Hlavní problém či kvalita je v člověku, v jeho psychologii, a to pak určuje, jak užívá daný nástroj. Já jsem už počítačová generace (jsem u klávesnice od 12 let), prošel jsem si všemi různými hrami, chaty, diskusemi, internetovými konflikty, dával jsem své básně na k tomu určené portály atd. Jsem za to velmi vděčný, dalo mi to obrovskou zkušenost, okruh sociálních kontaktů (a to patřím mezi lidi, kteří mají v reálném životě spoustu známých a přátel, zejména díky hospodskému prostředí) a prostoru pro odborný růst (mezi vánočními svátky jsem si např. psal asi 2 hodiny s profesorem, který byl v té době v Kalifornii).

Vzpomínám si na doby, kdy jsem si jako nadšený čtrnáctiletý esperantista (Esperanto jsem se učil, protože jsem se považoval za tupého na jazyky a neschopného se naučit nějaký přirozený jazyk pořádně) psal s jedním Brazilcem. Trvalo týdny, než jsme si vyměnili dopisy, teď by to trvalo minutu. Tohle je prostě úžasné a musí to mít dopady, stále hlubší, na myšlení lidí, na politiku, na sebevědomí voličů v interakci s politickými zástupci. Snad to naučí lidi i více ocenit vlastní schopnosti v otevřeném prostředí internetu, který ostatně umí ovládat už i mí rodiče (ve věku 82 a 62 let).

Člověk nemusí všechno dělat, jak je zvykem, a řídit se tím, co je pouze lokální. Podobně jako Hérodotos před tisíci let může zjišťovat, že ve světě existují různé zvyklosti, mentality, pohledy a že třeba - v mém případě - desítky let mučení se klasickou výukou angličtiny opravdu nemusí nikam vést, a to ne kvůli mé vrozené hlouposti. Každý by se měl, dnes si myslím, jazyk učit zejména sám a číst v něm (a komunikovat v něm) věci, které jej opravdu zajímají. Tak ještě v roce 2006 po jednom roce volitelné angličtiny na ZŠ a čtyřech letech na gymnáziu a dvou letech na VŠ jsem anglicky neuměl prakticky nic (nikdy např. nezapomenu na to, jak jsem jednou v hospodě měl a chtěl diskutovat s jedním Britem o náboženství, bylo to v přátelském okruhu, neformálním, bez stresu, a nedokázal jsem nic z toho, co jsem cítil, říci anglicky).

Dnes už čtu Nature a Science bez slovníku, přednášel jsem v angličtině vysokoškolským studentům a běžně komunikuji písemně i ústně. Je to tím, že v angličtině žiji, že v ní čtu  a komunikuji, co mne zajímá, že získávám intuici - postupně lepší a lepší - jak se co říká a píše. A nepotřebuji k tomu žádnou školu, lektora či učebnici (používám jen Oxford Advanced Learners Dictionary).