Neexistence tohoto spojení např. v tzv. ropných rentiérských státech vede k řadě politických patologií jako např. autonomii od občanů -- státní aparát má svůj zajištěný příjem, proč pak naslouchat tomu, co chtějí občané, když mají "privilegium" a neplatí daně?, tendenci k silným externím vlivům - vojenská a jiná podpora ze zahraničí pro režimy, které často nemají legitimitu - a zranitelnosti státu vůči armádě -- stát je slabý, protože tu chybí podpora občanů, neidentifikují se s ním, s čímž souvisí i časté pokusy o puč a převraty. Roli "renty" ale nemusí hrát pouze ropa, ale rovněž např. rozvojová pomoc, jak by se dalo demonstrovat na řadě příkladů z afrických zemí.

h Právě v poslední době, kdy státy zvažují různé fiskální balíčky na podporu hospodářství, se ukazuje, jak si řada zemí v posledních letech omezila svou daňovou základnu. Ústup od progresivního zdanění, silnější význam nepřímých daní (daň z přidané hodnoty, spotřební daň), které mají degresivní dopad, daňové podbízení za účelem nalákání přímých zahraničních investic, vliv daňových rájů... Toto byly trendy minulých let. Jaké jsou dopady takovéhoto působení?

Pokles progrese, která je historicky spojena s tzv. sociálním státem, byl markantní především v posledních dvaceti letech. Sazby daně z příjmů, ať právnických či fyzických osob, klesaly k úrovním, které byly dlouho považovány za nemyslitelné. Jak uvádí obsáhlá publikace Eurostatu: Taxation trends in the EU, v řadě zemí poklesla daň u příjmů právnických osob mezi lety 1995-2008 o 20 procentních bodů! (např. v ČR)

Navzdory argumentům pravice o Lafferově křivce (snížení daňové sazby povede k poklesu šedé ekonomiky, takže daňový výběr může paradoxně dokonce vzrůst), při poklesu daní z příjmů právnických osob (a také fyzických v řadě zemí), je potřeba tento pokles příjmů vykompenzovat.

Markantní je vzestup daní nepřímých, které jsou z hlediska dopadu přesně opačné než daně progresivní. Progresivní zdanění nejenže působí proti hospodářskému cyklu a pomáhá tak, aby recese byly slabší a kratší a oslabuje tendence k přehřátí ekonomiky, ale bylo i významným zdrojem pro redistribuční funkci státního rozpočtu.

Na druhou stranu, degresivní zdanění (klasickým příklad je např. vrcholně nespravedlivá daň z hlavy), dopadá nejbolestivěji na ty nejchudší, kteří silně pocítí každé zvýšení DPH. Nepřímé daně jsou preferovány jistě i z toho důvodu, že se dobře vybírají -- je mnohem obtížnější se vyhnout jejich placení. Je to rozhodně těžší, než když se nadnárodní firma rozhodne "přesunout" zisk vytvořený v zemi A do daňového ráje v zemi X.

Důvodů k poklesu přímých daní je celá řada. V posledních letech můžeme jistě hovořit o neoliberálním trendu "netrestat schopné", přičemž ovšem dochází ke dvěma propojeným jevům: trestat chudé -- jednak přesunem k nepřímým daním a jednak k poklesu sociálních výdajů státu. Tento trend je ještě zesílen silnou daňovou konkurencí -- daňovým dumpingem (podbízením) mezi státy, poskytováním daňových prázdnin a samozřejmě působením daňových rájů.

Velké rozdíly v daňové kvótě jsou pozorovatelné především u tzv. nových zemí EU: zatímco ve starých zemích, především skandinávských tvoří složená daňová kvóta (která zahrnuje rovněž platby na sociální a zdravotní pojištění) téměř 50% HDP, v Rumunsku se pohybuje jen okolo 29%. Stejně tak cílená propagace dne "daňové svobody" ukazuje, jako by to nebyl NÁŠ stát, na který platíme, ale jakási cizí entita, jejíž jediným cílem je okrást toho, kdo poctivě pracuje.

Vzhledem k současnému vývoji opravdu nelze tvrdit, že by nižší daňové zatížení vedlo k vyššímu blahobytu, což je častý argument pravice. Ekonomika je podstatně komplikovanější a zbožštění daňové sazby z příjmů (ať již právnických či fyzických osob) není na místě. Naopak, země s nejvyšším daňovým zatížením -- navzdory dlouhodobé kritice OECD a především MMF -- jako jsou Švédsko či Dánsko dosahují dlouhodobě vynikajících výsledků jak v Human development index (Index lidského rozvoje), tak v mezinárodní konkurenceschopnosti a technologické úrovni. Daně tu rovněž nejsou pro to, aby se jejich poklesem zvyšovala mzda, jak podotkl představitel německé die Linke, Oskar Lafontaine. Je zajímavé poslouchat představitele pravice, jak bojují za snižování zdanění práce (ať již formou daňové sazby, či snížením odvodů na sociální a zdravotní pojištění). Je to odrazem vývoje a la USA -- pokud mzdy nerostou reálně, zařídíme to alespoň tak, že snížíme daně, aby spotřeba jako jeden z motorů HDP příliš nepoklesla. Nejde ale o daně, je třeba se spíše dobrat toho proč, navzdory růstu produktivity práce, mzdy rostou stále pomaleji, resp. reálně klesají -- např. právě v SRN.

