Karel Kryl se narodil v Kroměříži rok před koncem 2. světové války. Pocházel z rodiny, která vlastnila knihtiskárnu. Už v mládí se u něj projevil všestranný umělecký talent. V Bechyni vystudoval keramickou průmyslovku. První pracovní zkušenosti získával v Teplicích v továrně na záchodky, kde se vyráběla sanitární keramika. Prošel si celým provozem od píky, tahal vozíky, dělal i paliče u tunelové pece. Od mládí jezdil pravidelně na vandry. Později odešel do Olomouce, kde se již prosazoval jako talentovaný autor vlastních písňových textů. V tomto městě také navázal přátelství s bývalým českým ministrem kultury Pavlem Dostálem.

Z Olomouce odešel do Ostravy, kde pokračoval ve své textařské tvorbě. Jeho talentu si brzy povšiml hudební publicista Jiří Černý. Na hudební scénu se Kryl propracoval z regionálních klubů a divadel. První texty napsal v roce 1961. Prosadil se především jako autor originálních protestsongů, které měly v uvolněných poměrech 60. let prakticky ihned velký ohlas u široké veřejnosti. Psal ale také milostnou poezii a žertovné písně. Inspirací mu byla tvorba Osvobozeného divadla a Semaforu, ale i biblická témata (Zapření Petrovo, Žalm 71).

Na začátku roku 1968 přišel do Prahy, kde pracoval v dokumentárním oddělení pražské televize. Na události srpna 1968 reagoval svou asi nejslavnější písní Bratříčku zavírej vrátka, která vznikla spontánně v noci 22. srpna. Začátkem roku 1969 mu vyšlo stejnojmené album. Zařadilo se trvale do zlatého fondu naší hudby a obsahuje takové skladby jako Král a klaun, Veličenstvo kat, Anděl, Morituri te salutant, Píseň neznámého vojína a Nevidomá dívka. Velmi výmluvný se stal obal této desky s vyobrazením malého chlapce s terčem na zádech.

9. 9. 1969 odjel na festival alternativní hudby do Německa a po zvážení všech okolností se rozhodl už do své vlasti nevrátit. Doma nechal svého otce, oba sourozence i maminku, která za ním mohla poprvé přijet až na Vánoce roku 1978. V Německu začínal úplně od nuly a jako prakticky neznámý člověk. Navíc uměl německy jen pár slov. Postupně zde ale začal vydávat desky, působil ve Svobodné Evropě, napsal několik knih a jezdil také za krajany do USA. Stále se živě zajímal o dění ve své vlasti. O jeho songy měla zájem i mladá generace, tzv. krylovky hráli s oblibou i trampové u táborových ohňů.

Domů se vrátil 30. 11. 1989. V té době měl za sebou 4000 odehraných koncertů, 5 vydaných desek a 12 knih. Svou zkušenost emigranta shrnul stručně slovy "já jsem ztratil vlast, ale našel jsem si svět." 3. 12. 1989 zahrál za účasti asi 15 tisíc lidí na Koncertu pro všechny slušný lidi. 4. 12. 1989 pak Karel Kryl spolu s Karlem Gottem zazpívali z balkonu Melantrichu československou hymnu. Kryl si ale i ve všeobecném nadšení a euforii z nové doby zachoval nadhled a kritický odstup. Měl velký smysl pro pravdu a spravedlnost. Kritizoval například, že stát neřeší řádně problémy sociálně slabých. Vážil si prostých lidí, zejména dělníků. Kritizoval i rozdělení Československa a získal si tak pověst věčného nespokojence.

Karel Kryl byl každopádně člověkem se silným sociálním a vlasteneckým cítěním a nic nedělal ze zištných zájmů. Ostatně po roce 1989 se neucházel na rozdíl od mnoha jiných o žádnou placenou veřejnou funkci. Svůj kritický postoj ke změnám po roce 1989 vyjádřil asi nejvýrazněji ve své písni Demokracie:

"Demokracie rozkvétá
byť s kosmetickou vadou,
ti kteří kradli po léta,
dnes dvojnásobně kradou.

Demokracie prospívá
bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u piva
jak brblali jsme vždycky.

Král Václav jedna parta je
se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedné partaje
se u koryta sejdem.

Demokracie dozrává
do žaludečních vředů,
bez poctivosti bez práva
a hlavně bez ohledů....."

Karel Kryl neměl rád přetvářku a lhostejnost, obojí dokázal dobře pojmenovávat a odhalovat i v naší polistopadové politice a mnozí mu toto samozřejmě měli za zlé.

V době kdy řada jeho fanoušků netrpělivě očekávala co nového napíše, kam se dál bude ubírat jeho písničkářská tvorba však náhle 3. 3. 1994 v Mnichově zemřel. Jeho dílo bylo předčasně ukončeno a původní české písničkářství zůstalo bohužel ochuzeno o nové originální a typicky krylovsky osobité texty. Naštěstí stačil vydat o sobě a svém životě ještě vlastní a velmi zajímavou výpověď v knize Půlkacíř, která vyšla v roce 1993.

Velkou zásluhu o znovuoživení jeho tvorby a její popularizaci zejména směrem k mladé generaci má Daniel Landa, který svým nezaměnitelným způsobem před několika lety natočil několik známých Krylových songů. O tom, že Krylova tvorba je stále aktuální a lidi oslovující svědčí například i nápis "Karle Kryle, už zase ryjeme držkou v zemi", který se před nějakou dobou objevil na veřejném prostranství přímo v centru Prahy.

Zajímavé je i to, jak se dnes ke Krylovi stavějí naše rozhlasové stanice, které jeho songy zařazují do vysílání jen velmi sporadicky. Jakoby Kryl už zase dnes někomu překážel.

Karel Kryl ať už je hodnocen jako textař a hudebník či jako člověk jakkoliv, zanechal nám jedinečné originální dílo a hlubokou a pronikavou výpověď o době, ve které žil. Výpověď, která jde do hloubky a svojí upřímností z ní až mrazí.

Typickým rysem této výpovědi je nazývání věcí a činů jejich pravými jmény, zbabělost Kryl neuměl nazvat jinak než zase zbabělostí, lež lží, přetvářku přetvářkou, nenávist nenávistí. Ve svých textech zásadně nikomu nestranil. A jejich důležitým prvkem je i stálá naděje v boji proti lidské omezenosti a zneužívání moci ze strany těch, kdo ji právě mají, proti válkám a všem formám omezování lidské důstojnosti. Snad i proto se po roce 1989 dočkal nevděku od lidí, od kterých to možná ani nečekal. I řada polistopadových politiků měla právem z Krylovy upřímnosti oprávněný strach.

Karel Kryl se svým originálním hudebním dílem zařadil bezpochyby mezi takové osobnosti jako ve své době byly například Karel Hašler, trio Werich, Voskovec, Ježek z Osovobozeného divadla v době meziválečné nebo v 60. letech dvojice Suchý a Šlitr či Jiří Grossman. V hudebním nebi je tedy Karel Kryl ve velmi dobré společnosti, což si za svoje statečné životní postoje jistě plným právem zaslouží.