G20 byla založena už v roce 1999. Mnoho jsme o ní neslyšeli a zvýšení její mediální známosti je dáno tím, že by se měla stát hlavním tavícím tyglíkem pro nové postupy, které vyvedou náš svět z hospodářské krize. Zbývajících devadesát procent zemí se ovšem ptá, proč krizi řeší v exkluzivním klubu hlavně ti, kteří ji sami zapříčinili?

Po setkání s premiérem Brownem za všechny 26.3. jasně řekl brazilský president Lula: "Krizi nezpůsobili ani černí, ani indiáni ani chudí. Způsobili ji bohatí bílí, kteří se tvářili, že o ekonomice vědí všechno a přitom o ní nevěděli zhola nic. Chudí nesmí trpět za to, co způsobili bohatí." Brazílie je ovšem také členem G20 a evidentně ve skupině hodlá vystupovat jako zastánce chudých zemí. Jak toho dosáhnout není ovšem příliš jasné. V rámci skupiny G20 budou převažovat hlasy požadující znovu-posílení mezinárodních finančních institucí -- Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Další role v jejich nepříliš úspěšné historii ovšem jistě nebude patřit k nejpopulárnějším krokům, zvláště když bohaté země nadále odmítají demokratizaci těchto orgánů.

Posíleno by mělo být i Fórum finanční stability, které bylo zřízeno také v r. 1999 na podporu finanční rovnováhy skrze výměnu informací, spolupráci a dohled. V této souvislosti požaduje Čína systém včasného varování, ale jak ho zřídit? I na příchod současné krize již na oficiálních fórech poukazovali přední ekonomové, analytikem a tvůrcem alternativní ekonomiky Douthwaitem počínaje a poradcem Clintonovo administrativy a mnoha bank Roubinim konče. Daňoví poplatníci, což jsou vlastně už jen střední třída a chudí, by se měli ptát, co za jejich peníze dělají národní a mezinárodní analytická oddělení, když nebyla schopna z jasných dat odvodit neudržitelnost situace?

Diskuse se povede také o globální správě. Nejžhavějším tématem bude regulace finančních trhů a monetárního systému. Experti OSN navrhují návrat k poválečnému systému centrálně regulovaných měn pod Měnovým fondem, ale to je zatím neprůchodné. Velká pozornost bude věnována také daňovým a právním rájům.

Těm se bude věnovat i neformální setkání ministrů financí zemí EU v Praze - ECOFIN. To je skutečně potřeba. Evropa má největší počet daňových a právních rájů a většina z nich je přímo v EU. Na nedávné demonstraci ve známém daňovém ráji na ostrově Jersey o tom mluvil Jean Merckaert z francouzské Katolické rozvojové komise proti hladu. Upozornil na chování francouzské banky BNP Paribas (zastoupení i v ČR), která má 189 poboček v daňových rájích. Tato banka byla jedna z prvních, která profitovala ze záchranného balíčku i přes to, že president Sarkozy na veřejnosti podmiňoval pomoc bankám ukončením jejich vazeb na daňové ráje.

V "Pakulu" se bude řešit také problém Paktu růstu a stability, který závaznými pravidly koordinuje a řídí rozpočtové politiky členů eurozóny tak, aby neohrozily stabilitu celého systému. Dnes je mnohým politikům trnem v oku, protože je brzdí v rozletu jejich podpůrných balíčků. Někteří si stěžují, že nereflektuje ekonomické cykly -- rozuměj krize. To je paradoxní, protože pakt má těmto cyklům zabránit.

Finančníci mají naplánovánu také reflexi pětiletého fungování rozšířené Evropské unie. Přes další nárůst zabedněnosti a buranství, zavlečených některými představiteli nových členských zemí, může být sedmadvacítka nakonec šťastná. Představa, co by se bez existence strukturální koordinace dělo mezi současnými členy EU v době krize, je dost příšernou noční můrou.

Na druhé straně ovšem třeba síť organizací EURODAD upozorňuje na aroganci EU vzhledem k jejím závazkům vůči chudým zemím. Podle této instituce ministr Kalousek vetoval účast eurokomisaře pro rozvoj na posledním zasedání rady ECOFIN proto, že prý postkomunistické země mají dost svých problémů a na pomoc nejchudším tedy nezbývá čas. Ministerstvo financí to ovšem vykládá tak, že agenda byla příliš rozsáhlá a nezbylo v ní na komisaře místo.

I proto bude v Praze jednat také na sto představitelů občanské společnosti z celého světa. V Tyršově domě na konferenci organizované pražským GLOPOLIS připraví nejen návrhy vycházející z potřeb těch nejpostiženějších, ale měli by se také zabývat strategií, jak tyto požadavky koordinovaně začlenit do své agendy i do programů svých vlád.

Ekonomy a národohospodáře tedy čeká hektický týden. Známe programy jednání a víme, že nás čekají také demonstrace občanů a projevy státníků. Zda to vše povede k tomu, abychom ke globálním krizím od příštího týdne začali přistupovat koordinovaně a racionálně, nevíme.