Daně jsou hlavním zdrojem příjmů státního rozpočtu. Tento elementární fakt si bohužel řada občanů neuvědomuje, když na jedné straně jásají nad snižováním daní slibovaných pravicí a na straně druhé mají jasné představy, co vše by stát měl zajišťovat. Tam, kde stát méně vybere, musí nutně ubrat výdaje, pokud nechce trvale hospodařit s rozpočtovými schodky. Základní úvaha, okolo které by se mohla točit případná volební kampaň např. v ČR tedy zní: co očekávám jako občan/firma od státu? Podle těchto očekávání, které ve společnosti převažují, je potom třeba navrhnout daňovou soustavu. Mimochodem, jedním z největších kladů daňové soustavy by měla být její stabilita a předvídatelnost. Ve skandinávských zemí je dlouhodobě očekávání od státu vysoké -- a koreluje tak pozitivně s ochotou občanů platit vyšší daně. V zemích jako jsou USA nebylo očekávání vysoké -- to je dáno mimo jiné americkým mýtem selfmademana, který vytváří atraktivní ideu sociální mobility a zbavuje do značné míry stát sociálních starostí. Navzdory tomu mají USA poměrně vysoké zatížení, které se ovšem spíše používá k nezanedbatelným vojenským výdajům a navíc má velice silné degresivní rysy -- k dokonalosti ho dovedl George Bush, který ulevil firmám a nejbohatším takovým způsobem, že břemeno téměř celé přesunul na střední a nejchudší vrstvy obyvatel. Problém v České republice je v neujasněnosti toho, co od státu očekáváme (jako občané). O rozporuplném postoji Čechů ke státu už koneckonců hovořil K. H. Borovský, když zmínil, že průměrný Čech nechce, aby mu stát do něčeho "kecal", ale jakmile má problémy, okamžitě stojí s nastavenou rukou (a to často stačí, aby na horách nenapadl sníh). Problémem ČR tedy není příliš vysoké daňové zatížení (složená daňová kvóta dle publikace Eurostatu je v případě ČR 36,2%, což je pod průměrem EU27), ale spíše fakt, že Češi mají pocit, že za své daně nedostávají od státu dostatečný ekvivalent. Řeč je samozřejmě o fungování státní správy a o téměř všudy přítomné korupci -- jak je Čechy vnímána a hodnocena např. Transparency International. Jen na okraj: právě skandinávské země jsou v tomto ohledu rovněž na špici -- jejich míra korupce patří mezi nejnižší na světě.

Je nanejvýš pozoruhodné, jak dlouho pravici procházela a stále prochází snaha o zdaňováním určitých služeb dvakrát -- a ještě se to nazývá omezováním plýtvání -- např. zavedení lékařských poplatků či úvahy o zavedení školného. Nejen, že jde o dvojí zdaňování toho, co dříve hradil stát, ale rovněž o to, že se stát stahuje jako garant sociálního smíru z určitých oblastí a předává je privátní sféře (viz také úvahy o privatizaci penzijních systémů, které jsou s ohledem na dnešní krizi a všeobecně přiznávané negativní působení kapitálového trhu snad světovým unikem).

Debata o výši daní je nutná, pro řadu občanů či firem dokonce nejdůležitějším bodem volební kampaně. Je ale třeba si uvědomit, že příjmy a výdaje státu jsou propojeny a že nemohu jedním dechem kritizovat vysoké daňové zatížení a druhým chtít více výdajů na kulturu, na sociální sféru, na infrastrukturu... A druhým krokem je pak, kdo za výdaje státu bude platit tak, aby to -- tradičně spíše rovnostářská -- česká společnost považovala za spravedlivé.

Daně, jejich struktura a výše byly vždy odrazem teoretického myšlení dané epochy, vztahu státu k jednotlivci. Proto s přehodnocením neoliberálního kurzu posledních let musí dojít i k přehodnocení dopadů tohoto myšlení na daňovou strukturu a celkově postavení státu v ekonomice.

Na nadarmo již J. A. Schumpeter tvrdil, že

"Duch národa, jeho kulturní úroveň, jeho společenská struktura, činy, jež jeho politika může uchystat, to vše a ještě více je vepsáno v jeho fiskální historii... Ten, kdo umí naslouchat tomuto poselství, zde rozpozná dunění světové historie zřetelněji než kdekoliv jinde."