kostel v nedalekém Hrobě, čímž spustil lavinu třicet let trvajícího evropského konfliktu. Nad městem se již několik století rozpadá hrad, který chránil cesty do Němec. Již před sto dvaceti lety tu byla zavedena železniční doprava, v minulých letech se však pravici z kraje podařilo jednu trať zavřít a provoz druhé radikálně omezit. Okresní nezaměstnanost patří mezi pětici nejvyšších v republice a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit.

Sousedům se protáčejí panenky, když jedou do Saska na nákupy a většina věcí je levnější. Supermarkety tam statečně bojují s místními obchodníky a hrdě hlásají, že alespoň třetina zboží pochází z regionu. A bio a Fairtrade tu najdete na každém pultu. I tak ale místní obchůdky žijí. Po nesmyslných vizích s rozvojem turistiky, na němž zkrachovalo mnoho rodinných podniků, pomohla vláda s oddlužením a tak zatímco na německé straně vesničky dál žijí, byť již často jen jako obytné čtvrti, na české straně nastává druhý odsun a pohraničí se vylidňuje.

Skupinka lidí z několik sousedních obcí mezi Teplicemi a Mostem se proto rozhodla vzít iniciativu do vlastních rukou. Na začátku se pokusili identifikovat hlavní problémy, které brání regionálnímu rozvoji: "Odporem vlády vůči občanským iniciativám se sama vláda dostává do spirály neřešitelných problémů." I v českém pohraničí je lidem více méně jasné, že pokud se mají dobrat řešení v současné situaci, musí postupovat společně, protože snahy jednotlivců "jsou jen mrháním silami, jako předchozích devatenáct let."

Velké koncepce a lokální agenda

Již od konce devadesátých let se mluví o potřebě místního rozvoje, o zapojení místních aktérů včetně občanských iniciativ, malých podniků a živnostníků. Jak se už ovšem stalo zvykem, většinou se jednalo o velmi formalistickou představu. Na úřadě se spolu setkají šéfové místních sdružení, podniků a státní úředníci - v lepším případě se po několika měsících domluví na nějaké společné koncepci v horším se pohádají. Neshoda je následně využita k tomu, aby si zastupitelstvo vše zase rozhodovalo samo, protože ostatní nevědí co chtějí. navíc zastupitelé jsou zvoleni, tak jim do toho nemá nikdo právo mluvit. Jen málokde dokázali konflikt využít jako dobrý startovní bod k identifikaci problémů a alespoň pokusu najít nějaká východiska. Snaha po shodě za každou cenu a vyhýbání se sporům vedou k zakonzervování špatného stavu a rezignaci. Nakonec pomáhají jen bezskrupulózním existencím k prosazování jejich zájmů. Kdo se tomuto pojetí postaví, je brán jako potížista, který se nechce na ničem dohodnout a se kterým je lépe nespolupracovat. Tak či tak,občanů se stejně nikdo na nic neptá.

Hlavní proud vedený naivní ideologií nekonečného růstu a prosperity vedl k opuštění nejprostších hospodářských zásad a obce, města i regiony se veleochotně vzdávala nástrojů pro ekonomickou správu -- konečně tak činila i většina národních ekonomik. Po stovky let budovaná obecní hospodaření se takřka ze dne na den vydala všanc obrovským ekonomickým gigantům a ztratila prakticky jakoukoli možnost ovlivňovat místní rozvoj. U nás tomu ještě pomohl rozvrat způsobený bolševickým direkcionismem. Nadnárodní obchodní řetězce zlikvidovaly místní obchodníky i řemeslníky, následná nezaměstnanost pak další služby. Deindustrializace a odchod kapitálu krizi uzavřely. A dnes se všichni ptáme: kudy kam? Je třeba si znova uvědomit, že vysoká míra ekonomické soběstačnosti komunit, regionů a států je cestou k zajištění důstojného života pro všechny. Hospodářství má svá jasná pravidla, se kterými nic neuděláme. Takže pokud budeme nakupovat všechno zboží z Číny, skončíme jako v Číně.

Konec našich furiantů

Více a více obyvatel obcí si uvědomuje, jak se jim sice nabízí stále levnější zboží, oni si ho však nemohou koupit, protože v jejich okolí se již nic nevyrábí a tak mají k životu jen státní podporu. Vybydlené domy a opuštěné živnosti zejí prázdnotou, ale na jejich obnovu nikdo nepůjčí ani vindru. V některých obcích si to začínají uvědomovat a hledají možnosti, jak místní ekonomiku znovu nastartovat. Nejsou mezi nimi žádná velká jména, ani nestudovali na kdovíjakých univerzitách. Přesto jim nechybí snaha nejen hledat praktické kroky, ale také celý problém uchopit eticky, třeba z pohledu základních lidských práv. Zatím jen sní o možnostech komunitního bankovnictví, o větší spolupráci místních podnikatelů. Mají málo informací, minimální podporu a rozhodně se nedá mluvit o mase angažovaných. Změna to nebude lehká, ale pokud si nepomohou sami, pak je Bůh ochraňuj.