Koalice je dost velká na to, aby byla imunní vůči vydírání kterékoliv ze zúčastněných stran. Pokud někteří členové Strany práce poruší stranickou disciplínu, Netanjahu bude stále disponovat většinou. Podobně když bude dělat problémy pravice. Nebo když se mu ortodoxní strana pokusí vrazit nůž do zad.

Tato vláda se k ničemu konkrétnímu nezavázala. Psané "Základní směrnice" -- dokument podepsaný všemi koaličními stranami -- je zcela mlhavý. (A Základní směrnice jsou tak jako tak bezcenné. Všechny izraelské vlády porušily své směrnice bez mrknutí oka. Pokaždé se ukázaly být gumové.)

To vše získal Netanjahu velmi levně -- za několik miliard ekonomických slibů, o jejichž splnění si může nechat zdát. Pokladna je prázdná. Slavný výrok jednoho z jeho předchůdců v úřadu, Leviho Eškola, zní: "Slíbil jsem, ale neslíbil jsem, že sliby dodržím."

Zřídil také všechna možná ministerstva. Tato malá země bude mít 27 ministrů a šest zástupců. Takže o co jde? Pokud to bude třeba, Netanjahu by mohl rozdat ministerská křesla všem 74 členům koalice.

Vrcholem jeho úspěchů bylo získání Strany práce. Jedním rázem změnil vládu malomocných, na niž by celý svět pohlížel jako na bláznivý spolek ultranacionalistů, rasistů a fašistů, v moudrou a vyváženou vládu středu. A to všechno bez toho, že by sebeméně změnil svůj charakter.

Nejzapálenějším příznivcem tohoto podniku byl Lieberman, nový izraelský ministr zahraničí. Tento extrémní rasista, tento duchovní bratr francouzského Jean-Marie Le Pena a rakouského Jorga Haidera (doufám, že se ani jeden z nich, ani živý ani mrtvý, neurazí), byl velmi znepokojen tím, co ho čeká. Ve svých představách se viděl, jak podává ruku Hillary Clintonové a ruka zůstala ve vzduchu. Natahoval se k polibku Angely Merkelové, jen aby viděl, jak se s hrůzou odtahuje. Nepříjemné.

Vstup Strany práce do koalice vyřešil všechny problémy. Pokud do této vlády vstoupili sociální demokraté, všeechny ty řeči o fašismu musely být přece nesmyslné. Samozřejmě, Lieberman byl špatně pochopen. Jeho slova zkreslili. Vůbec není fašista, Bůh chraň. Není rasista. Je jen tradiční pravicový demagog, který využívá primitivních emocí mas, aby získal hlasy. Který zvolený politik by něco namítal?

Takže Ehud Barak poskytl celé vládě košer certifikát. Pokračuje ve slavné stranické tradici politické prostituce. V roce 1977 Moše Dajan vstoupil do vlády Menachema Begina a dodal jí košer certifikát, když celý svět považoval Begina za nebezpečného nacionalistického dobrodruha. V roce 2001 Šimon Peres vstoupil do vlády Ariela Šarona a vystavil jí košer certifikát, když celý svět viděl v Šaronovi muže zodpovědného za masakry v uprchlických táborech Sabra a Šatíla.

Proč to Barak udělal? A proč ho většina Strany práce podpořila?

Strana práce je vládní stranou. Nikdy nebyla ničím jiným. Už v roce 1933 převzala kontrolu nad sionistickým hnutím a od té doby bez přerušení vládla Jišuvu (židovské komunitě v Palestině před rokem 1948) a státu až do nástupu Begina v roce 1977. 44 let po sobě se těšila bezkonkurenční moci nad hospodářstvím, armádou, policií, bezpečnostními službami, výchovným systémem, zdravotnictvím a tehdy všemocnou odborovou ústřednou Histadrut.

Moc je zakódována v DNA této strany. Je to víc než jen politická záležitost -- je to její celý charakter, mentalita, světový názor. Tato strana není schopna opozice. Neví, co to je, a ještě méně ví, co by si v opozici počala.

Pozoroval jsem členy Strany práce v Knesetu v krátkém období, kdy byli zatlačeni do opozice. Byli sklíčení a truchlili. Řada z nich bloudila po chodbách jako fantomové, ztracené duše. Když vstoupili do řečniště, zněli jako mluvčí vlády.

Likud trpí opačným syndromem. Jeho předchůdci byli v opozici v dobách Jišuvu a pak po dalších 29 let státní existence. V krvi likudniků je opozice. Dokonce i nyní, po mnoha letech ve vládě (s přestávkami), se chovají jako opozice. Věčně jsou diskriminováni, ubozí a zahořklí, lidé z venku nahlížející dovnitř, plní nenávisti a zášti.

Ehud Barak zosobňuje syndrom své strany. Vše mu patří. Má nárok na moc i ministerstvo obrany. Nedivil bych se, kdyby trval na tom, aby bylo v koaliční smlouvě zakotveno, že je doživotním ministrem obrany (a jeho osobní strážce Šalom Simchon doživotním ministrem zemědělství). Vlády přicházejí a odcházejí, ale Ehud Barak musí být ministrem obrany -- ať už je vláda pravicová nebo levicová, fašistická nebo komunistická, ateistická nebo teokratická. Je úplně jedno, jak dělá svou práci -- jeho ohodnocení nesmí být jiné než perfektní.

Takže co bude tato vláda dělat? Co vůbec může dělat?

