Teprve, když si uvědomíme, jak tehdejší víra a její církev ovlivňovala nejen mocenské kruhy, ale doslova každodenní život a všední rozhodnutí, jak pronikla hluboko do každého tehdejšího člověka, jeho myšlení a konání, dokážeme ocenit, co představovala česká reformace a husitské hnutí. Předběhlo tehdejší evropské myšlení prakticky o celé jedno století. Je podle mého přesvědčení jednou z velice příjemných českých tradic, že si dokáže uchovávat zbytky zdravého rozumu i při největším běsnění nějakého „zeitgeistu“ a věřím, že tomu tak bude i v případě určitého návratu víry do našeho každodenního života.

Pokládám za velice smutné, že ani po mnohasetletých zkušenostech není katolická církev schopna ve vztahu k české realitě najít potřebnou sebereflexi a s železnou pravidelností ze sebe udělá nepřítele lidu. Už, už se zdá, že jí to konečně došlo a ona se už poučila a pak se zase najde nějaký ten prelát, který svým vystupováním a konáním ukáže, že katolická církev už na českou duši rezignovala a soustřeďuje se výhradně na ten zbytek.

Stejně tak by českým katolíkobijcům slušelo více pokory a měli by se k této organizaci a víře, kterou představuje, chovat s větším respektem a úctou. Úplně postačí sdělení, že katolická církev žádné stamiliardy odškodného prostě nedostane a stejně tak jí nenáleží žádné právní výsady. Stejně tak by se mělo dostat každému ujištění, že si tato společnost váží osobnostních i společenských hodnot, které víra sebou nese. V zájmu toho jsme připraveni jednat o navrácení některých konkrétních majetků a tím to končí. Jde o akt dobré vůle do budoucna a nikoliv o rekriminaci minulosti.

Učiním jen krátké zastavení u ochrany života. Právo na život chápe a vykládá stále více lidí jako prioritní právo na svou vlastní existenci. Jen menšina z nás ho chápe jako povinnost ochraňovat životy druhých, život jako takový a právo očekávat totéž od druhých. Ptám se všech, kteří řvou jako pominutí po ulicích a bojují za práva na život nenarozených, jestli jsou také ochotni hledat řešení pro ty narozené. A ptám se těch, kteří horují pro to, aby nenarození mohli umírat, kdykoliv se narozeným zlíbí, čí právo a na co vlastně prosazují. Zdá se mi, že v té pouliční vřavě a rvačce nejde ani tak o život nenarozených jako o vyřizování si účtů narozených.

Je zbytečné kohokoliv urážet a zesměšňovat, zvláště když vidíme, že nám rozum na všechno nestačí a že potřebujeme i víru a cit. Právě ten cit by nám měl říci, že ponižováním a urážkami posilujeme na každé víře to nejhorší, co ji provází a tím je její církev a fanatismus, který probouzí ve svých věřících, a pragmatismus, který pěstuje ve své hierarchii. Obojí je od víry hodně daleko. Možná by nám to měl říci i zdravý rozum. Ale i ten je v poslední době často na dovolené. Zdá se, že se těmi dlouhými roky nadvlády trochu unavil a snad i poněkud zblbnul...