Pokud jde o nejpodstatnější věc, existuje úplná shoda. Lieberman, Netanjahu, Barak, Ellie Jišaj z Šasu a Danny Herškovic ze strany "Židovský domov" se ve věci Palestinců plně shodnou. Všichni souhlasí s tím, že je třeba zabránit vzniku skutečného palestinského státu. Všichni souhlasí, že nebudou jednat s Hamásem. Všichni podporují rozšiřování židovských osad. Během omezené doby, v níž byl Barak premiérem, se osady rozšiřovaly ještě rychleji než během Netanjahuova funkčního období. Lieberman je sám osadník, Herškovicova strana zastupuje osadníky. Všichni věří, že mír není potřeba, že mír je pro nás špatný. (Byl to Barak, ne Netanjahu nebo Lieberman, kdo razili frázi "Nemáme partnera, s nímž bychom sjednali mír".)

Takže jaká bude reálná platforma této vlády?

Stručně řečeno: Klamání pro vlast.

V cestě, kterou si tato vláda vybrala, leží velké skalisko: Spojené státy americké.

Zatímco Izrael dělá velký skok doprava, USA udělaly velký skok vlevo. Těžko si představit větší kontrast než mezi Benjaminem Netanjahuem a Barackem Obamou. Nebo mezi oběma Bara(c)ky -- Barackem Obamou a Ehudem Barakem.

Netanjahu si je problému vědom, možná více než kterýkoliv jiný izraelský lídr. Vyrostl v USA, poté co se jeho otec, jeruzalémský profesor historie, cítil pro své extrémně pravicové názory utlačován a odjel do Ameriky. Benjamin navštěvoval střední školu a universitu. Mluví plynnou angličtinou obchodního cestujícího.

Pokud existuje jedna věc spojující prakticky všechny Izraelce od pravice po levici, je to přesvědčení, že vztahy mezi Izraelem a USA jsou pro bezpečnost státu kriticky důležité. Netanjahuova hlavní starost tedy je zabránit vážné roztržce mezi oběma zeměmi.

Baraka vzali do vlády přesně proto, aby takovému střetu zabránili. Netanjahu si přeje navštívit Bílý dům s Barakem, ne s Liebermanem.

Střet se zdá nevyhnutelný. Obama chce na Středním Východě vytvořit nový pořádek. Ví, že izraelsko-palestinský konflikt otravuje atmosféru v arabském světě a v celém muslimském světě, který pohlíží na Ameriku s nevolí. Přeje si konflikt vyřešit -- přesně to, čemu chtějí Netanjahu a jeho partneři za každou cenu zabránit ­-- tedy s výjimkou ceny v podobě roztržky s USA.

Jak to udělat?

Řešení je napsáno v Bibli: "Tento boj povedeš lstí" (Přísl. 24,6). (V King James Bible je slovo "Tachbulot" přeloženo jako "moudrá rada". V moderní hebrejštině ale znamená lsti, triky, podfuky -- a právě tak tomu rozumí všichni, kdo dnes mluví hebrejsky.)

(Překlady do jazyka Boženy Němcové pochopitelně harmonizují tím spíše, nejnovější: "Svůj boj vyhraješ dík dobrým radám", ekumenický: "Boj veď s rozvahou" -- KD.)

Od vzniku sionismu jeho lídři věděli, že jejich vize potřebuje velkou dávku přetvářky. Je nemožné převzít zemi obývanou jinými lidmi bez skrývání cíle, odvádění pozornosti, ukrývání činů za květnatá slova.

Samozřejmě, že všechny státy lžou. Před 400 lety si britský diplomat Henry Wotton všiml: "Velvyslanec je čestný muž vyslaný za hranice, aby tam lhal ve prospěch vlasti." Vzhledem ke zvláštním okolnostem své záležitosti museli sionisté používat podvodu o dost častěji, než je obvyklé.

Nyní jde o to předvést světu, a zejména USA a Evropě, falešný obraz předstírající, že naše nová vláda usiluje o mír, jedná v jeho prospěch, dokonce otáčí každý kámen, aby mír našla -- a zatím dělat přesný opak. Svět bude zasypán deklaracemi a sliby, které doprovodí spousta bezvýznamných gest, konferencí a setkání.

Lidé s dobrýma ušima už slyší Netanjahua, Liebermana a Baraka, kteří začali s představením nazvaným "arabská mírová iniciativa". Budou o ní mluvit, vykládat ji, navenek ji přijímat, zatímco připojí podmínky, které ji zcela zbaví obsahu.

Velkou výhodou této iniciativy je, že nevzešla od samotných Palestinců a tudíž nevyžaduje, aby se s nimi jednalo. Stejně jako stará "Jordánská varianta" a další podobné návrhy slouží za náhražku dialogu s Palestinci. Arabská liga zahrnuje 22 vlád, z nichž některé lstivě spolupracují s izraelským vedením. Můžete se spolehnout, že se mezi sebou navzájem na ničem praktickém nedohodnou.

Jenže klamání, stejně jako tango, potřebuje dva: Jednoho co klame a druhého, který chce být klamán.

Netanjahu věří, že Obama chce být klamán. Proč by se chtěl přít s Izraelem, konfrontovat silnou poizraelskou lobby a Kongres, když se může spokojit s Netanjahuovými konejšivými slovy? Nemluvě o Evropě, která je rozdělená a posedlá vinou z holokaustu, a žalostném Tony Blairovi, který obchází kolem jako duch, který nedošel klidu.

Je Obama připraven hrát stejnou hru jako většina jeho předchůdců, roli podváděného milence?

Bibermanova/Bibarakova/Bibijahuova vláda věří, že odpovědí je rozhodné ano. Já doufám, že to bude rozhodné Ne.

Zdroj: ZDE